Řešení ukrajinského konfliktu není zas až tak složité, domnívá se Vít Klíma na serveru disput.blog, Rusové z Ukrajiny odejdou a Západ do ní nevkročí. Není sám, s návrhy v podobném duchu se lze setkat častěji, zní logicky a spravedlivě. Teprve při bližším ohledání zjistíme, že to zas až tak jednoduché není.
Začněme první částí: Rusové z Ukrajiny odejdou. Jenomže, kdo jsou na Ukrajině Rusové? Jen příslušníci Ruské armády a Wágnerovci? Anebo i Lugaňská a Doněcká domobrana? Anebo i obyvatelé, kteří se identifikují jako Rusové (kolem třetiny), Ukrajinci ruské národnosti, Ukrajinci ruského jazyka (ještě před pár lety k 90% obyvatel)? Dělit Ukrajinu na Ukrajince a Rusy je jako dělit Česko na Čehůny a Moravany.
Přinejmenším do roku 2004 zajímala ukrajinská etnicita nejvýše extrémní nacionalisty, navazující na dlouhou tradici ukrajinského nacionalismu, Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN), Stepana Banderu, Mykolu Lebeda a 14. granátnickou divizi SS Galizien, od konce války podporované americkou CIA v rámci operace Aerodynamic jako zbraň studené války. Naprostá většina obyvatel však v etnicitě a jazyce problém neviděla, hovořila převážně rusky, považovala se za Ukrajince a dávala světu impozantní příklad soužití někdejších smrtelných nepřátel – západní Ukrajiny, bojující na straně Hitlerova Německa, a východní Ukrajiny, bojující na straně Stalinova SSSR.
Ponechme předběžně stranou, co se od Oranžové revoluce 2004 změnilo i současnou válku, a zamysleme se obecně nad tím, co se má stát, jestliže se soužití dvou nebo více skupin, etnických, náboženských, politických, ve společné zemi stane z jakýchkoliv důvodů nadále neudržitelné. Máme s tím dost vlastních zkušeností se sudetskými Němci, Maďary, Slováky, i v okolí s Jugoslávií, Bosnou, Kosovem, Baskickem, Katalánskem, Skotskem, Ukrajinou.
V principu existují jen čtyři možná řešení. Nepohodlnou menšinu lze vyhnat a povraždit jako turecké Arménce, Cikány, Židy, Palestince, sudetské Němce 1945. To je ovšem zločin genocidy. Lze ji pacifikovat mocensky policií, armádou, justicí, jako sudetské Němce 1919, zbylé Palestince, Katalánce 2017. Pokud se to podaří a použité prostředky nepřekročí meze, bývá důsledkem nejvýše kritika. Pokud se však pacifikovaní úspěšně brání, přeroste to do občanské války a zpravidla násilného oddělení, jako v Jugoslávii nebo na Ukrajině 2014. Třetí řešení předpokládá rozchod ve vzájemné dohodě po vzoru SSSR 1991 nebo ČSFR 1992. Existuje také čtvrté řešení: nedopustit, aby se situace nějaké menšině jevila jako neudržitelná. To je případ nejen Švýcarska nebo Ukrajiny do roku 2004, ale víceméně všech stabilních států – národnostně homogenní ČR je rarita.
Ukrajina se rozhodla vzpurné oblasti pacifikovat nasazením ještě větší vojenské síly a násilně je reintegrovat. Prakticky by to znamenalo vyhnání a povraždění většiny jejich obyvatel, kteří by se do současné Ukrajiny bez odporu už reintegrovat nenechali. Nemyslím, že by to byl odchod Rusů z Ukrajiny, který měl Vít Klíma na mysli.
Představme si, že by se československá vláda na základě principu územní suverenity a neporušitelnosti hranic rozhodla zabránit odtržení Slovenska a po úspěšném slovenském odporu ho reintegrovat vojensky. Pod záplavou znělých hesel zapomínáme, že nejde o státy, ale o lidi. Dokud se se svým státem identifikují, žádné porušení územní suverenity nehrozí. To nebyl případ Československa a není ani Ukrajiny.
Z 52 milionů Ukrajinců počátkem 90. let jich 7 milionů odešlo již do roku 2014, další 2 miliony do roku 2021 a 7 milionů od počátku války. Do roku 2100 poklesne jejich počet z dnešních 36 milionů na 20. To nejsou jen krymští a donbasští Rusové, kdo na Ukrajině žít nechce, a Rusové nejsou jedinou etnickou menšinou. Vedle nich zde jsou Rumuni, Bělorusové, Tataři, Bulhaři, Maďaři, Poláci … Zemi, ve které části jejího obyvatelstva žít nechtějí, lze sotva udržet hesly o územní suverenitě a vojenskou silou. Z českých úst zní takové výkřiky obzvláště skurilně, ČxyR se za 74 let své existence rozpadla šestkrát.
Zamysleme se i nad druhou částí Klímova řešení: Západ do ní nevkročí. To by předpokládalo jednak, že by se američtí neocons zřekli záměru oslabit a dekolonizovat (rozdrobit) prostřednictvím Ukrajiny Rusko, a jednak, že by současná elita, kterou si tam dosadili, rezignovala. Ale ani to by nestačilo, protože značná část Ukrajinců se prostě identifikuje jako součást západní (evropské) kultury. Izolovat Ukrajinu od Západu je stejně nereálné, jako izolovat ji od Východu.
Ukrajina měla počátkem 90. let všechny předpoklady stát se vyspělou a úspěšnou zemí: rozsáhlé přírodní bohatství, nejúrodnější půdu, dobrou infrastrukturu, rozvinutý průmysl, špičkové technologie, vzdělané, kvalifikované a pracovité obyvatelstvo, obchodní a politické kontakty na Východ i na Západ. Že se z ní v průběhu desetiletí stal ostrůvek chudoby, má jediný důvod: korupci. Pod vedením a za účasti západních neoliberálů si státní majetek rozebralo několik oligarchů a s ním převzali i faktickou moc. Ostatně jako v Rusku a dalších postkomunistických zemích, avšak Ukrajina nenalezla svého Putina, který by jejich moc zkrotil a podřídil zájmům země.
Když v devadesátých letech neocons vytyčili, že USA nesmí dopustit vzestup nového rivala váhy někdejšího SSSR, mohli mít pod takovým potenciálním rivalem na mysli jedině Společný evropský dům od Lisabonu po Vladivostok; spojení evropských, zejména německých peněz a technologií s ruskými přírodními zdroji. Nedopustit jeho vzestup znamená oddělení Ruska a Evropy, jejich oslabení, poštvání proti sobě navzájem a vyvolání evropsko-ruské války. Bez americké účasti, rozumí se.
Má-li Vít Klíma pod Západem na mysli severní Ameriku a západní Evropu, mimo vojenských poradců, instruktorů a agentů se do Ukrajiny nijak nehrnou. To je úkolem východoevropských zemí – Polska, baltických států, Česka, když už se Maďaři, Slováci, Rumuni a Chorvati zdráhají. Teprve až začne skutečná válka, ukáže se podle průběhu fronty, zda v Rusku anebo v Evropě, jak moc je zapotřebí, aby do Ukrajiny vkročil i Západ – a v závěru i USA.
