Myslím, že se to mohlo již tenkrát tušit. Neboť před tímto pátkem (30. 9. 1938 – přijetí Mnichovské dohody) bylo ono drsné pondělí v polovině září (19. 9.), kdy z čista jasna náš národ i naše vláda, zcela nepřipraveny, dověděly se z francouzské tiskové kanceláře, že Anglie a Francie se rozhodly podporovat německý požadavek odloučení německých území. Bylo by to zajisté možno učinit jinak, ohleduplněji; že se tak nestalo, mělo svůj smysl… smysl neodvolatelnosti. Bylo by bývalo možno, aby obě velmoci v společném provolání k českému národu vyložily nutnost svého počínání, jak ji viděly; byly by mohly českým vůdcům ulehčit odpovědnost před českým národem. Neučinily nic takového... Zvolily způsob co nejnesrdečnější, skoro by se mohlo říct brutální... Chtěly však pravděpodobně, aby bylo slyšet bouchnutí dveří mezi námi a jimi; chtěly zamezit další diskuse a dát najevo, že pro ně je věc vyřízena... Ty dveře však nepřirazil vítr, ale lidská ruka. Ve skutečnosti již nebylo návratu k dřívějším stadiím československo-francouzského spojenectví.

Opakovaně mi někteří čtenáři vyčítají averzi k Edvardu Benešovi. Jenomže já jsem se s žádnou takovou nenarodil ani k ní nebyl vychováván. Naopak, otec se rozčílil nad mou drzostí, když jsem se ve čtrnácti ptal, jak to že byl Beneš prezidentem, když předtím abdikoval. Až mnohem později a postupně se mi začínaly rýsovat důsledky jeho působení pro zemi i Evropu až po současnost. Jestli Beneše mám, nebo nemám rád já, je nepodstatné. Že se mu dodnes věnují zákony, staví sochy, pojmenovávají po něm ulice, náměstí a školy, nepodstatné není.

Ferdinand Peroutka v úvodníku Kdyby byla vypukla válka... v Přítomnosti ze 4. ledna 1939 popisuje šok a paralyzaci české společnosti, ochromené čtvrt roku starými událostmi – ochromení ovládá Přítomnost i celou českou společnost až do dalšího šoku 15. března. Klíčovým momentem ještě není Mnichovská zrada, ale zrada 19. září, kdy se od nás Francie a Anglie neočekávaně odvrátily a ČSR ultimativně vyzvaly k odstoupení německých území. Mobilizační epizoda, ukončená mnichovským pokusem zabránit na poslední chvíli válce, je již jen hořkým důsledkem.

Ferdinand Peroutka ovšem v lednu 1939 nemohl vědět, že předtím, v sobotu 16. září, vyslal prezident Edvard Beneš do Francie ministra Jaromíra Nečase se svým vlastním návrhem na odstoupení Němci obývaných území. Nikdy nepřipustit, aby se mohlo říci, že plán pochází od Čechoslováků, zněly instrukce, musí býti krajně tajně držen, nesmí býti nic publikováno. Neříci, že to pochází ode mne, tyto papíry zničit. Nestalo se. Když později tvrdil, že Nečas jednal bez jeho vědomí, vlastnoručně psané instrukce ho usvědčily ze lži.

Podle francouzského vyslance v Praze Victora de Lacroix (předseda vlády) Daladier prohlásil, že to byla (tato) zpráva, která ho přesvědčila, že má anglické návrhy (na odstoupení území) přijmout. Rovněž francouzské vládě k jednomyslnému souhlasu pomohly především poukazy, že Beneš sám navrhoval vzdát se části pohraničí. Bylo by asi lepší, kdybych návrh Prahy v předvečer svého odjezdu do Londýna neobdržel, vzpomínal po válce znechuceně Édouard Daladier.

Že ono bouchnutí dveří, o kterém z čista jasna náš národ i naše vláda, zcela nepřipraveny, dověděly se z francouzské tiskové kanceláře bylo ve skutečnosti objednané ultimátum, které si vyžádali Beneš a Hodža, aby měli omluvu před pobouřeným národem, opakovaně dosvědčuje francouzský ministr zahraničních věcí Georges Bonnet, francouzský vyslanec v Praze de Lacroix a nepřímo i československý vyslanec v Paříži Štefan Osuský, sdělující do Prahy, že podle francouzského přesvědčení když Daladier a Bonnet jeli 17. září do Londýna, měli v kapse souhlas naší vlády k odstoupení sudetského území a že Dr. Beneš žádal Daladiera a Bonneta, aby na něho udělali nátlak, kterého by mohl použít pro získání veřejného mínění.

