Na židovské identité si lámou zuby jiní, kterým je bližší, jsou patřičně vzdělanější a věnují se tomu systematicky a déle. Pro mne byli Židé v mládí literárními postavičkami z Dobrého vojáka Švejka. Až horlivá agitace spolužačky za šestidenní války mi odhalila jejich reálnou existenci a strhla nás všechny k nadšení, jak chytrý židovský David porazil přitroublého arabského Goliáše. Některé vtipy o Kohnovi a Achmedovi si pamatuji dodnes. A také ke škodolibosti – režim stál na straně Goliáše. A k inspiraci – kibucy byly důkazem funkčnosti komun. Teprve časem jsem objevoval, že reálně existujících Židů je kolem mne o dost víc. A mezi přáteli.

Identita

Nemám nejmenší představu, jak svou identitu vnímají Židé v USA, Rusku, Iránu, Africe, Číně. Mohu uvést nejvýše pár osobních dojmů o několika středoevropských Aškenázech a pár postřehů ze zájmu o identity jako takové.

Nejběžnější je představa, že Židé jsou potomci Abraháma, Izáka a Jákoba. Jenomže to jsme všichni. Tři tisíce let nazpět obnáší řekněme 120 generací neboli 2120 předků, což je čtyřicetimístné číslo. Počet hvězd ve všech galaxiích vesmíru si vystačí s pětadvaceti místy. Společní předkové všech dnes žijících lidí existovali podle propočtů Josepha Changa ještě kolem roku 1200 n. l. Všichni jsme mnohonásobnými potomky Abraháma, Izmaela, Izáka, Jákoba, Mohameda, Konfucia, Džingischána, praotce Čecha i Karla Velikého.

Ani halachická redukce nepřesvědčuje. Vedle Židů po matce přiznává židovství proselitůmgójim, kteří k ortodoxnímu židovství podle přísného rituálu konvertovali. To vyvolává představu jednotlivců, kteří se v moři čistokrevných matrilineárních Židů beze zbytku rozpustí. Realitou je opak. Nejen chasarští, sefardští a aškenázští, ale všichni Židé jsou halachickými proselyty. Tóra uvádí rodokmeny po linii otců. Matky zmiňuje zřídka, třeba když pocházejí z rodů pohanských kněží, jako manželky Josefa nebo Mojžíše. Židovství králů Saula a Davida nelze prokázat ani matkou ani konverzí, právo návratu by se na ně dnes nevztahovalo. Ostatně počítá Hospodin k vyvolenému národu výslovně i otroky (Gen 17, 12-13). Sveřepá snaha vykázat Židy jako svébytnou biologickou rasu by mohla vyvolávat pobavení, kdyby nevyvolávala temné reminiscence.

Přesto je přesvědčení o exkluzivním biologickém příbuzenství základním pilířem židovské identity. Pokud mohu soudit, i u těch, kdo ji navenek i sami sobě podávají jinak. Co máš společného s Einsteinem, ptal jsem se přítelkyně, která ji vysvětlovala příslušností k intelektuálnímu prostředí amerických univerzit. Předky, odpověděla. Jiný přítel svou identitu vysvětluje čistě přináležitostí ke kulturní tradici. Ty ale musíš mít také nějakou židovskou krev, komentoval jindy nějaký můj argument. Kdo ví, jak je to s tebou, napsal mi další, kveruluješ echtovně židovsky. Inu, nějaké židovské předky mít musím, jako každý. Nevím o nich, nepátrám ani po těch románských, keltských, germánských, vikingských, romských, mongolských, neandrtálských.

