Tenhle text jsem původně psal pro jednu publikaci v roce 2012. V německé verzi ho mám jako Die Thayaregion již od roku 2018. V české verzi se mi letos hodil jako referát pro Festival národů Podyjí v Mikulově.

 

Dyje je symbolická řeka a oblast kolem ní, Vysočina, Jižní Morava, Waldviertel a Weinviertel, je příkladem historických proměn. Ze severu od Jihlavy přímo na jih přes Telč, Dačice a kolem Slavonic přitéká Moravská Dyje. Z rakouského jihu, ze Schweiggers v centru Waldviertelu přitéká přes Waidhofen/Bejdov Deutsch-Thaya/Německá (ne rakouská) Dyje. Pod hradem Raabs/Rakous, který dal Rakousku jeho české jméno, se slévají a jako jediná Dyje se v četných meandrech proplétá přes Znojmo a Laa/Lavu na východ k Břeclavi, někdy po rakouské, někdy po moravské straně, někdy tvoří hranici mezi nimi, až do Hohenau/Cáhnova, kde se vlévá do Moravy, řeky, která dala jméno Moravě.

Region Podyjí je jednou z nejstarších obydlených oblastí Evropy. Za tisíciletí se tu usadily a své stopy zanechaly desítky kmenů a národů. Její současnou tvář jí v minulém tisíciletí vtiskli Moravané, němečtí Rakušané, Češi, Židé, švýcarští novokřtěnci, Chorvaté. Na rozdíl od Čech tu nikdy neexistovala ostrá jazyková a národnostní hranice. Podyjí bylo středem plynulého přechodu mezi německy mluvící Vídní s její významnou českou menšinou a česky mluvícím Brnem s jeho významnou německou menšinou. Obce se zde lišily pouze různým podílem obou jazykových skupin. Bez regionu Podyjí by východní Rakousko vypadalo jinak a chyběla by mu řada významných osobností včetně dvou rakouských prezidentů.

<
Hugo Portische (*1927) jsem si povšiml téměř okamžitě, když jsme začali sledovat rakouskou televizi. Živá gestikulace, strhující dikce, neokázalý šarm i šíře rozhledu a přesvědčivost analýz tvořily charisma, které nejen ostře kontrastovalo s dřevní publicistikou normalizačního Československa, ale výrazně vybočovalo i z té rakouské. Můj první dojem byl, že musel vyrůstat ve Francii. Bratislava by mě nenapadla.

Občas narazím na knihu, která mi otevře zcela novou perspektivu. Tou poslední je Robert D. Putnam a Shaylin Romney Garret: The Upswing, How America Came Together a Century Ago and How We Can Do It Again (Vzlet, Jak se Amerika dala dohromady před sto lety a jak to my můžeme udělat znovu). Zaujala mě hned v několika ohledech. Jejím tématem nejsou jen objektivní faktory, ale především průběh subjektivní identifikace od k My a zpět k . Nezkoumá ji na základě aktuální situace, ale v dlouhém časovém rozpětí 125 let. A to nejen v obvyklé perspektivě ekonomiky, ale i politiky, kultury, občanské společnosti a rasové a genderové nerovnosti.

Jak to my můžeme udělat znovu je ovšem nadnesený podtitulek. Ve skutečnosti docházejí autoři k závěru, že pro překvapivé souvislosti chybí jakékoliv plauzibilní kauzální vysvětlení. Spíše než návodem k řešení jsou tedy impulsem ke změně paradigmat. Pár postřehy se k ní rád připojím.

Přece musí být někdo, kdo dohlíží, aby lidé nekradli a nezabíjeli se, vysvětlovala mi nezbytnost Boží Anwar, libanonská aramejka. A kdyby sis byla jistá, že se zrovna nedívá, kradla bys a zabíjela? Ne, odpověděla bez váhání. Proč ne? Chvíli přemýšlela. To je pod lidskou důstojnost, řekla. Vidíš, nejsou spolehlivější věci, než dohled Boží? neodpustil jsem si.

Šel jsem do obchodu vrátit přebytečný materiál. Musíte si za to vybrat jiné zboží, překvapila mě dáma v informacích; ve stejném rakouském mi radí vzít raději víc a co nespotřebuji, vrátit. Něco jsem vybral. Ale to vám zbytek propadne, upozornila mě. Jo, o to jste mě okradli, řekl jsem. Jak jsme vás okradli, celá se naježila. Prodáváte, co jsem už zaplatil. Nesedí vám kasa. Chvíli přemýšlela, pak mi napsala dobropis. Výjimečně, neodpustila si. Výjimečně mě neokradli.

Soudce městského soudu v Praze odsoudil obžalovaného za to, že z bankomatu vybral víc, než měl na účtu. Že tím bance škoda nevznikla, protože jí zároveň vznikla pohledávka, že bude mít naopak zisk z úroku, který bude účtovat, byly příliš odtažité argumenty. Obžalovaný odešel s bankovkami, které mu nepatřily, neboli banku okradl a konec.

Podle jaké etiky se řídí společnost, která nerozpozná krádež?

K nejstřeženějším tabu minulého režimu patřil Katyňský masakr. Pokud se o něm člověk vůbec něco dozvěděl, pak jen oficiální narativ, podle kterého zde Němci v roce 1941 postříleli 22 tisíc polských důstojníků. S jiným, podle kterého je již v roce 1940 postřílela sovětská NKVD, se mohl setkat nejvýš v zahraničním vysílání. Mnoho důvěry mu nepřikládal, zněl absurdně. Až o půl století později se dozvěděl, že byl pravdivý.

K nejstřeženějším tabu současného režimu patří útoky 11. září 2001 (9/11). Pokud se o nich člověk vůbec něco dozví, pak jen oficiální narativ, podle kterého je spáchalo 19 teroristů islámské al-Kájdy pod vedením Osamy bin Ládina. S jiným, podle kterého je zosnovovaly vlivné kruhy v USA, se může setkat nejvýš v internetu. Mnoho důvěry mu nepřikládá, zní absurdně. Až po téměř dvou desetiletích se dozvídáme, že je pravdivý.

Tahle kniha společných česko-rakouských dějin je pozoruhodná v mnoha ohledech. Jejími inspirátory byli premiér Miloš Zeman a hejtman Jörg Haider, kteří počátkem století dovedli vzájemné vztahy na historické dno. Nezrodila se z úradku historiků, ale z potřeby a iniciativy obou občanských společností. Nebyla financována z akademickými grantů; složily se na ni tři rakouské země, dva české kraje, ministerstva školství a zahraničí obou zemí a rakouský Fond budoucnosti. Kapitoly nepsali jednotlivci, ale dvojice vždy českého a rakouského autora. Dvacet sedm historiků z obou zemí na ní pracovalo pět let. Německé vydání vyšlo na podzim 2019, české v lednu 2020. Rakouský deník Die Presse ji označil za epochální dílo.

V jednom se od původního konceptu odchýlila. Texty měly být podkladem pro veřejnou diskusi a konečné znění mělo vzniknout až z ní. Když však byly prostředky pohromadě, uchopili projekt akademičtí historici a veřejnou diskusi odmítli. Ke škodě věci. Tento text je tedy zároveň recenzí i ex-post příspěvkem do diskuse, která se nekonala.