Občas narazím na knihu, která mi otevře zcela novou perspektivu. Tou poslední je Robert D. Putnam a Shaylin Romney Garret: The Upswing, How America Came Together a Century Ago and How We Can Do It Again (Vzlet, Jak se Amerika dala dohromady před sto lety a jak to my můžeme udělat znovu). Zaujala mě hned v několika ohledech. Jejím tématem nejsou jen objektivní faktory, ale především průběh subjektivní identifikace od k My a zpět k . Nezkoumá ji na základě aktuální situace, ale v dlouhém časovém rozpětí 125 let. A to nejen v obvyklé perspektivě ekonomiky, ale i politiky, kultury, občanské společnosti a rasové a genderové nerovnosti.

Jak to my můžeme udělat znovu je ovšem nadnesený podtitulek. Ve skutečnosti docházejí autoři k závěru, že pro překvapivé souvislosti chybí jakékoliv plauzibilní kauzální vysvětlení. Spíše než návodem k řešení jsou tedy impulsem ke změně paradigmat. Pár postřehy se k ní rád připojím.

Americké My

Základní výpověď knihy je prostá: od egoismu, polarizace a nerovnosti Pozlaceného věku (poslední čtvrtina 19. do počátků 20. století) se USA půl století vyvíjely směrem ke komunitárnosti, spolupráci a rovnosti. V šedesátých letech dochází ke zlomu a od té doby dodnes upadají zpět do egoismu, polarizace a nerovnosti. To překvapivé je nejen důkladnost empirických zjištění, ale i jejich shoda a překrývání se v rozličných oblastech.

Od roku 1870 dodnes vykazují USA až na několik posledních let víceméně rovnoměrný růst 2% HDP ročně, klesající kojeneckou úmrtnost a rostoucí délku života. Co se mění, je míra sociální nerovnosti. Kolem roku 1910 získávalo 1% nejbohatších 19% národního důchodu a vlastnilo 45% národního majetku. Po půlstoletí konvergence poklesly jejich podíly do poloviny 70. let na 10% důchodu resp. na 22% majetku.

Po následném půlstoletí divergence do roku 2014 se však podíly 1% nejbohatších opět zdvojnásobily na 20% národního důchodu, resp. 40% národního majetku. Roční příjem 10% nejchudších rodin se v průběhu čtyřiceti let snížil o $320. U středních vrstev naopak vzrostl o $75 053, u 1% nejbohatších o $929 108 a u 0,1% superbohatých o $4 846 718 (autoři ujišťují, že to není překlep).

Hlavními faktory jsou zdanění, odborová organizovanost, sociální zabezpečení a regulace trhů. Od počátku 20. století stoupá počet členů odborů z 5% na 32% v roce 1945 a od konce 50. let opět klesá na 10% v roce 2015. Obdobný průběh vykazuje progrese daně z příjmu fyzických a míra zdanění právnických osob s vrcholky v šedesátých a sedmdesátých letech. Také minimální mzda a sociální podpora chudých vrcholí v šedesátých letech a od té doby klesá.

Do 60. let stoupá mezigenerační ekonomická mobilita (kariérní vzestup dětí z chudých rodin), od té doby vytrvale klesá. Opačný trend vykazuje výskyt smrti ze zoufalství (sebevraždy, drogy, alkohol). Ze 30 mrtvých na 100 000 obyvatel v roce 1910 se do 50. let snížil na polovinu. Od 60. let opět stoupá až na bezprecedentních 45 kolem roku 2015.

Za jeden z ukazatelů politického vývoje mezi tribalismem a svorností zvolili autoři míru spolupráce mezi politickými stranami v Kongresu. Od poklesu koncem 19. století až do 50. let průběžně stoupá, od té doby stále rychleji klesá až na současný stav hluboko pod úrovní roku 1900. Opačný průběh vykazuje další ukazatel, četnost zpráv o mezistranických konfliktech v médiích. Jejich počet od konce 19. století zhruba do poloviny 20. let průběžně klesá a do konce 60. let zůstává zhruba konstantní. Poté rychle narůstá až na současnou bezprecedentní míru. Jen časově posunutý je výskyt ticket splitting, kdy volič volí prezidenta a poslance z opačných politických stran. Ze sporadického výskytu v roce 1900 se blíží až ke 40% odevzdaných hlasů v roce 1980, od té doby opět mizí.

