Kategorie pravice a levice jsou v české publicistice a politice ve stejné míře samozřejmé jako zmatené. Převládá intuitivně komplementární chápání, podle něhož komunistická totalita představovala – podle vlastní sebeprezentace – levici, její odpůrci tedy logicky představují pravici. A protože komunistická totalita není předmětem zkoumání, nýbrž pokřiku a denunciací, nabývají i charakteristiky pravicovosti a levicovosti kuriózních podob. Tak například je klíčovým znakem levicovosti požadavek silného státu, zatímco omezování státní moci ve prospěch autonomie jedince je znakem pravicovosti. Levicovost bývá ztotožňována s paternalismem a pravicovost s preferencí osobních svobod. V nejtrivializovanější podobě je pak levičákem ten, kdo pasivně čeká, až se o něho společnost postará, a pravičákem ten, kdo aktivně vyvíjí iniciativu.

Navzdory tomu všemu jsou ovšem Mussolini, Hitler, Pinochet či G. W. Bush počítáni k pravici a anarchisté k levici. Je tedy dostatek důvodů se bez tak rozplizlých a zmatených kategorií zcela obejít.

Číst dál...