Identitu biologického příbuzenství stvrzuje Tóra jeho vyvoleností Jehovou. Byl jsem překvapen, když mě při nějaké příležitosti hned několik přítomných ubezpečovalo, že tomu tak skutečně je. O některých jsem ani nevěděl, že jsou Židé a o žádném, že by byl věřící. Řekl bych, že u většiny zbyl z celé zbožnosti jen tenhle jediný mystický prožitek příslušnosti k výjimečnému národu. To ale neznamená žádné výhody, ujišťovali mě ihned, to je naopak břímě zodpovědnosti. Kdo jim ho uložil, nevím, Jahve svým vyvoleným ukládá bezmeznou poslušnost a slibuje jim za ni bohatství a moc. Slovo zodpovědnost jsem v Tóře nezahlédl. Ortodoxní přítel mi to vysvětlil po svém. Vyvolenost je pouze a jenom větší zodpovědnost, a vyvoleným se může stát každý, kdo cítí odpovědnost za svět, která je k neunesení. Co máš proti vyvolenosti? ptal se. Masturbační fantazie, odpověděl jsem. Dotklo se ho to, ačkoliv jinak je vášnivým propagátorem politické nekorektnosti. No, jak vůči komu.

Příslušnost k vyvolenému příbuzenství tvoří mezi námi a jimi pevnou dělící linii. Vyprávěl jsem přítelkyni o gnostických teoriích, které v Ježíšovi vidí proroka přicházejícího z hinduistického Východu. Tak to teda né, rozhořčila se, toho nám nevezmete. Nevezmete. Ne nevezmou. Rodinná přítelkyně z nejbližších, včetně manželů a příbuzenstva. Po půl století stále ještě patřím k těm druhým, kteří nás – latentně či reálně - ohrožují.

Pojďme raději pryč, to se nakonec obrátí proti Židům, překvapil mě přítel při demonstracích v srpnu 1969; netušil jsem, že je Žid. Trvalý pocit strachu a latentního ohrožení je další součástí aškenázské identity. Mám pochybnost, zda ho sdílejí i Mizrachim, po staletí a tisíciletí žijící bez větších problémů v arabském a muslimském světě, či američtí Židé v prostředí respektu, ba obdivu a devótnosti amerických evangelikálů. Odhlédneme-li od mýtů egyptského otroctví, babylónského zajetí či od krvavě potlačených protiřímských povstání, jsou protižidovské pogromy až po holocaust fenoménem výhradně křesťanské Evropy. Vyhlášení státu Izrael, zacházení s palestinským obyvatelstvem, štvavá protiislámská propaganda a agrese proti sousedním zemím ovšem mezitím vyvolaly odpor i v původně tolerantních arabských a muslimských zemích. Někteří Aškenázové se ho snaží zahrnout pod obecný narativ antisemitismu, vymezující židovství jako identitu oběti odvěké mystické nenávisti.

V Evropě je to ovšem pocit staletou i relativně nedávnou zkušeností zdůvodněný i bez mystiky. Totalitní vzorec jediného Boha a jediné Pravdy, ostatně původem židovský, kolem kterého byla středověká Evropa sjednocena, má s jinakostí zásadní problémy dodnes. Svatá Říše římská, předchůdkyně EU, vzniká násilnou christianizací a vyvražděním pohanů, pokračuje vražděním kacířů a čarodějnic, křížovými válkami, polovina středoevropského obyvatelstva padne za oběť válkám mezi křesťanskými církvemi navzájem, Evropané bezmála vyhladí původní americké obyvatele, podrobí a rozvrátí všechny kultury světa a rozpoutají války, ve kterých umírají lidé po desítkách milionů. Vytrhnout z krvavých dějin Evropy právě jen násilnosti vůči Židům a přitom ani nezmínit paralelní proti Cikánům, kteří nepožívali ochrany mocných, neměli majetky, neměli kam utíkat, nikdo jim nedopřál národní domovinu, jejichž holocaust byl důslednější než židovský a kterým se nedostalo žádného odškodnění? Ne, Židé jsou ten menší problém. Ten větší jsme my.

Nicméně zůstává bohem vyvolený pastevecký kmen doby železné, pronásledovaný pohrdáním, posměchem a nenávistí ostatních, jehož fyzické přežití závisí pouze na jeho chytrosti, odvaze a obratnosti, základem židovské – či přinejmenším aškenázské - identity dodnes. Lidé nás nemají rádi, vysvětlují rodiče dětem, protože si nás Bůh vybral za svůj národ. Role jsou jasné, děti rozumějí, nějak se s tím budou muset sžít. Ty moje malá smradlavá Židovko, konejšívala v dětství přítelkyni její matka.