Ukazatelem společenského pohybu mezi izolací a solidaritou může být členství ve spolcích a církvích. Počet členů od počátku století do 50. let stoupá, kolem roku 1960 dochází ke zlomu a od té doby stále rychleji klesá. Podobný průběh vykazuje i relativní počet uzavřených manželství, natalita dosahuje vrcholu kolem roku 1970. Rovněž otázka sociální důvěry (většině lidí lze důvěřovat) vykazuje stoupající souhlas do roku 1960 a od té doby sestup.

Pro měření kulturního pohybu mezi individualismem a kolektivismem využili autoři službu https://books.google.com/ngrams, sledující četnost výrazů ve všech amerických knihách od roku 1880 do roku 2008. Dle očekávání kulminuje výskyt přežití zdatnějších kolem roku 1900, do roku 1990 postupně ubývá, pak opět stoupá. Naopak používání social gospel (zhruba sociální smír) kulminuje z nuly v roce 1880 do počátku 60. let a pak klesá.

Výskyt výrazů sdružení, spolupráce, socialismus roste do 30. let a začnou se vytrácet až po roce 1980. Výrazy jako souhlas, kompromis, jednota, konformnost, zodpovědnost či práva kulminují kolem roku 1960. Také poměr výskytu My oproti stoupá od počátku století do roku 1965 a poté strmě klesá. Na míru tlaku na konformnost lze usuzovat z výskytu výrazů jako subverze nebo úchylka. První prudce stoupá od konce války (éra McCarthyho) až do poloviny 60. let, poté klesá. Druhé zaznamenává prudký vzestup od konce 50. let až do vrcholku koncem 70. let.

Přeložené přes sebe ukazují všechny agregované křivky shodný průběh ve tvaru obráceného U s počátky kolem roku 1900, vrcholky kolem roku 1960 a sestupem do současnosti. Ať tedy z pohledu ekonomiky, politiky, společnosti anebo kultury, šedesátá léta představují vyvrcholení půlstoletého vývoje od individuálního ke společenství My a zlom do následného půlstoletého rozpadu společenství a návratu k .

Při vší skepsi k vyvozování kauzální závislosti z časové následnosti, průběh křivek pro ně neposkytuje ani podklady. Nevyplývá z něho, že by změny v jedné oblasti pravidelně předcházely změnám v jiné. Nepodporuje hypotézy typu, že nejprve si elity prosadí změny v politice a ekonomice a společnost a kultura se se zpožděním přizpůsobí. Neposkytují podklad ani pro teorie kyvadla, podle kterých je vychýlení jedním směrem periodicky následováno návratem a vychýlení opačným. Autoři systematicky probírají kauzální vysvětlení podávaná v odborné literatuře a na základě empirických dat je jedno po druhém vyvracejí.

Šedesátá léta jsou tedy rozhodujícím obdobím, mnohem významnějším než krize 30. let, Roosveltův New Deal či druhá světová válka, obvykle podávané jako klíčové události amerických dějin 20. století. K podobnému zjištění dospěla již dříve řada historiků. Ani fenomén zlomu není nový, historici označují první část šedesátých let jako léta naděje a druhou jako dny hněvu.

Autoři proto šedesátá léta podrobně analyzují, aby příčiny zlomu nalezli. Američané do nich vstupovali s nadšením, optimismem, radostným očekáváním, hrdostí na svou zem. Avšak období popularity prezidenta Johna F. Kennedyho je v listopadu 1963 abruptně ukončeno jeho zavražděním, od roku 1966 začínají protesty proti válce ve Vietnamu, studentské revolty, rasové nepokoje a vzestup Černých panterů, protiútok práva a pořádku, křeč a zahořklost. V dubnu 1968 je zabit Martin Luther King, v červnu Robert F. Kennedy.

S koncem šedesátých lety končí i iluze růstu a prosperity. Hospodářství je v recesi, roste inflace i nezaměstnanost a s ropným šokem také fronty na benzín. Skandál Watergate, demise prezidenta Richarda Nixona a vietnamské fiasko otřásly důvěrou v politický systém a v americký sen. Prezident Jimmy Carter náladu v roce 1979 charakterizuje jako krizi důvěry.