Intrikovat za zády vlastní vlády a parlamentu s cizími mocnostmi proti územní celistvosti vlastního státu je ovšem flagrantní vlastizrada. Edvard Beneš se jí ostatně dopustil znovu o pět let později, když Stalinovi za podporu své vlády a svého prezidentství nabízel Podkarpatskou Rus. Pozoruhodná je však její motivace. Nečiní tak ani z přesvědčení, ani pod nátlakem, ani vydírán. Jediným plausibilním motivem je ten, který mu připisuje Wenzel Jaksch: alibi, snaha uchovat si vlastní tvář a postavení, svést katastrofu na diktát velmocí a prezentovat sám sebe jako oběť. To je co po velmocích žádá – za cenu vlastizrady, ztráty kontroly nad dalším vývojem a přenechání režie velmocím, za cenu o nás bez nás.

Z perspektivy národa ovšem velmoci z nepochopitelného důvodu zvolily způsob co nejnesrdečnější, skoro by se mohlo říct brutální. Národ se nevyjadřuje peroutkovsky konciliantně, nesrdečnost označuje za hanebnou zradu a prezident jej v tom utvrzuje. Velmoci nemohou dementovat, nemohou Beneše shodit a vysvětlit, že pouze vyhověly jeho vlastní žádosti a že bez ohledu na všechny další okolnosti by se stěží mohly stavět za celistvost země, kterou její prezident sám již odepsal. Musí českým vůdcům ulehčit odpovědnost před českým národem, neboť z jejich perspektivy se jim právě podařilo zachránit Evropu před novým válečným konfliktem.

Peroutka rozvažuje i možnost pomoci ze strany SSSR. Neví, že Bonnet již informoval také Maxima Litvinova o tom, že Československo souhlasí se všemi Hitlerovými požadavky, ale kvůli veřejnému mínění lidu to nemůže spolknout, že musí být znásilněno a že SSSR by stál před stejnou nemožností jako Francie. Peroutka ze zrady velmocí vyvozuje závěry: již nebylo návratu k dřívějším stadiím československo-francouzského spojenectví. Hledáme-li dějinnou výhybku rozchodu ČSR se Západem a příklonu k Stalinovi, máme ji zde jako na dlani – jediná mocnost, která Mnichovskou dohodu neuznala je Sovětský svaz.

Pro Beneše je to tím odbyto. Ne vlastní tajné návrhy, objednané ultimátum ani souhlas vlády s odstoupením území, teprve mnichovská dohoda o modalitách jeho předání poskytuje vhodnou zkratku: o nás bez nás. Na výzvy k abdikaci dává vágní přísliby a naznačuje tajemné plány pro všechny případy. Beneš má plán, komentuje to hlas lidu, aeroplán. Když 5. října ráno na zasedání vlády opět zdlouhavě rozebírá situaci, jako by se nechumelilo, Antonín Hampl to už nevydrží a s pláčem ho prosí, aby konečně přestal chodit okolo horké kaše a abdikoval. Beneš se vymluví na důležité zprávy, které ještě očekává, a abdikaci přislíbí pokud zprávy nedojdou. Nedošly, abdikuje ještě odpoledne, 22. října tajně odletí s 10 000 dolary od sovětské NKVD (předchůdkyně KGB) aeroplánem Škodových závodů do Londýna a na čas se z aktivní politiky.

Novou příležitost mu poskytne Hitler porušením mnichovské dohody a obsazením zbytku Čech a Moravy 15. března 1939. Beneš se bez prodlení dere na nejvyšší místo vedení zahraničního odboje s programem odčinění Mnichova, rozuměj zneplatnění, odestátí všeho, co se od poloviny září stalo, počínaje odstoupením německých území a dohodami mocností přes samovolný rozpad republiky až po zřízení Protektorátu, v první řadě ovšem své vlastní abdikace.

12. července se z Chicaga vrací do Londýna, kde se v okruhu kolem Winstona Churchilla formuje razantnější postoj proti Hitlerovým přípravám napadení Polska. U britské vlády i ve Francii, kde se československý zahraniční odboj mezitím soustřeďuje, je vzpomínka na Benešovy intriky stále živá a spojenectví s ním nemyslitelné. Následujícího roku však nastupuje vláda Churchillova, 14. června 1940 dobudou Němci Paříž a těžiště odporu se přesouvá do Británie. Tím se Benešova pozice výrazně zlepší, ale jeho aktivity se nadále soustřeďují na propagaci vlastních vývodů o kontinuitě ČSR a neplatnosti mnichovské dohody a především ovšem neplatnosti jeho abdikace. Nicméně 21. července Britové, nemajíce na vybranou, jeho vládu s mnoha výhradami jako prozatímní uznají.