Zejména v poválečném období od toho mnozí upustili a židovský původ před dětmi raději nezmiňovali. Ty však byly nejednou ošklivě poučeny okolím a pak museli rodiče vysvětlovat. V Praze šedesátých let bylo židovství naopak módní, hlásili se k němu i ti, kdo s ním neměli nic společného. Liberální pražská židovská obec je akceptovala, leckteří však byli nemile překvapeni, když pak v emigraci žádali o podporu židovských obcí. K upevnění židovské identity výrazně přispěly Hitlerovy Norimberské zákony. Nezkoumají pocity, určují ji natvrdo, biologicky a osudově, halachicky. Mnozí zjistili, že jsou vlastně Židy, až když museli vykázat rasový původ. Židovi, který zapomene, že je Žid, to ostatní připomenou, reflektuje to výhružně židovská moudrost. Anebo také nepřipomenou. Přátelé – sourozenci svůj původ objevili sami až po smrti rodičů a o všech těch, kterým to nikdo nepřipomněl, přirozeně nevíme.

Vedle mýtů biologického příbuzenství a boží vyvolenosti – či v jejich důsledku - však udržují soudržnost židovského společenství především zcela pragmatické vzorce tribální solidarity a vzájemné pomoci. Viditelným zařízením jsou židovské obce, zprostředkující nejen kontakty a koordinaci, ale i sociální, materiální, profesní, ideologickou a v případě potřeby mediální pomoc. Bez rozsáhlé připravenosti pomáhat by stát Izrael nemohl vzniknout a udržet se. Prostupují společenství až na úroveň rodinných vztahů, které se vyznačují mírou porozumění, vzájemného respektu, lásky a něhy zřetelně překračující standardy okolí.

Od solidárních vzorců lze odvodit i historický podíl Židů na rozšíření myšlenek humanismu a tolerance, konstituování lidských práv, vzniku svépomocných, solidárních a charitativních zařízení, odborů, liberálního tisku, všeobecného volebního práva, levicových a dělnických stran, sociálních revolucí. Mají-li přátelé pod zodpovědností na mysli tohle, rozumím, jen nevidím nezbytnou souvislost s Tórou, Jehovou a vyvoleností.

Vydatnou indicií židovské vyvolenosti je ovšem nepřehlédnutelný fakt, že Židé suverénně dominují v libovolném výčtu významných osobností – od majetku, politiky, vědy a umění až po organizovaný zločin. Chceme-li se obejít bez mystiky vůle Boží a židovských genů, zbývají jako jediné rozumově uchopitelné vysvětlení specifické kulturní vzorce. A chmurný postesk, že ty by snad mohly být přenositelné...

Myslím si, že vyvolenost jedním z těch podstatných vzorců je. Ne snad v rovině Jehovovy všemocnosti, ale v rovině individuální psychologie. Vytváří v rodině a blízkém okolí tlak očekávání, že jedinec v tom, čemu se věnuje, dosáhne nadprůměrných výsledků. Zároveň ho táhne tím, že mu dodává sebedůvěru, příslib podpory, povzbuzuje ambice k vzestupu, ubezpečuje, že to dokáže, patří přece k vyvoleným, tolik našinců už to dokázalo... Tah vyvolává i pocit hranice mezi námi a jimi a ambivalentní potřeba ji překonat, být zároveň i jedním z nich, získat jejich uznání, soutěžit s nimi a vítězit, podívejte jak jsem dobrý v tom, čeho si ceníte. Vykázat užitečnost, přínos, nenahraditelnost, aby se věci opět neobrátily proti nám.