Ještě subtilněji lze sledovat obrat od My k v kultuře. První vlaštovky lze zaznamenat již v průběhu 50. let u spisovatelů jako J. D. Salinger, William Golding, Jack Kerouack, ve filmech s Jamesem Deanem. Na přelomu padesátých a šedesátých let sílí kritika konformismu a požadavek seberealizace, volně přecházející do narcisismu 70. let. V červnu 1965 vyměňuje Bob Dylan akustickou kytaru za elektrickou, témata Beatles se od With A Little Help From My Freinds přesouvají k Eleonor Righby (všichni ti opuštění lidé / odkud všichni jsou?), skupina se rozpadá a členové se věnují sólovým kariérám (John Lennon: Nevěřím v Boha, nevěřím v Beatles, věřím jen sám v sebe). Hnutí New Age propaguje, že sebeláska není neřest, ale ctnost.

Rasová a genderová nerovnost trajektorii My - nesledují. Obě nerovnosti se od začátku století dodnes průběžně vyrovnávají, ale v obou případech je od roku 1960 zaznamenatelné snížení tempa resp. dočasný propad. Interpretaci šedesátých let jako My, bílí muži, však data nepotvrzují.

Autoři shrnují, že pro více než stoletý vývoj od k My a zpět nemohou nalézt kauzální vysvětlení a uzavírají motivačními příklady osobností, které od konce 19. století k vzestupu My přispěly.

Naše My

Tolik zjištění autorů o americkém století. Co však českého čtenáře ohromí, je překvapivý souběh s domácí zkušeností. Pro srovnání jednotlivých ukazatelů nám chybí nejen utříděný empirický materiál, ale i zdroje dlouhodobě srovnatelných dat včetně smysluplného historiografické zpracování. Nicméně lze usuzovat i na základě známých fakt.

Pokud jde o sociální nerovnost, vývoj od kapitalismu rakouskouherské monarchie a První republiky přes egalitářství 50. a 60. let po opětný nárůst nerovnosti od 70. let do současnosti americkou předlohu věrně kopíruje, ba překonává. Podíl 1% nejbohatších rodin na národním důchodu a majetku mohl být počátkem století podobný americkému, v 50. letech ale poklesl prakticky k nule a zdanění právnických osob, dá-li se tak o státních podnicích hovořit, stouplo de facto až na 100%. O to markantnější je následný nárůst sociální nerovnosti a propad daní do konce století.

Podobnou křivku bychom sestavili i pro členství v odborech, od roku 1939 postupně sjednocovaných až po jednotné Revoluční odborové hnutí (ROH) v roce 1945 s bezmála povinným členstvím v padesátých letech, pro minimální mzdu, všeobecné sociální zabezpečení, ba i pro sociální mobilitu – připomeňme upřednostňování dělnických kádrů v 50. a počátkem 60. let.

Otázku politického vývoje mezi tribalismem a svorností bychom asi v českých podmínkách museli formulovat poněkud jinak, nicméně v hlavních rysech můžeme paralelnost s americkou zkušeností potvrdit. Od tribalismu politických a národnostních stran počínaje jejich vznikem koncem 19. století přes sjednocení ve Straně národní jednoty v roce 1938 a semknutí v Národní frontě v roce 1945 až po její zánik a obnovení konkurenční stranické tribálnosti po roce 1989 sleduje a svými extrémy dalece překonává americkou trajektorii.

Rozlišování autorů mezi společenským a kulturním pohybem mi nepřipadá příliš důvodné; izolacesolidarita a individualismuskolektivismus bych chápal spíše jako dva opisy stejného. Srovnatelná data k dispozici nemáme, český vývoj byl značně turbulentnější a byli bychom na rozpacích, kam zařadit třeba českoněmecké rivality od druhé poloviny 19. století. Nicméně za období českého kolektivismu můžeme jednoznačně označit 50. a 60. léta a za jeho vyvrcholení týden od 21. do 28. srpna 1968, neboli opět časově souběžně s USA.

Souběžnost lze vysledovat až do takových nuancí, jako je postoj k disentu. Období boje proti subverzi od roku 1948 do počátků 60. let, časově odpovídající americkému období mccarthismu, vystřídá od poloviny 60. do konce 70. let boj proti pravicovým úchylkám – opět ve shodě s USA.