Vedle ostatních exilových odbojů je ovšem v situaci outsidera. Nedokáže vyhovět britským požadavkům ani na zastupování sudetských Němců a Slováků v exilu ani na organizování zpravodajské sítě a účinného odboje doma. Beneš má jiné priority a je ve dvojích kleštích, domácí odboj proti účasti Němců naopak protestuje a hrozí neuznáním jeho vlády. To Beneš řeší orientací na SSSR, jeho napadení Německem 22. června 1941 mu poskytne novou příležitost. Stalin si s nějakou legitimitou, logikou či právními ohledy hlavu lámat nemusel, zejména když se mu jako na dlani nabízela možnost pevně zakotvit přímo v srdci poválečné Evropy. Vyhovuje všem Benešovým požadavkům a 18. července s ním uzavírá dohodu o plném uznání jeho vlády. Britské vládě nezbývá než sovětského spojence následovat.

Nyní je Benešovou hlavní starostí prezidentství doma po válce. Předlohou je mu program, kterým se tak osvědčil Hitlerovi: nacionální socialismus. Národní očistu od Židů nahrazuje očistou od Němců a Maďarů, sociální projekt Kraft durch Freude projektem státního socialismu sovětského střihu. Proti nesouhlasu Britů a dalších spojenců uzavírá se Stalinem 12. prosince 1943 smlouvu, podle které mu za podporu své vlády a svého programu na dvacet let přislibuje všestranné podřízení Československa sovětským potřebám.

Pod Stalinovou patronací sestavují Benešovi vyvolenci společně s moskevskou KSČ v březnu 1945 v Moskvě poválečnou vládu. Nemá nic společného s demokracií, kontinuitou ani legitimitou, není v ní místo pro domácí politiky ani pro domácí odboj. Až do konce bojů si ji Stalin drží v košické izolaci a do Prahy si ji přiveze, až když je po všem. Jejími prvními kroky jsou odstavení domácího odboje, vyvolávání bezbřehé nenávistné hysterie proti Němcům a jiným zrádcům, vyhánění a vraždění Němců, konfiskace jejich majetku a jeho přidělování českým zájemcům, znárodňování. Národ jásá, žádný legitimní vůdce by podobné posvícení nabídnout nemohl. Tím je vyřešen problém legitimity a přehozena dějinná výhybka k únoru 1948 a následujícím desetiletím totality.

To všechno jsou ovšem známá a v dostupné české historiografii opakovaně zpracovaná fakta. Podstatnější než samotný historický exkurs je jejich dlouhodobá percepce a zpracování do národního narativu, neboť ten je pro současný i budoucí vývoj důležitější než fakta samotná. Kdo kontroluje minulost, kontroluje budoucnost.

Bezprostředně po válce je ovšem narativ mnichovské zrady západními mocnostmi esenciální, tvoří nosnou kostru uchopení moci. Poskytuje zdání legitimity Benešovu prezidentství i vládě Národní fronty a zároveň zdůvodňuje zahraničněpolitický obrat k jejich protektorovi, SSSR. Vlastizrádná mise byla Nečasovou bezvýznamnou soukromou iniciativou, o které Beneš nic nevěděl, Nečasův spis obsahující podrobnosti včas zmizí, žádosti o ultimátum a svědectví Georgese Bonneta, Victora de Lacroix a dalších dosud nejsou veřejně známé.

Více věděli pouze komunisté, u kterých Nečasův spis pravděpodobně skončil, a ovšem Stalin. Dohady o důvodech Benešovy slepoty vůči stalinské realitě v londýnském exilu i po válce či o důvodech jeho zrady nekomunistických stran v únoru 1948, když jim předtím výslovně přisliboval podporu, jsou myslím nadbytečné. Vedle informací o Nečasově misi měl Stalin také Benešovu stvrzenku na 10 000 USD, převzatých v říjnu 1938 od NKVD, a i když nevíme, čím si je vysloužil, měl Beneše pevně v hrsti. Ani odstup následné komunistické vlády k Benešovi nezměnil nic na tom, že i její vlastní legitimita stála a padala s jeho teorií kontinuity. Jakékoli zpochybnění zrady západních mocností by bylo nejen ideologicky nepřípustné, ale ve svých důsledcích by mohlo zpochybnit základy celého poválečného řádu. Dehonestace Beneše se tak musela spokojit obecnými třídními výpady proti buržoazii, zatímco okolnosti Nečasovy mise i nadále podléhaly Benešovým instrukcím.

