V jedné diskusi jsem označil Edvarda Beneše za psychopatickou osobnost. Až z reakcí publika jsem pochopil, že tohle slovo nemá v českém prostředí žádný specifický význam. V hovorovém jazyce je používáno spíše jako nadávka někomu, kdo se chová nepřístojně a v zasvěcenějších kruzích přetrvává Vondráčkovo pojetí z šedesátých let, zahrnující obecně osoby s nejrůznějšími poruchami chování. Přitom je výzkum psychopatie vysoce aktuálním tématem nejen v kriminalistice, ale, či ještě více, také v hospodářství a politice.

V sousedství si občas povídáme se dvěma muslimskými rodinami. V osmdesátých letech, když děti dospívaly, měly vážné problémy. Liberální prostředí kolem ve srovnání s autoritativním doma bylo pro jejich děti daleko přitažlivější. Zároveň ale postrádaly onen subtilní komplex vnitřních zábran a osobní zodpovědnosti, který neviditelně formuje děti ve zdánlivé volnosti. Rozbitá auta, alkohol, drogy, nemanželské děti. Vzpomínám na ně, když slyším, jak opačné problémy mají muslimské rodiny dnes. Integrovaní jsou rodiče, kteří ještě ví proč své domovy opustili. Pro jejich děti jsou již pevné hodnoty a přísná morálka islámu daleko přitažlivější, než bezohledná honba za profitem a morální nihilismus evropských společností. Zda se za třicet let takhle změnil islám? Možná také. Přestupují k němu dnes ale i děti z rodin, které s ním nikdy neměly nic společného. Takhle se za třicet let změnila Evropa.

A co vy si, pane Janýr, pod tou svobodou představujete? Že by si mohl každý dělat co chce? ptal se mne kdysi můj vyšetřovatel. Že by mohl každý krást, loupit, zabíjet? Podobných chytáků měl připraveno více.

Vzpomněl jsem si na to opět při četbě několika příspěvků na téma pravdy v Listech 1/95: postmoderní zpochybnění absolutní, na jedinci nezávislé pravdy ohrožuje naše existenciální jistoty podobně, jako představa světa bez autoritativního řádu ohrožovala existenciální jistoty mého vyšetřovatele.