Připoměla mi ho série pořadů Českého rozhlasu k 80. výročí jeho odsouzení, namátkou Před 80 lety byl k smrti odsouzen generál Eliáš, Premiér jde na smrt nebo Přináším rád tuto oběť pro svůj národ. Posluchači se dozvěděli, jak ho Reinhard Heydrich hned po svém nástupu v Praze 27. září 1941 nechal zatknout a soud (český protektorátní taktně vynecháno) ho odsoudil k trestu smrti, jak hrdinsky svůj osudu nesl a že byl jako jediný předseda vlády ze všech okupovaných zemí o devět měsíců později popraven.

Posluchači se dozvěděli dokonce i to, že celou dobu spolupracoval s domácím odbojem a také s exilovou vládou v Londýně. Právě za to ho přesně před 80 lety nacisti (!) odsoudili k trestu smrti.

Skleník české historiografie je neprodyšný. Pokud do něho tu a tam pronikne něco zvenčí, je to nejvýš z německých zdrojů. Jen z těch politicky korektních ovšem. Autentické Dokumentaci k vyhnání Sudetských Němců se vyhýbá na hony. Svědectví Pavla Sudoplatova, že Edvard Beneš i František Moravec byli agenty NKVD, odbyde jako fantasmagorii. Že tomu s Eliášem bylo jinak, že jeho zatčení bylo naopak důsledkem toho, že s londýnskou vládou odmítl dál spolupracovat, do skleníku ani po osmdesáti letech neproniklo.

Od listopadu 2017 do března 2018 zaznamenala WHO v 70 zemích, které jí poskytují údaje, až 650 000 mrtvých na chřipku1. Podle německých zdrojů to byla nejsmrtelnější sezóna za posledních 30 let, podle australských od počátku záznamů. Média v té době referovala o Trumpově uznání Jeruzaléma za hlavní město Izraele, znovuzvolení Miloše Zemana, výbuchu v areálu chemičky Synthos, mistrovství světa v házené a o dopravní situaci. O chřipkovou pandemii zájem nebyl.

Za první měsíc, leden 2020, napočítal časopis Time v tištěných médiích téma koronavirus v 41 358 příspěvcích, z toho v 18 800 titulcích. Při epidemii Eboly o dva roky dříve to bylo 1788 příspěvků a 682 titulků. Od té doby vytlačil koronavirus nadlouho prakticky všechna ostatní témata. Každodenní hlavní zprávou se stal počet nově nakažených, počet mrtvých a lockdowns. Po lékařské stránce by mě epidemie neoslovila. Očividné manipulace v globálním měřítku ano.

Tenhle text jsem původně psal pro jednu publikaci v roce 2012. V německé verzi ho mám jako Die Thayaregion již od roku 2018. V české verzi se mi letos hodil jako referát pro Festival národů Podyjí v Mikulově.

 

Dyje je symbolická řeka a oblast kolem ní, Vysočina, Jižní Morava, Waldviertel a Weinviertel, je příkladem historických proměn. Ze severu od Jihlavy přímo na jih přes Telč, Dačice a kolem Slavonic přitéká Moravská Dyje. Z rakouského jihu, ze Schweiggers v centru Waldviertelu přitéká přes Waidhofen/Bejdov Deutsch-Thaya/Německá (ne rakouská) Dyje. Pod hradem Raabs/Rakous, který dal Rakousku jeho české jméno, se slévají a jako jediná Dyje se v četných meandrech proplétá přes Znojmo a Laa/Lavu na východ k Břeclavi, někdy po rakouské, někdy po moravské straně, někdy tvoří hranici mezi nimi, až do Hohenau/Cáhnova, kde se vlévá do Moravy, řeky, která dala jméno Moravě.

Region Podyjí je jednou z nejstarších obydlených oblastí Evropy. Za tisíciletí se tu usadily a své stopy zanechaly desítky kmenů a národů. Její současnou tvář jí v minulém tisíciletí vtiskli Moravané, němečtí Rakušané, Češi, Židé, švýcarští novokřtěnci, Chorvaté. Na rozdíl od Čech tu nikdy neexistovala ostrá jazyková a národnostní hranice. Podyjí bylo středem plynulého přechodu mezi německy mluvící Vídní s její významnou českou menšinou a česky mluvícím Brnem s jeho významnou německou menšinou. Obce se zde lišily pouze různým podílem obou jazykových skupin. Bez regionu Podyjí by východní Rakousko vypadalo jinak a chyběla by mu řada významných osobností včetně dvou rakouských prezidentů.

<
Hugo Portische (*1927) jsem si povšiml téměř okamžitě, když jsme začali sledovat rakouskou televizi. Živá gestikulace, strhující dikce, neokázalý šarm i šíře rozhledu a přesvědčivost analýz tvořily charisma, které nejen ostře kontrastovalo s dřevní publicistikou normalizačního Československa, ale výrazně vybočovalo i z té rakouské. Můj první dojem byl, že musel vyrůstat ve Francii. Bratislava by mě nenapadla.

Občas narazím na knihu, která mi otevře zcela novou perspektivu. Tou poslední je Robert D. Putnam a Shaylin Romney Garret: The Upswing, How America Came Together a Century Ago and How We Can Do It Again (Vzlet, Jak se Amerika dala dohromady před sto lety a jak to my můžeme udělat znovu). Zaujala mě hned v několika ohledech. Jejím tématem nejsou jen objektivní faktory, ale především průběh subjektivní identifikace od k My a zpět k . Nezkoumá ji na základě aktuální situace, ale v dlouhém časovém rozpětí 125 let. A to nejen v obvyklé perspektivě ekonomiky, ale i politiky, kultury, občanské společnosti a rasové a genderové nerovnosti.

Jak to my můžeme udělat znovu je ovšem nadnesený podtitulek. Ve skutečnosti docházejí autoři k závěru, že pro překvapivé souvislosti chybí jakékoliv plauzibilní kauzální vysvětlení. Spíše než návodem k řešení jsou tedy impulsem ke změně paradigmat. Pár postřehy se k ní rád připojím.

Přece musí být někdo, kdo dohlíží, aby lidé nekradli a nezabíjeli se, vysvětlovala mi nezbytnost Boží Anwar, libanonská aramejka. A kdyby sis byla jistá, že se zrovna nedívá, kradla bys a zabíjela? Ne, odpověděla bez váhání. Proč ne? Chvíli přemýšlela. To je pod lidskou důstojnost, řekla. Vidíš, nejsou spolehlivější věci, než dohled Boží? neodpustil jsem si.

Šel jsem do obchodu vrátit přebytečný materiál. Musíte si za to vybrat jiné zboží, překvapila mě dáma v informacích; ve stejném rakouském mi radí vzít raději víc a co nespotřebuji, vrátit. Něco jsem vybral. Ale to vám zbytek propadne, upozornila mě. Jo, o to jste mě okradli, řekl jsem. Jak jsme vás okradli, celá se naježila. Prodáváte, co jsem už zaplatil. Nesedí vám kasa. Chvíli přemýšlela, pak mi napsala dobropis. Výjimečně, neodpustila si. Výjimečně mě neokradli.

Soudce městského soudu v Praze odsoudil obžalovaného za to, že z bankomatu vybral víc, než měl na účtu. Že tím bance škoda nevznikla, protože jí zároveň vznikla pohledávka, že bude mít naopak zisk z úroku, který bude účtovat, byly příliš odtažité argumenty. Obžalovaný odešel s bankovkami, které mu nepatřily, neboli banku okradl a konec.

Podle jaké etiky se řídí společnost, která nerozpozná krádež?