Souběžný je i zlom od My k ve společnosti a kultuře 50. a 60. let. Bohužel nám historiografie zaujatá tím, jak jsme pod komunisty trpěli, o prvních vlaštovkách v 50. letech mnoho nepoví. O subkulturách jako Vyšehradští jezdci, chuligáni (nezaměňovat s fotbalovými hooligans) a páskové (podle policie osoba, která nezvyklým oblečením, okázale odlišnými zálibami a nápadným chováním dává najevo svůj odstup od průměrné společnosti) pochytí ti mladší nejvýše nostalgické střípky z filmu Šakalí léta Jana Hřebejka z roku 1993. Útržkovitě lze vlaštovky rozpoznat i v okruhu autorů kolem časopisů Květen a Host do domu, v krotkém disentu Zářijové noci Pavla Kohouta či v životě a díle Egona Bondyho (jakkoliv jsou pozdější Invalidní sourozenci ódou na kolektiv). V roce 1964 je však muzikál Ladislava Rychmana Starci na chmelu již neskrývaným manifestem individualismu proti kolektivismu.

Počátek 60. let lze stejně jako v USA označit za léta naděje. Také Češi do nich vstupovali s nadšením, optimismem, radostným očekáváním, hrdostí na svou zem. Idea beztřídní společnosti, oficiálně dosažené v roce 1960, byla široce sdílená a fakticky naplňovaná. Ještě Pražské jaro charakterizovala právě jednota národa se svým vedením ve vizi socialismu s lidskou tváří, dramaticky vyjádřená vzkazem jsme s vámi, buďte s námi v kritickém týdnu 21. – 28. srpna 1968.

Sedm měsíců Pražského jara jsou vyvrcholením a zároveň, ještě před invazí, počátkem diferenciace, polarizace a rozkladu. Budeme-li 60. léta posuzovat z tohoto hlediska, lze je celá chápat jako emancipace individua od státního kolektivismu a konformismu.

Paralelní je i vystřízlivění a kocovina 70. let. V Československu začíná šokem z invaze v srpnu 1968 a pokračuje zradou státního a stranického vedení v Moskvě, cenzurou a likvidací vydobytých svobod, Palachovou smrtí, potlačením demonstrací v srpnu 1969, uzavřením hranic v říjnu, kapitulací občanské společnosti, normalizací a politickými čistkami. Carterova krize důvěry platí přinejmenším ve stejné míře i pro ČSSR. Nevěřím jim ani kolik je hodin, patří k charakteristickým výrokům normalizační éry.

I reakce je obdobná: stažení se z veřejného života do soukromí, k televizi a trivializované kultuře. Husákovy děti se v USA nazývají Babyboomer.

Století občanů?

Zjištění autorů, že pro průběh amerického století nelze nalézt kauzální vysvětlení, je tak ještě umocněno: zjevně se zdaleka nejedná pouze o americké století. Geografická vzdálenost, absence bezprostředních kontaktů, odlišné kulturní kořeny, odlišný sociální, ekonomický a ideologický systém, odlišná geopolitická situace a váha – a po více než jedno století souběžný ekonomický, politický, sociální a kulturní vývoj? Možná by nějací teoretici dokázali určit, kteří spiklenci tahají z pozadí za nitky, jinak nám vedle prozřetelnosti Boží zbývá jako vysvětlení už jen úsvit Vodnáře, do kterého svět vstoupil v roce 1969.

Stav, kdy nejsme schopni rozpoznat mechanismy, které ovlivňují chod světa a lidských společností v horizontech staletí, je ovšem znepokojivý. V jiných oborech často pomáhá pozastavit se nejen nad naměřenými hodnotami, ale i nad způsobem kladení otázek.

Pro autory jsou výchozí kategorií USA. Nicméně jdou o krok dál a zkoumají subjektivní stav společenství. Můj tip by byl jít ještě o krok dál a zaměřit se ne na objektivně existující státní útvar, ale na subjektivně existující identitu. Namísto vývoje společnosti od k My a zpět bychom pak jejich zjištění chápali jako vznik a vzestup kolektivní identity v první polovině století, její vrchol v 50. a 60. letech a posléze její ústup a rozklad.