Dalším faktorem je kontinuita kulturního prostředí. Dva a půl tisíce let tradovaný text a průběžně kumulující psaná historická zkušenost mají na Lid Knihy hlubší vliv, než jen samozřejmost gramotnosti. S Jehovou lze vyjednávat, je přístupný argumentům. Jeho instrukce jsou mlhavé, je třeba o nich přemýšlet a diskutovat. Je třeba osvojovat si ochranné techniky a předcházet, aby se gójim opět neobrátili proti nám. V Talmudu a jiných knihách je obsaženo mnoho zkušeností a moudrosti. Obsáhlé knihovny mají snad všichni židovští přátelé. Jestli přítelkyně nepřímo ztotožňuje židovskéintelektuálním, je to nepochybně arogantní nadsázka, ale že je přinejmenším aškenázské prostředí intelektuálnímu vývoji mimořádně příznivé, je nepopiratelný fakt.

Soudržnost a solidarita však přinášejí i zcela praktické komparativní výhody ve formě nízkých transakčních nákladů. Ilustrativním příkladem může být rozmach sefardské obchodní sítě v sedmnáctém století. Rozvětvené příbuzenské vztahy, přátelství, osobní známosti více než kompenzovaly nedostatečnou bankovní infrastrukturu. Sefardští obchodníci se i bez záruk, jistin a akreditivů mohli spolehnout na pouhé slovo zámořského partnera i na to, že v případě nesrovnalostí by ho jeho vlastní obec náležitě usměrnila. Tomu ovšem nikdo další nemohl konkurovat, obchod s cukrovou třtinou, hedvábím, tabákem, diamanty zůstával pevně v židovských rukách. Není na tom nic specificky židovského, výhody solidarity fungují v každém společenství. Specificky židovské jsou její hloubka, šíře a kontinuita.

Nepotizmus, protěžování našich, také není žádný židovsky specifický fenomén. Rozpor mezi etikou Kantova kategorického imperativu, založeného na obecných normách, a potřebou identity, přináležitosti a loajality ke konkrétnímu společenství, je problémem na všech úrovních lidských agregací. V židovské komunitě však má díky její rozvětvenosti, váze a exkluzívnosti specifický dosah. Židovské obce mají přirozený zájem, aby jejich příslušníci vynikali, dosahovali významného uplatnění, zastávali důležité pozice. Jejich příslušníkovi se dostává všestranné pomoci doma i kdekoliv na světě, nikde není úplným cizincem.

V individuálních profesních, úřednických, akademických, uměleckých kariérách to znamená prostě lepší možnosti mobility a usnadněný postup. V demokratických institucích, politice, publicistice, kultuře, školství však koordinovaná snaha, zaštítěná finančně, propagandisticky i mocensky, vede k prosazování určitých názorů, postojů a zájmů a k vytěsňování jiných. Co židovská obec vnímá jako svůj úspěch, vzbuzuje ovšem v okolí obavy: menšina dávající okázale najevo svou odlišnost získává vliv neodpovídající jejímu poměrnému zastoupení. Odhlédneme-li od mýtů o Kristových vrazích, rituálních vraždách a trávení studní, je disproporčnost mezi velikostí a vlivem židovské komunity základním úskalím její percepce většinovou společností. K pochopení, že v situacích krizí, otřesů a ohrožení latentní napětí snadno přeroste v otevřenou agresi, není zapotřebí obskurní mytologie antisemitismu.

Můj závěr je, že pod společnou identitu židovství spojují nejrůznější lidi nejrůznějších etnik, jazyků a kultur dva reálné a dva mytologické faktory. Napříč židovskými kulturami je nepochybně základním zdrojem identity judaistické náboženství dané Tórou a Talmudem. Pro sekulární Aškenázy je primárním zdrojem židovské národnosti identita oběti společného nepřítele - antisemitismu. Obě skupiny pak navzájem spojují mýty exkluzivního rasového příbuzenství a jeho vyvolenosti.

Se sionismem a vznikem Izraele se identitární dilema náboženství, národa anebo rasy dále komplikuje o vztah k židovskému státu. Židé, sionisté a izraelští občané jsou tři různé identity, které se jen zčásti překrývají, nemluvě o rozdílech mezi židovskými národnostmi. A aby to nebylo tak jednoduché, izraelskou politiku určují především židovští a křesťanští sionisté v USA.

