Kategorie pravice a levice jsou v české publicistice a politice ve stejné míře samozřejmé jako zmatené. Převládá intuitivně komplementární chápání, podle něhož komunistická totalita představovala – podle vlastní sebeprezentace – levici, její odpůrci tedy logicky představují pravici. A protože komunistická totalita není předmětem zkoumání, nýbrž pokřiku a denunciací, nabývají i charakteristiky pravicovosti a levicovosti kuriózních podob. Tak například je klíčovým znakem levicovosti požadavek silného státu, zatímco omezování státní moci ve prospěch autonomie jedince je znakem pravicovosti. Levicovost bývá ztotožňována s paternalismem a pravicovost s preferencí osobních svobod. V nejtrivializovanější podobě je pak levičákem ten, kdo pasivně čeká, až se o něho společnost postará, a pravičákem ten, kdo aktivně vyvíjí iniciativu.

Navzdory tomu všemu jsou ovšem Mussolini, Hitler, Pinochet či G. W. Bush počítáni k pravici a anarchisté k levici. Je tedy dostatek důvodů se bez tak rozplizlých a zmatených kategorií zcela obejít.

Článek o české nenávistnosti obecně a vůči Romům speciálně zjevně píchl do citlivého místa. Lea Bradáčová mi to vrátila – že jsem naopak já nenávistný vůči Čechům, za což ji Michael Volný obvinil z negramotnosti. Luděk Toman její obvinění naopak rozšířil o mé paranoidní vidění světa a jistá zlá, krutá a prolhaná Češka u mne a Tomáše Krystlíka, který se připojil článkem o českých historických lžích, diagnostikovala mindrák z češství. Václav Vlk st. svérázný způsob, jak se vyrovnávat s minulostí, rozvedl hned na několika portálech, jak mne s gustem informují přátelé.

Skončil další osmičkový rok, ve kterém se nic mimořádného nepřihodilo – ostatně jako obvykle. Čtyři magické osmičky v minulém století numerologickým spekulacím nahrávají, ale existuje i vysvětlení nanejvýš prozaické: životnost našich státněpolitických přískoků je nejvýše dvacetiletá. Startovní osmička prvního dvacetiletí předmnichovské republiky byla náhodná. Po desetiletí okupace a následných bojů o moc zvítězil na další dvacetiletí budovatelský socialismus a po dalším roce bojů o moc opět na dvacetiletí Husákův reálný socialismus. Nic stabilnějšího jsme zatím stvořit nedokázali. Což nám nebrání inzerovat každý další přískok jako spásonosný vzor pro celý svět.

I dvacetiletí kapitalismu bez přívlastků se nám právě chýlí ke konci. Odečteme-li počáteční léta chaosu a bojů o moc, pak nejspíš až k lednu 2013.