Taková perspektiva nabízí i postrádané vysvětlení synchronnosti. Pocit kolektivní sounáležitosti implikuje solidaritu, důvěru, zodpovědnost, vzájemnou pomoc. Fraktálově se prolínají celou společností od kypícího spolkového a odborového života přes kulturu kolektivních hodnot včetně tlaku na konformnost až po kooperaci napříč politickým spektrem a vyrovnávání ekonomických a sociálních rozdílů. Nejsou mezi sebou navzájem propojeny kauzálními závislostmi, ale všechny jsou projevem stejné společenské koheze. Zeitgeist, duch doby.

Životní cyklus identity ovšem nevysvětluje, kde se vzala, proč zanikla a proč v různých částech světa současně. Podle mého soudu vznikají identity kolem hodnotových systémů a vizí. Ti, se kterými je sdílíme, jsou naši. Ti, kdo je odmítají, jsou cizí.

Pro období do poloviny 20. století lze takový obecný hodnotový systém sdílený napříč západním světem rozpoznat. Dá se shrnout jako vznik občanské identity, etablování občanské společnosti a osvobozování od mocenské a hospodářské nadvlády. Jeho heslem je demokracie a jeho ultimativní vizí rovnost občanů (neboli beztřídní společnost v Marxově dikci).

Období jeho rozmachu si můžeme pracovně vymezit například stoletím 1848-1948. V jeho průběhu se konstituují parlamenty, ústavy, politické strany a nezávislý tisk, rozpadají se feudální říše, vznikají republiky, národní a sociální identity, národní státy, všeobecné volby, lidská práva, jako protiváha k moci kapitálu se organizuje dělnické a odborové hnutí, zavádí se všeobecné sociální pojištění.

Vztah mezi Já a My, individuálními a kolektivními hodnotami, je ovšem klíčový. Jedinec je součástí společenství složeného z jedinců, považovat je za protiklady nedává smysl. Soužití s druhými samozřejmě předpokládá ohledy a vzájemné přizpůsobení, ale hranice jsou relativní a pohyblivé. Ani skalní individualista nejezdí v protisměru a ani skalní despota lidem nepředepisuje, koho si mají vzít. Adekvátnější je představa plynulého spektra. Posun ke kolektivním hodnotám přitom vyvolává větší tlak na přizpůsobení a zúžení individuálního prostoru, posun k individuálním hodnotám kohezi společenství oslabuje, rozkládá a otvírá prostor pro jednání na úkor druhých.

Období od roku 1848 do poloviny 20. století charakterizuje právě myšlení v kategoriích kolektivů ve vzájemném konkurenčním boji - druhů o přežití, výrobců o trhy, tříd o výrobní prostředky, národů o sebeurčení, států o životní prostor, ras o nadvládu. Jedinec je dán příslušností k celku, kterému se má obětavě podřídit a bojovat za něj. Vyvrcholením jsou evropské totalitní režimy a dvě světové války. I v USA charakterizují New Deal prvky direktivního státního kolektivismu a procesy McCarthyho éry jsou zrcadlovým obrazem politických procesů ve východní Evropě.

Pro odvrat od kolektivních k individuálním hodnotám tedy po poslední válce existují na obou stranách Atlantiku dobré důvody. Hledáme-li jeho počátky, nemůžeme přehlédnout Deklaraci lidských práv z prosince 1948. Podobně jako léto dosahuje vrcholu, když už se dny kvapem krátí, dosahuje i identita občanské společnosti svého vrcholu až počátkem šedesátých let, když už je obrat k v plném proudu. Jeho heslem je svoboda.

Století svobody?

Podobně jako lze století 1848-1948 chápat jako éru kolektivní identity, bylo by možné autory zjištěný následný posun směrem k  chápat jako pohyb směrem k individuální svobodě. A pokud bychom analogicky odhadovali životní cyklus ducha doby zhruba na jedno století (k čemuž bychom v historii nalezli více příkladů), nalézali bychom se dnes za jeho vrcholem ve fázi jeho rozkladu. Existují indicie, které by takové hypotéze nasvědčovaly?