Vznik státu Izrael znamená nejen osudový zlom v židovských dějinách, ale také zcela novou geopolitickou situaci. Tvořily-li židovské diaspory v minulosti vlivnou součást autochtonních národních společenství, se vznikem židovského státu a jeho nároku hasbary, zadání zastávat v domovských zemích izraelské zájmy, se latentně stávají agenturami cizí mocnosti. Spolužačka nás v průběhu šestidenní války snadno získala pro izraelské pozice. Protiváha v podobě arabské diaspory neexistovala.

Ochromující razantnost, ambivalentnost a osudovost vývoje znejišťují a neposkytují dostatek odstupu a prostoru pro důkladnější reflexi a identitární orientaci. To musí vědět oni tam, to já odsud nemohu posoudit, vysvětloval mi před lety přítel. Dnes se tématu Izraele v hovorech s židovskými přáteli vyhýbám, myslím v oboustranném porozumění.

Vládnout národy

My vládneme Americe a Američané to vědí, ujišťoval Ariel Šaron Šimona Perese v roce 2001. Židé vládnou světu, tvrdí Abraham Foxman, dlouholetý ředitel Anti-Defamation League (ADL), americké organizace pro potírání antisemitismu, v úvodu filmové dokumentace Defamation (Pomluva) z roku 2009. Gójim se rodí jen aby nám sloužili, káže v roce 2010 hlavní sefardský rabín Izraele Ovadja Josef, duchovní vůdce strany Šas, zastoupené ve většině izraelských vlád. Podvržené nepodvržené, Protokoly sionských mudrců mají dnes víc přívrženců než kdykoliv dříve.

Ani psychopatie, patologická potřeba ovládat druhé, vykonávat nad nimi moc, samozřejmě není židovský fenomén. Nicméně vyvolává mezinárodní i vnitřní politika posledního dvacetiletí dojem, že tvoří její novou osnovu a Izrael její středobod. Mezi tématy polarizujícími dnešní Evropu má zvláštní postavení. Neprojevuje se obvyklou formou poměru hlasů 50:50, ale formou rostoucí nevole zdola potlačované mocensky shora. Nejbližší historickou paralelou je pozdní období komunistických režimů, kdy státní moc ještě měla totalitní kontrolu nad médii a disentní názory byly potlačovány až na hranici trestnosti, avšak pohyb ve společnosti již tiše ale neodvratně směřoval k jejich konci.

Problém je, že v druhém případě disentní okruhy a pohyby ve společnosti směřovaly k demokracii, což je v případě zvratu vztahu k Izraeli víc než nejisté. K tomu se Izrael vydává za reprezentanta všech Židů a mnozí mu to věří. Přispívá tomu i nediferencovaná mediální prezentace Židů jako homogenního tělesa a především chybějící – či potlačovaná – věcná veřejná diskuse. Důsledky obratu tak mohou opět postihnout množství lidí kolektivně na základě rasového klíče – což se již sporadicky stává. Představa, že by obrat mohl sledovat historické vzorce, je hrozivá pro všechny strany bez rozdílu.

Herzlova idea Židů jako národa rovnocenného ostatním a jeho sekulárního státu odpovídá duchu doby přelomu 19. a 20. století, nárůstu nacionalismů a socialistického hnutí. V aškenázské diaspoře představuje zásadní zlom, nový koncept odlišný od ortodoxní izolace, osvícenské asimilace i kapitalistické chamtivosti: budování země tvrdou poctivou prací.

Argentinská i pozdější ugandská alternativa jsou rychle zamítnuty ve prospěch návratu do Země zaslíbené, první ústupek sekulárního projektu náboženské mytologii. Přesto zůstává země bez lidí pro lid bez země náborovým sloganem, alespoň než jsou aškenázští kolonisté konfrontováni s realitou autochtonního muslimského, křesťanského a židovského obyvatelstva Palestiny. Proti dalším a dalším vlnám levicových revolucionářů rozhodnutých vybudovat novou beztřídní společnost, ortodoxních věřících rozhodnutých dobýt zpět přislíbený Eretz Yizrael, zoufalých uprchlíků před pogromy hledajících bezpečné útočiště, vlnám zaštítěným mocenskými dohodami, okupační správou, mediální propagandou, kapitálem a moderními zbraněmi, nemají domorodci šance.

