K nejstřeženějším tabu minulého režimu patřil Katyňský masakr. Pokud se o něm člověk vůbec něco dozvěděl, pak jen oficiální narativ, podle kterého zde Němci v roce 1941 postříleli 22 tisíc polských důstojníků. S jiným, podle kterého je již v roce 1940 postřílela sovětská NKVD, se mohl setkat nejvýš v zahraničním vysílání. Mnoho důvěry mu nepřikládal, zněl absurdně. Až o půl století později se dozvěděl, že byl pravdivý.

K nejstřeženějším tabu současného režimu patří útoky 11. září 2001 (9/11). Pokud se o nich člověk vůbec něco dozví, pak jen oficiální narativ, podle kterého je spáchalo 19 teroristů islámské al-Kájdy pod vedením Osamy bin Ládina. S jiným, podle kterého je zosnovovaly vlivné kruhy v USA, se může setkat nejvýš v internetu. Mnoho důvěry mu nepřikládá, zní absurdně. Až po téměř dvou desetiletích se dozvídáme, že je pravdivý.

Tahle kniha společných česko-rakouských dějin je pozoruhodná v mnoha ohledech. Jejími inspirátory byli premiér Miloš Zeman a hejtman Jörg Haider, kteří počátkem století dovedli vzájemné vztahy na historické dno. Nezrodila se z úradku historiků, ale z potřeby a iniciativy obou občanských společností. Nebyla financována z akademickými grantů; složily se na ni tři rakouské země, dva české kraje, ministerstva školství a zahraničí obou zemí a rakouský Fond budoucnosti. Kapitoly nepsali jednotlivci, ale dvojice vždy českého a rakouského autora. Dvacet sedm historiků z obou zemí na ní pracovalo pět let. Německé vydání vyšlo na podzim 2019, české v lednu 2020. Rakouský deník Die Presse ji označil za epochální dílo.

V jednom se od původního konceptu odchýlila. Texty měly být podkladem pro veřejnou diskusi a konečné znění mělo vzniknout až z ní. Když však byly prostředky pohromadě, uchopili projekt akademičtí historici a veřejnou diskusi odmítli. Ke škodě věci. Tento text je tedy zároveň recenzí i ex-post příspěvkem do diskuse, která se nekonala.

Svržení režimu je sice po irácké a libyjské zkušenosti toxický výraz, ale v případě Iránu není na vybranou. Iránský režim zůstává revolučním hnutím a nikdy se USA nepřizpůsobí. Jeho svržení proto není žádnou radikální bezohlednou fantazií, ale zcela pragmatickým cílem americké politiky, jediná cesta, jak iránské nebezpečí odvrátit. Podpora svržení režimu neznamená obhajobu vojenské invaze do Iránu, ale využití každého nástroje k podvrácení iránského státu.

Píší to Eric Edelman a Ray Takeyh v eseji Příští iránská revoluce , publikovaném v květnovém čísle nejprestižnějšího amerického časopisu pro mezinárodní politiku Foreign Affairs. Eric Edelman byl velvyslancem, poradcem pro obrannou politiku ve vládě George W. Bushe, je poradcem viceprezidenta pro záležitosti národní bezpečnosti a poradcem Nadace pro obranu demokracie. Ray Takeyh je členem neokonzervativní Nadace pro zahraniční vztahy, autorem knihy o Iránu a proponentem tvrdé americké politiky vůči němu. Oba jsou členy Iran Task Force Židovského institutu pro národní bezpečnostní záležitosti.

Esej je jako ilustrace zahraniční politiky USA a vlivu sionistické lobby do té míry informativní, že jsem z něj pořídil tento zkrácený neautorizovaný výtah.

Populisté a nacionalisté ohrožují evropský projekt, volají na poplach politici a média. Vzestup nacionalistických a konzervativních hodnot lze vedle většiny evropských zemí zaznamenat i v Austrálii, Kanadě, Izraeli, Novém Zélandu, Japonsku, Latinské Americe, Turecku a především v USA. Budou populisté a nacionalisté globálně příčinou rozkladu liberální demokracie?

Výstižnější je opačná kauzalita: rozklad liberální demokracie obecně a opuštění amerického i evropského projektu konkrétně jsou příčinou vzestupu populismu a nacionalismu.