Dalo by se očekávat, že s koncem komunistického režimu končí i důvody pro údržbu mytologie mnichovské zrady a teorie kontinuity a že se nový režim bude naopak navracet ke své evropské kontinuitě a se svými historickými zátěžemi se bude postupně vyrovnávat.

Krokem tímto směrem byl v roce 1993 návrh Rudolfa Dreithalera na zrušení Benešova dekretu č. 108/1945 z důvodu, že dr. Edvard Beneš nemohl ani jako soukromá osoba, ani jako prezident republiky Československé být nadán zákonodárnou pravomocí. Důvody pro které plénum Ústavního soudu jeho návrh v roce 1995 zamítlo nemají s právem nic společného. Neodvolává se na Georga Jellinka a právní pojem normativní síly faktického, kterým by snad mohlo dilema vyřešit. Ve své argumentaci odvozuje legitimitu londýnské vlády a Benešova prezidentství nikoliv z Ústavy a právního řádu, jak mu přikazuje jeho zadání, ale z jejich uznání zahraničními mocnostmi. Opakuje celou Benešovu teorii kontinuity a povyšuje ji tím na dále již nenapadnutelnou právní normu nové České republiky.

Očekávat že by se společnost mohla s mýty minulosti vyrovnat verdiktem Ústavního soudu by ovšem bylo pošetilé. Pro tři generace byla Mnichovská zrada základním prvkem národní identity a prezident Beneš přes všechny komunistické invektivy pro většinu národa posledním demokratickým prezidentem. A pokud nezbylo než se na nátlak sudetských Němců jeho působením přesto kriticky zabývat, byl rozsah možné kritiky vymezen požadavky materiálního odškodnění.

Zejména však vyhovovala Benešova teorie kontinuity nové politické garnituře, kterou zajímalo pouze co si lze z komunistické pozůstalosti přivlastnit. Mýtus mnichovské zrady naopak rozšířila o navazující mýtus Února 1948, podle kterého demokracii odstranili a zločinný totalitní systém zavedli teprve komunisté. Beneš sám se naopak dočká zákona o svých zásluhách a parlamentního konsenzu o neprolomitelnosti svých dekretů. Pod heslem nápravy některých křivd pak nová garnitura uvolňuje vše, co spolu s komunisty znárodnil k volnému rozkradení a národ zase jásá nad tímto posvícením.

Až bude čtenář opět lamentovat nad všeobecným rozkladem morálky a solidarity, doporučuji mu začít sám u sebe, u svého vlastního vztahu k mýtům a realitě. Předpokladem k tomu, aby se tu jednou dalo žít nejsou sladkobolné ublíženecké nářky, ale velmi sebekritické vypořádání s vlastní minulostí a nalezení přiměřeného místa ve světě kolem nás. Skončila dvacetiletka kleptokracie a začíná nová. Jestli bude jen dalším pokračováním benešovské kontinuity, anebo konečně přehodí dějinnou výhybku směrem k novému důstojnému realistickému projektu rozhodujeme dnes my všichni.

Dodatek:

Existují pouze jediné souvislé české dějiny, Velké dějiny zemí Koruny české vydavatelství Paseka, a většina zde použitých dat a citátů je převzata z dílu XVa. Benešovy instrukce k Nečasově misi nalezne čtenář hojně na internetu a další podrobnosti například u Jana Cholínského. Průběh Benešovy abdikace podrobně popisuje Zbyněk Zeman, Edvard Beneš, politický životopis, Mladá fronta, Praha 2000. Finanční podporu NKVD a kontakty ní popisuje generál NKVD Pavel Sudoplatov, Special Tasks, Little, Brown and Co., New York 1995 – jediný nečeský zdroj v celém textu. Historii Londýnské a Košické vlády podrobně popisují Velké dějiny v dílu XVb (kterým české psané dějiny v květnu 1945 končí). Tento text však není o faktech, ta jsou (měla/mohla by být) obecně známá, ale o jejich zařazení do souvislého kontextu a o jejich percepci dodnes.

Původní text: Britské listy 27. 1. 2014
Tiskem: Aby se tu dalo žít II
Diskuze