Pokud si český čtenář spojí heslo svobody s jeho nejprominentějším domácím proponentem, byla by odpověď nasnadě. Na zobecnění je to ale trochu málo. Spíše je třeba zamyslet se nad tím, proč se daný hodnotový systém v nějakém okamžiku přežije, stane se kontraproduktivním a sám sebe zadusí.

Kolektivní hodnoty ovšem tvoří podstatu lidských společenství. Máme je vrozené. Jsou do té míry samozřejmé, že se jakékoliv pochybnosti zdají být protismyslné. Přesto se od nich západní svět od poloviny 20. století odvrací. Žádná společnost neexistuje. Existují pouze jednotliví muži, ženy a rodiny, pointuje to Margaret Thatcher v roce 1987. Proč?

Nehierarchická společenství v duchu utopických socialistů, syndikalismu Petra Kropotkina či španělských anarchistů v praxi neobstojí proti hierarchicky dobře organizované hospodářské, politické a vojenské konkurenci. Vedle spojujícího hodnotového systému a vize potřebuje kolektivní identita také charismatické vůdce, organizaci, instituce, silný stát. Silná kolektivní identita znamená také silný tlak na konformnost a potlačení disentu. Ať už je sjednocující ideou stav, třída, náboženství nebo národ, otevírá osobnostem jako Mussolini, Stalin, Franko, Hitler příležitosti využít je pro vlastní mocenské ambice. Atraktivní kolektivní vize v sobě obsahují i latenci mutovat v diktatury psychopatických vůdců.

Individuální hodnoty jsou pro existenci společenství stejně esenciální. Bez vůle svých členů nevznikne ani nepřežije, jeho životaschopnost a identifikace jeho členů jsou dány dynamikou přínosu individua a ocenění kolektivem. Výrok Margarety Thatcher je oprávněný. Když se členové od svého společenství osvobodí a přestanou se s ním identifikovat, rozpadá se a zaniká, zbývají už jen jednotliví muži, ženy a rodiny. Sama k tomu významně přispěla.

Také vize svobody – jako opaku otroctví - je atraktivní v individuálním i v kolektivním kontextu. Situace, kdy mne někdo nutí dělat či říkat něco proti mé vůli, anebo mi brání dělat či říkat to, co chci, v nás vyvolává atavistický odpor. Nejde jen o konkrétní činnost či výrok, ale o vlastní důstojnost a smysl. Znamená to, že někdo má nade mnou moc, které se nemohu vzepřít, že o svých záležitostech nemohu rozhodovat sám, že někomu cizímu sloužím k jeho účelům.

Svoboda od cizí determinace je ovšem jednou stranou mince. Druhou je svoboda od zodpovědnosti. Znamená nejen, že mohu dělat či říkat, co chci, ale také, že za důsledky konaného a řečeného nikomu nezodpovídám. Znamená osvobození od ohledů, závazků, pravidel, zákonů, společenství. Sám rozhoduji o svém právu; není ho mimo mne, praví Max Stirner.

Autory zjištěný odvrat od kolektivního My k individuálnímu v druhé polovině století lze tedy opsat jako nástup individualistického hodnotového systému, vrcholící koncem století neoliberální ideologií a praxí. Jeho vizí je svoboda, speciálně svoboda bohatnout, hesly svobodný trh, deregulace, privatizace, omezení role státu, globalizace. Ekonomickým modelem je hra Monopoly. S každým kolem obdrží každý hráč finanční příspěvek a celkový HDP tak průběžně roste. Peníze se ale postupně soustřeďují u některých hráčů, ostatní jeden po druhém odpadají a hra končí, když se veškerý majetek přesune k jedinému vítězi.

Koncentrace majetku a nárůst sociální nerovnosti jsou jen jedním aspektem neoliberálního věku. Peníze nejsou samoúčel, jejich vlastním smyslem je výkon moci. Umožňují donutit druhé, aby dělali a říkali to, co chci já a zároveň mi zajistit nezávislost na tom, co chtějí oni. Jsou s mocí komplementární, ke získání moci je třeba peněz a naopak. Mají svou dynamiku. S bohatstvím a mocí vyvstávají problémy s udržením a ochranou před zodpovědností. Bohatnutí jedněch při chudnutí druhých není obecně sdílenou hodnotou. Rovnost hráčů z počátečních kol se postupně stává překážkou, od nějaké míry koncentrace bohatství a moci se demokracie stává rizikem a hrozbou.