Nalézt modus vivendi mezi těmito dvěma diametrálně odlišnými světy by byl úkol neřešitelný dnes, tím méně v duchu doby bojů mezi druhy, třídami, národy a rasami. Na programu není soužití, ale conquista. Že půdu, na které a ze které žije, nevydá domácí obyvatelstvo dobrovolně, že bude třeba Lebensraum dobývat násilím, bylo předem jasné a průběh byl předvídatelný. Zvítězí silnější, pokrokovější, modernější, a tím vším jsou sionisté. Při verbování imigrantů a budování Jišuv neberou ohledy na domorodé křesťany ani židy, ale ze všeho nejméně na zaostalé špinavé Araby. S evropskou arogancí je berou na vědomí jako lacinou pracovní sílu, jako dočasné majitele půdy které je třeba vyvlastnit, jako překážky kolonizace, které je nutno odstranit ozbrojenou silou a Izrael jich zbavit. Západní břeh byl okupován Araby, kteří sami sebe od roku 1967 nazývají „Palestinci“, vysvětluje židovská Wikipedie a Izrael z archivů odstraňuje všechny zmínky o jejich vyhánění.

Sionistický projekt je tak od počátku postaven na stejných paradigmatech Evropy počátků dvacátého století jako kolonialismus, imperialismus, nacismus. V Evropě toto myšlení po katastrofě dvou světových válek odeznívá. Kataklyzmatická zkušenost, dosud chybějící sionistickému projektu i USA, vede staleté nepřátele k nalézání forem soužití a vzájemnosti. V perspektivě evropské historie je ztěží pochopitelné, jak může společenství inzerující svou intelektuální superioritu retardovat na tupé opojení mocí a nevidět, že převaha síly je pouze přechodný stav. Retardace kultivovaného humanistického Německa třicátých let včetně jejího vyústění by mohla být dostatečným mementem, pokud by se ovšem historická percepce neomezovala na výčty utrpěného.

Jišuv je bojem nepravidelných skupin kolonistů o regionální dominanci. Vyhlášením státu se situace zásadně mění. Nový stát se musí formálně vymezit, konstituovat, vytvořit si závazný právní řád, vstupuje jako subjekt do vztahů s ostatními státy, podléhá mezinárodnímu právu. Izrael těmto očekáváním odpovídá jen částečně.

V první řadě chybí vymezení státního území. Hranice podle rezoluce č. 181 Valného shromáždění OSN byly z vyhlášení nezávislosti státu Izrael vypuštěny. V průběhu první izraelsko-arabské války 1948 obsadil 60% území určeného Palestinskému státu. Za šestidenní války v roce 1967 připojil okupovaná území Palestiny a sousedních států. Od roku 1977 sleduje výstavbou izraelských osad faktickou anexi okupovaných území. Izraelskou neochotu vázat se jakýmkoliv hranicemi lze chápat jako záměr nezavřít si vrátka ke konečnému Eretz Yisrael, Celému Izraeli v pojetí pravicových extrémistů ovládajících současnou izraelskou politiku. Plány jako Yinonův, Čistý řez, Nový Střední východ či rozbití sedmi zemí v pěti letech ukazují, že izraelské zájmy na momentálních hranicích zdaleka nekončí.

Dalším problémem je přerod nacionalistických kolonistů na státní lid, konstrukce židovského národa. Deklarace státu všech Židů je reprízou státu všech Němců – nárokování si cizích občanů při vylučování vlastních. Říše to řešila anexí, Izrael zákonem o právu na návrat. Už název je dalším ústupkem náboženské mytologii.

S příchodem Židů z muslimských zemí ostatně není na vybranou – judaistické náboženství je to jediné, co cizí kultury, jazyky a historické zkušenosti Aškenázů, Sefardů, Mizrahim a dalších národností spojuje. Rabíni jsou jedinou autoritou, které lze svěřit choulostivé rozhodování kdo Židem je a kdo není, kdo se občanem sekulárního státu stát smí a kdo ne.

