Vůbec jsem o nich nechtěl psát. Dokonce ani přemýšlet. Z toho mála, které jsem zaznamenal z médií jsem usoudil, že je tu dost jiných na to, aby zákon v dané podobě neprošel. Výjimečně jsem přeposlal text Lenky Procházkové na rozdělovník, kam jinak rozesílám odkazy na své vlastní. Přes všechny mé často provokativní teze jsem ještě nikdy neobdržel tak rychle tolik různorodých reakcí. Od To je vedle Mahlera jediný chlap v té zlé parodii na stát přes já si myslím – a to nejsem rozhodně žádný bigotní katolík – že se pí Procházková dočista zbláznila až po naštěstí existuje ještě podzemní církev, do které se asi znovu ve svém životě vrátím, když ta všeobecná nálada k tomu směřuje. Především mne ale následné diskuse s autory donutily se nad tématem zamyslet podrobněji.

Reálnější představa o našem historickém a kulturním kontextu mohla včas zchladit opojení z naší západoevropské exkluzivnosti a namísto dvanácti let neplodného čekání jsme mohli účinně přispět ke stabilizaci středoevropského prostoru v rámci Visegrádské skupiny. Znalosti okolností vzniku hranic Československa, jejich historické vázanosti na tento státní útvar a naší argumentace pro poválečný odsun Němců by bývaly musely vnést závažné pochybnosti o moudrosti a prozíravosti jeho rozbití. Při vědomí nedořešených otázek jsme mohli jinak formulovat náš bezvýhradný souhlas se sjednocením Německa a koordinovat svůj postup s Polskem. Vzpomínka na předválečnou izolaci Československa, která nakonec způsobila jeho opuštění spojenci v Mnichově, nám mohla být dostatečným varováním před sebevědomými arogantními politiky, využívajícími příležitostí ke své osobní seberealizaci na úkor vztahů se sousedními zeměmi. Pouze historická nevědomost a zaslepenost nás mohly inspirovat, abychom po r. 1989 navazovali právě na období před únorem 1948, na období největších zločinů a nejradikálnějšího přerušení demokratické kontinuity. Dlouhodobá česká tradice vyvlastňování a problematičnost konfiskace německého majetku nás mohly přivést k jiným závěrům než k restituci majetku, vyvlastněného výhradně v jediném úzkém historickém kontextu. Osudy majetků, které po válce náhodně připadly těm, kteří se na jejich vytváření nepodíleli, nás mohly poučit a vyvarovat před neblahým privatizačním experimentem.

Ve své polemice Mějme odvahu přemýšlet! jsem označil příspěvek Karla Dolejšího Mějme odvahu vstoupit! za denunciační vzorec. To nebylo fér. Karel Dolejší (a Britské listy vůbec) rozhodně nepatří k typickým uživatelům denunciačních vzorců a stalo se jen náhodnou, že mi právě on nahrál k nakousnutí fenoménu, který mi dlouho leží v žaludku. Navíc mu redakční pravidla nedovolují, aby mi to náležitě vrátil a dodatečně se mu proto omlouvám. Pokud se k jeho příkladu přesto vrátím, činím tak s plným vědomím nespravedlnosti prostě proto, že je právě po ruce a že mi byl bezprostředním impulsem se nad tématem konečně zamyslet.

Každé potlačené svědomí je špatným svědomím, které se projevuje a realizuje jako nevraživost, podezíravost, jako nezahladitelný resentiment. A výbuchy resentimentu se v dějinách objevují, jak známo, v podobě zavilé nenávisti, surového fanatismu a bestiálního násilí.

Přetisk textu Karla Kosíka Rozum a svědomí, předneseného na sjezdu spisovatelů v červnu 1967, působí v Právu z 21. srpna 2008 jako nostalgické memento v záplavě zavilé nenávisti. Dva srpnové týdny dovolené, strávené v izolaci Radiožurnálu a českých novin jsou exkurzí do hlubokých padesátých let, kdy ještě antiimperialistické kampaně vzbuzovaly upřímnou lidovou odezvu. Kdy se ale poštěstil tak zdařilý souběh příležitostí jako válka v Gruzii ausgerechnet na kulaté výročí okupace? Ne, tenhle scénář není od George Orwella ani od Tomáše Klvani, zde se činili profesionálové.

Před mnoha lety se mi podařilo přivést jednu horlivou obdivovatelku bratrů Mašínových k závěru, že jejich adorace vyplývá především z frustrace nad nedostatkem skutečného odboje proti zločinnému režimu. S úmrtím Milana Paumera se téma opět dostalo do středu pozornosti, přičemž z většiny příspěvků vyzařuje bezradnost z chybějících konsenzuálních vzorců, které by jejich činnost v dichotomii dobré-špatné umožňovaly jednoznačně zařadit. Zákon 198/93 o protiprávnosti komunistického režimu, nahrazující kritické myšlení a historickou reflexi, nese své plody. Chybějící hodnotové vzorce nahrazuje ideologie tu boje proti zlu, onde křesťanského nezabiješ, chybějící argumenty pak denunciace tu Mašínů, onde jejich obětí.