Metou psychopatů individualistického věku již není postavení vůdce v čele společenství, ale privátní bohatství a moc stranou politických struktur. Ty přenechají ambiciózním jedincům, kterým k postavení dopomohou, kteří jsou na jejich podpoře závislí a které lze podle potřeby obměňovat. Privatizace průmyslu a služeb pokračují privatizací politiky státu. Podle studie Princetonské univerzity z roku 2014 rozhodují v USA ze 61% ekonomické elity, z 18% hospodářská zájmová seskupení, z 6% masová zájmová seskupení (spolky, odbory). Občané rozhodují v 0,25% případů. Studie nezkoumá konkrétní seskupení ekonomických elit, jako jsou banky, vojenskoprůmyslový komplex, sionistická lobby, naftařské korporace, farmaceutické koncerny, korporace hi-tech, organizovaný zločin, ani jejich koalice a synergie.

S rozpadem východního bloku se zdá být i vidina světového vůdcovství na dosah ruky a dosavadní skrupule zbytečné. Na východě Evropy se rýsují rozsáhlejší perspektivy, než jaké sliboval západ USA v 19. století. Za součinnosti exkomunistických zemí postoupí americká armáda až na hranice Ruska. Na Blízkém východě jsou rozvráceny všechny země, které stály v cestě další izraelské expanzi. Globální tržní dominanci si americké privátní korporace prosazují státními sankcemi proti Číně v telekomunikacích, proti Německu a Rusku v zemním plynu, proti Íránu a Venezuele v naftě, proti Rusku a Turecku ve zbrojním průmyslu.

K demontáži demokracie doma posloužila katalytická událost 11. září 2001. Pod hlavičkou války proti teroru je odstraňována liberální společnost a občanské svobody, policie a tajné služby jsou vybaveny nevídanými pravomocemi, občané jsou špehováni a kontrolováni v rozsahu, o jakém se komunistickým policiím ani nezdálo. Koncentrovaná média vedou jednu kampaň za druhou proti na všech stranách se vynořujícím nepřátelům svobody, demokracie, bezpečnosti, zájmů USA a ekonomických elit. Jejich absurdnost není překážkou, investigativní publicistika, kritické a opoziční hlasy jsou denuncovány a cenzurovány jako konspirační teorie, antisemitismus, ruská propaganda. Vnitřně je země polarizovaná do nepřátelských bloků podle principu rozděluj a panuj a je jen otázkou času, kdy se vyhrotí do otevřených konfliktů. Stejný duch doby se do značné míry projevuje i v Evropě.

Století identit?

Vraťme se ke známkám rozkladu individualistického století. Ve smyslu tezí autorů by měly naznačovat obrat zpět od My, od individualistických hodnot ke kolektivním. Pokud bychom za indicii považovali úlohu státu, posun od jeho oslabování v 80. a 90. letech k jeho posilování v novém století by takovou známkou mohl být. Vedle války proti teroru se stal nositelem iniciativy i v agendách jako záchrana bank, obrana, boj proti globálnímu oteplení, aktuální pandemii, Great Reset. Jenomže dnešní privatizovaný stát již není antitezí k individualistickým ekonomickým elitám, ale naopak jejich nástrojem – všechny uvedené agendy v důsledku směřují k jejich posílení.

Skutečný obrat zpět k My bychom zaznamenali spíše ve vzniku a růstu kolektivních identit. Ty se utvářejí kolem různých hodnotových systémů a idejí; v minulosti lze rozpoznat například společenský stav, sociální třídu, národ, náboženství.

Jakkoliv to zní paradoxně, to, co spojuje individualistické ekonomické elity nejrůznějších proveniencí, je kolektivní identita společenského stavu. Jejím jádrem je exceptionalismus, přesvědčení o vlastní výjimečnosti mimo svět a zákony obyčejných lidí, zdůvodňované mimořádnými individuálními schopnostmi a pílí, majetkem, původem, vlivem, boží vyvoleností. Larry Summers popisuje spojující ideu dvěma jednoduchými zásadami: insider nikdy nepodnikne nic proti jinému insiderovi a insider nikdy neřekne outsiderovi, co jiný insider říká nebo dělá. Stavovské zřízení pod vedením exkluzivní elity se jinak nazývá fašismus.

