Vůbec si nemyslím, že by měl člověk na svých názorech a postojích lpět a že by bylo něco chybného či dokonce nemorálního na tom, když je mění. Naopak, zpravidla to svědčí o poctivém myšlení a o snaze své představy o světě rozvíjet a diferencovat. Někdy ovšem také o opaku, například když se z horlivého komunisty se změnou režimu stane neméně horlivý antikomunista. Nad některými přemety však zůstává rozum stát. Například když někdejší apoštol postmoderny neočekávaně regreduje k pohádkám o démonech a začarovaných kruzích zla.

Až případ Romana Smetany, odsouzeného soudkyní za to, že jejímu manželovi přimaloval tykadla a důsledky jeho odmítání převzít roli v absurdní frašce vyburcovaly diskusi, která se měla konat o čtvrt století dříve. Může si za to sám, zní milionkrát osvědčený univerzální vzorec jak se zbavit odpovědnosti. A co máme dělat, když máme takovéhle zákony, zbavuje se jí soudce. Trestně odpovědní byli primárně soudci, připomíná mu právník-laik německý poválečný rozsudek. Všichni neseme odpovědnost za jeho věznění, shrnuje mladý radikál. Ach, jak s ním souhlasím…

Nejprve jsem myslel, že jsem k úvaze Teorie kontinuity Milana Hulíka přispěl svým článkem o Benešových dekretech zde a zde, pak jsem nalezl její původní vydání staršího data. Je dobře, že se klíčové téma naší historie vymaňuje z odborných časopisů a kauz ústavních soudů a dostává se, kam patří, do diskuse občanské společnosti o vlastní minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Milan Hulík se jej chopil s rozmyslem, který tak zoufale chyběl Ústavnímu soudu v nešťastném nálezu ve věci Dreithaler. Jestliže s Hulíkovými vývody přesto polemizuji, je to konfrontace dvou protichůdných narativů.

Rok 1968 byl setrvalým soubojem dvou křídel ve vedení KSČ, tvrdí ve svém polemickém příspěvku na můj text Příštích dvacet let Pavel Urban. To není zrovna příklad toho, co bych já sám označil za komplexní myšlení, pokračuje dál, bohužel již v jiné souvislosti.

Představa Pavla Urbana o roku 1968 je zprostředkována školstvím, publicistikou, politikou. Není zatížena osobní zkušeností, nevyplývá z konfrontace protichůdných interpretací ani z kritického úsudku. Je triviálně úderná, politicky konformní a snadno zapamatovatelná. Je jediná, se kterou se kdy setkal – a tedy správná.

Občas se objeví i optimistické signály, například samotný fenomén Britských listů (opravte mne, považuji-li jej za jedinečný pouze z neznalosti) nebo když do nich ministr zahraničí sám přispěje velmi věcnou a akceptovatelnou odpovědí na čtenářský dotaz. Takový veřejný prostor je odpovědí na problém nedostatku nebo nemožnosti vzájemné komunikace (Michael Hauser).

Ministr Schwarzenberg vysvětluje, že zpráva amerických zpravodajských služeb se týká jen některých aspektů íránského jaderného vojenského programu, a ujišťuje, že MZV ČR využívá informací z různých zdrojů, které pak samo vyhodnocuje a na jejichž základě přijímá vlastní stanoviska. Bylo by povzbudivé, kdyby MZV ČR mělo k dispozici spolehlivější zdroje než zpravodajské služby USA a kdyby si utvářelo svá vlastní nezávislá stanoviska. Schwarzenbergova odpověď tomu ale příliš nenasvědčuje; samostatný úsudek vypadá jinak.