Zobrazení: 3383

V Krakově na Pijarské 8 je muzeum rodu Czartoryských. Dokonale zařízeno a vedeno, vstup volný, noblesse oblige. Poněkud nesourodé, od antických nálezů, kořistí z dávných válek, zbraní, oděvů a nábytku, porcelánových servisů a korespondence s někdejšími mocnými až po obrazy, včetně jednoho Leonarda da Vinciho. Co se prostě v takové rodině za staletí sejde. Až dodatečně mi to začalo vrtat hlavou: jak to vlastně zrestituovali? Jak se restituuje takové středověké brnění či dopis královny Alžběty? K tomu v zemi s nesrovnatelně turbulentnějšími osudy než ty naše, po všech těch válkách a revolucích, děleních, okupaci, komunismu? Zeptal jsem se přítele – polského novináře. Ale on jim to přece nikdy nikdo nesebral, vysvětlil mi.

Zobrazení: 3296

Možná to někomu, vzhledem k mým častým komentářům na adresu národa, bude znít jako ironie. Není. Stále více se utvrzuji, že naším akutním i chronickým problémem není přebytek, ale naopak absence národního. Nepotěším ovšem ani Klause a Zemana, ani české národovce, ani Dělnickou stranu, protože nacionalismus, který postrádáme, je vzdálen tomu, co pod ním chápou oni. Nacionalismus jako řešení začíná otázkami, kdo vlastně je to my, čím se vyznačujeme a jaké je naše místo mezi druhými? A především tou nejnaléhavější: Proč jako národ zjevně nefungujeme?

Zobrazení: 3526

Tenhle text vlastně vznikl jako slohové cvičení – byl jsem požádán o komentář k několika bodům s tématem moci. Neuspokojovaly mne. Hledal jsem dál, ale vše, co jsem nalezl, se týkalo až její institucionalizované podoby. A teprve v té si ji většina autorů a výzkumů jako problém uvědomuje. Avšak problémy s mocí začínají daleko dříve, u jedince, u mne, v mé hlavě.

Zobrazení: 3085

K závěru spějící dvacetiletí se přinejmenším v jednom ohledu odlišuje od těch předchozích: přes pokročilé stadium rozkladu se nikde nerýsuje žádná nová jednoduchá a mobilizující vize nového pořádku. Ani kritická bilance těch dosavadních nenabízí přijatelný záchytný bod. Z dvacetiletí nacionalistické demokracie zbyl potupný trest za rozbití mnohonárodnostní monarchie. Z dvacetiletí budovatelského socialismu zbyly jizvy z likvidace demokracie. Z dvacetiletí reálného socialismu zbyla pachuť bezduché občanské prostituce. A z dvacetiletí trhu bez přívlastků zbyla kocovina z výsledků bezbřehého egoismu.

Zobrazení: 3882

Na rozdíl od většiny západoevropských zemí má Rakousko institut referenda. Nazývá se Volksabstimmung (lidové hlasování) a má právní platnost nad zákonem. Ke skutečnému referendu mu chybí institut iniciativy neboli možnosti, aby jej za stanovených podmínek mohl vyvolat každý. Rakouské referendum vyhlašuje prezident a schvaluje vláda a dosud tak učinili dvakrát: v roce 1978 k otázce využití jaderné energie a v roce 1994 k otázce přistoupení Rakouska k EU. Zejména první z nich bylo v mnoha ohledech modelovým příkladem a stojí za opožděný referát.

Zobrazení: 3174
L’Etat, c’est moi, tvrdil Král Slunce Ludvík XIV. Toto přesvědčení bylo neposlední příčinou, která občana Ludvíka Capeta, jeho prapravnuka, živícího se do té doby jako král Ludvík XVI., přivedla 21. ledna 1793 pod revoluční gilotinu. L’Etat, ce sont nous, rozhodli francouzští občané, stát, to jsme my! Ačkoli jsme se to všichni ve všech dobách a ve všech dějepisech učili, jako by rozhodující kvalifikací dnešních mocenských elit bylo, že zrovna byly za školou.

  1. Kupředu pravá
  2. Svatý Jiří
  3. Příštích dvacet let