S identitou sociální třídy, základním konceptem levice 19. a 20. století, se setkáme jen okrajově v podobě nostalgického neomarxismu anebo ve velmi obecné protestní podobě my, lid (my, spodních 99%, Tea Party, Occupy... atd.), vymezující se proti nim, oligarchům či jinak specifikovaným elitám. Sociální vizi, program a mobilizaci však rozpoznat nelze a nezdá se, že by tato tradiční evropská identita v dohledné budoucnosti hrála významnější roli.

Naopak je zřetelné obrození identit národních. S nimi se do Evropy po půl století vrátila válka, nejprve na Balkáně, poté na Ukrajině. V EU bývá mediálně difamován populistický nacionalismus a připisován zejména Maďarsku a Polsku. Je však i nosným motivem brexitu a nelze ho přehlédnout ani v Německu, Francii a dalších zemích. Nacionalismus evropský ovšem zůstává jen latentní. V USA ho nejlépe reprezentuje Trumpovo America first včetně destrukce ikon globalistických ekonomických elit jako svobodný světový obchod, migrace apod. Pomineme-li imanentní nacionalismus izraelský, je jeho vzestup zřetelný v Turecku a k nové národnostní válce došlo i mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Pro budoucnost je však nejvýznamnější obrat Číny od třídní identity k nacionalistické. Čínská výrazně kolektivistická tradice je protikladem extrémně individualistické kultury USA, které Čína v dohledné době vystřídá v roli hlavní světové mocnosti.

Ještě razantnější je renesance náboženských identit. Nejvýraznější je vzestup islámu, účinně stimulovaný britským a francouzským kolonialismem, vznikem státu Izrael a americkými agresemi. Z 200 milionů v roce 1900 narostl v průběhu století na 1,6 miliardy věřících s očekávanými 2,76 miliardami v roce 2050. Posun od sekulárně nacionalistického sionismu k ortodoxně náboženskému fanatismu lze zaznamenat také v Izraeli a u jeho amerických patronů. Konec století v USA je obecně provázen výrazným nárůstem radikalismu a vlivu ultrakonzervativních evangelikálských církví. V Evropě by se mohlo zdát, že význam náboženství spíše slábne, avšak nezapomeňme, že země jako Srbsko, Chrovatsko a Bosnu nebo Irsko a Severní Irsko, podobně jako Pákistán a Indii, dodnes nedělí jazyk, ale náboženství. O budoucí dynamice rostoucí islámské populace v Evropě lze dnes stěží co říct.

Podle všeho je tedy duch doby západního individualismu za svým zenitem. Zda bude ten následující nesen spíše nacionalismem anebo náboženstvím nelze odhadovat, navíc mezi nimi existují různé kombinace. Tradiční evropský konzervatismus spočívá v jednotě národa a víry, jak lze dodnes rozpoznat například v Polsku, Rusku, na Balkáně, v Izraeli, některých arabských zemích, Íránu. Ve většině zemí se však zažilo oddělení státu a církve. Naopak jsou v některých státech určité náboženské směry cíleně potlačovány, jako Rohingyové v Myanmaru.

Pokusme se tedy z toho odvodit nějakou orientaci pro budoucnost. Konflikt mezi Západem a Ruskem či Čínou již díky nedostatečné motivaci, absenci reálných cílů, vyrovnaným silám a očekávaným ztrátám nejspíše nepřekročí úroveň studené války. Větším rizikem je náboženská válka mezi Izraelem/USA a Íránem s potenciálem přerůst ve válku mezi Západem a islámským světem. Nezbývá než doufat v realistický odhad západních vůdců, že předem prohranou. Možná nejnebezpečnější je ale konflikt v Sin-ťiangu mezi militantně islámskými Ujgury a neústupně nacionalistickou Čínou. Očekávání, že ho vyřeší převýchovou muslimů v detenčních táborech, svědčí o nepřipravenosti na úlohu, na kterou aspiruje. Dost možná to bude právě konflikt mezi nacionalismem a náboženstvím, co bude nastávající století identit dominovat.

Související příspěvky: 9/11
Přéštích dvacet let
1968