<
Hugo Portische (*1927) jsem si povšiml téměř okamžitě, když jsme začali sledovat rakouskou televizi. Živá gestikulace, strhující dikce, neokázalý šarm i šíře rozhledu a přesvědčivost analýz tvořily charisma, které nejen ostře kontrastovalo s dřevní publicistikou normalizačního Československa, ale výrazně vybočovalo i z té rakouské. Můj první dojem byl, že musel vyrůstat ve Francii. Bratislava by mě nenapadla.

Občas narazím na knihu, která mi otevře zcela novou perspektivu. Tou poslední je Robert D. Putnam a Shaylin Romney Garret: The Upswing, How America Came Together a Century Ago and How We Can Do It Again (Vzlet, Jak se Amerika dala dohromady před sto lety a jak to my můžeme udělat znovu). Zaujala mě hned v několika ohledech. Jejím tématem nejsou jen objektivní faktory, ale především průběh subjektivní identifikace od k My a zpět k . Nezkoumá ji na základě aktuální situace, ale v dlouhém časovém rozpětí 125 let. A to nejen v obvyklé perspektivě ekonomiky, ale i politiky, kultury, občanské společnosti a rasové a genderové nerovnosti.

Jak to my můžeme udělat znovu je ovšem nadnesený podtitulek. Ve skutečnosti docházejí autoři k závěru, že pro překvapivé souvislosti chybí jakékoliv plauzibilní kauzální vysvětlení. Spíše než návodem k řešení jsou tedy impulsem ke změně paradigmat. Pár postřehy se k ní rád připojím.

Přece musí být někdo, kdo dohlíží, aby lidé nekradli a nezabíjeli se, vysvětlovala mi nezbytnost Boží Anwar, libanonská aramejka. A kdyby sis byla jistá, že se zrovna nedívá, kradla bys a zabíjela? Ne, odpověděla bez váhání. Proč ne? Chvíli přemýšlela. To je pod lidskou důstojnost, řekla. Vidíš, nejsou spolehlivější věci, než dohled Boží? neodpustil jsem si.

Šel jsem do obchodu vrátit přebytečný materiál. Musíte si za to vybrat jiné zboží, překvapila mě dáma v informacích; ve stejném rakouském mi radí vzít raději víc a co nespotřebuji, vrátit. Něco jsem vybral. Ale to vám zbytek propadne, upozornila mě. Jo, o to jste mě okradli, řekl jsem. Jak jsme vás okradli, celá se naježila. Prodáváte, co jsem už zaplatil. Nesedí vám kasa. Chvíli přemýšlela, pak mi napsala dobropis. Výjimečně, neodpustila si. Výjimečně mě neokradli.

Soudce městského soudu v Praze odsoudil obžalovaného za to, že z bankomatu vybral víc, než měl na účtu. Že tím bance škoda nevznikla, protože jí zároveň vznikla pohledávka, že bude mít naopak zisk z úroku, který bude účtovat, byly příliš odtažité argumenty. Obžalovaný odešel s bankovkami, které mu nepatřily, neboli banku okradl a konec.

Podle jaké etiky se řídí společnost, která nerozpozná krádež?

K nejstřeženějším tabu minulého režimu patřil Katyňský masakr. Pokud se o něm člověk vůbec něco dozvěděl, pak jen oficiální narativ, podle kterého zde Němci v roce 1941 postříleli 22 tisíc polských důstojníků. S jiným, podle kterého je již v roce 1940 postřílela sovětská NKVD, se mohl setkat nejvýš v zahraničním vysílání. Mnoho důvěry mu nepřikládal, zněl absurdně. Až o půl století později se dozvěděl, že byl pravdivý.

K nejstřeženějším tabu současného režimu patří útoky 11. září 2001 (9/11). Pokud se o nich člověk vůbec něco dozví, pak jen oficiální narativ, podle kterého je spáchalo 19 teroristů islámské al-Kájdy pod vedením Osamy bin Ládina. S jiným, podle kterého je zosnovovaly vlivné kruhy v USA, se může setkat nejvýš v internetu. Mnoho důvěry mu nepřikládá, zní absurdně. Až po téměř dvou desetiletích se dozvídáme, že je pravdivý.

Tahle kniha společných česko-rakouských dějin je pozoruhodná v mnoha ohledech. Jejími inspirátory byli premiér Miloš Zeman a hejtman Jörg Haider, kteří počátkem století dovedli vzájemné vztahy na historické dno. Nezrodila se z úradku historiků, ale z potřeby a iniciativy obou občanských společností. Nebyla financována z akademickými grantů; složily se na ni tři rakouské země, dva české kraje, ministerstva školství a zahraničí obou zemí a rakouský Fond budoucnosti. Kapitoly nepsali jednotlivci, ale dvojice vždy českého a rakouského autora. Dvacet sedm historiků z obou zemí na ní pracovalo pět let. Německé vydání vyšlo na podzim 2019, české v lednu 2020. Rakouský deník Die Presse ji označil za epochální dílo.

V jednom se od původního konceptu odchýlila. Texty měly být podkladem pro veřejnou diskusi a konečné znění mělo vzniknout až z ní. Když však byly prostředky pohromadě, uchopili projekt akademičtí historici a veřejnou diskusi odmítli. Ke škodě věci. Tento text je tedy zároveň recenzí i ex-post příspěvkem do diskuse, která se nekonala.

Svržení režimu je sice po irácké a libyjské zkušenosti toxický výraz, ale v případě Iránu není na vybranou. Iránský režim zůstává revolučním hnutím a nikdy se USA nepřizpůsobí. Jeho svržení proto není žádnou radikální bezohlednou fantazií, ale zcela pragmatickým cílem americké politiky, jediná cesta, jak iránské nebezpečí odvrátit. Podpora svržení režimu neznamená obhajobu vojenské invaze do Iránu, ale využití každého nástroje k podvrácení iránského státu.

Píší to Eric Edelman a Ray Takeyh v eseji Příští iránská revoluce , publikovaném v květnovém čísle nejprestižnějšího amerického časopisu pro mezinárodní politiku Foreign Affairs. Eric Edelman byl velvyslancem, poradcem pro obrannou politiku ve vládě George W. Bushe, je poradcem viceprezidenta pro záležitosti národní bezpečnosti a poradcem Nadace pro obranu demokracie. Ray Takeyh je členem neokonzervativní Nadace pro zahraniční vztahy, autorem knihy o Iránu a proponentem tvrdé americké politiky vůči němu. Oba jsou členy Iran Task Force Židovského institutu pro národní bezpečnostní záležitosti.

Esej je jako ilustrace zahraniční politiky USA a vlivu sionistické lobby do té míry informativní, že jsem z něj pořídil tento zkrácený neautorizovaný výtah.