Identitární nepostradatelnost náboženství podtrhují Haredim, státem podporované ultraortodoxní sekty, jejichž zadáním je údržba společných tradic a modlení se za lid Izraele. V chudobě žijící členové se věnují studiu Tóry, vydávání dalších a dalších náboženských příkazů a zákazů a plození dětí. Jsou oproštěni od občanských povinností včetně vojenské služby. Od roku 1977 se jejich strany podílejí na všech vládách a jejich počet a vliv průběžně rostou. Autoritativně, nezřídka i násilím, formují státní a civilní život v podobně bigotním duchu jako fundamentalistické islámské země a dodávají tak státu náboženskou legitimaci starozákonní Země zaslíbené.

Sekulární legitimaci mu v návaznosti na Theodora Herzla, který vymezil židovský národ z aškenázské perspektivy jako národ obětí antisemitských útoků – Sefardy, Mizrahim i americké Židy tím vyloučil – dodávají důrazné odkazy na dědictví nejcennější, na holocaust.

V historii sotva nalezneme druhý příklad podobně cynického politického a hospodářského zneužívání lidského utrpení. Jistou paralelu můžeme vidět v poválečném oloupení a vyhnání sudetských Němců z Československa, rovněž ospravedlňovaným utrpením za Protektorátu. Exploatace holocaustu však nezačíná bezprostředně s koncem války. Pro izraelské a americké židovské organizace nebyl v jejím průběhu ani v následných desetiletích tématem. Tím se stal, až když Izrael vyvinul atomovou bombu a v červnu 1967 napadl Egypt. Demonstrace síly, která řadu zemí v čele s Francií přiměla k ukončení jeho podpory, vzbudila naopak respekt a zájem USA. Izrael se rázem stává nejdůležitějším blízkovýchodním spojencem. Americké židovské organizace, do té doby se od sionismu a Izraele distancující, obrátí o 180° a Izrael, jeho obrana a odškodnění obětí holocaustu se stanou hlavními trumfy v boji o vliv a moc – ne na Středním východě, ale především uvnitř USA a Západu.

Holocaust se osvědčil již v procesu s Adolfem Eichmannem v roce 1961. S prohlášením se Izraele za dědice obětí a v nové interpretaci je teď využíván jako efektivní zbraň i jako zlatý důl: Holocaust je historicky jedinečný, je vyvrcholením odvěké iracionální nenávisti vůči Židům. Jakékoliv srovnávání s jinými utrpeními je nepřípustné, utrpení výjimečného národa je výjimečné. Utrpení Indiánů, Herero, Arménů, Poláků, Ukrajinců, Rusů, Cikánů, Kambodžanů, Tutsi, Palestinců, jakkoli politováníhodná, jsou druhořadá v porovnání s utrpením vyvoleného národa. Vrozený antisemitismus gójim hledá stále nové a nové příležitosti jak Židy zabíjet. Zabránit novému holocaustu světí jakékoliv prostředky. Na základě této legitimace se Izrael ve vztahu k ostatním zemím i mezinárodnímu společenství necítí vázán žádnými diplomatickými, mezinárodněprávními, morálními ani lidskými ohledy.

Počet knih, filmů, seriálů, dokumentací, konferencí, univerzitních kateder, vzdělávacích kursů, učebních pomůcek, propagačních materiálů věnovaných holocaustu od sedmdesátých let dodnes exponenciálně roste. Vzniká celá teologie holocaustu a i země, které s ním nikdy neměly nic společného, jsou nuceny zřídit její chrámy. USA sice nemají památník genocidy Indiánů, zato ke stovce památníků holocaustu okázale demonstrujících vliv a moc sionistické lobby. V někdejších komunistických totalitách nezaznamenala Velká vlastenecká válka27 miliony mrtvých ani vzdáleně srovnatelnou popularitu.

Nejsnadnějším objektem je ovšem Německo, které jako pachatel nemůže odmítnout. V roce 1952 Izrael ještě váhal, zda od něho má přes protesty a demonstrace přijmout reparace ve výši 3,5 miliardy marek (6,2 miliard USD v dnešních cenách) a udělit mu tak morální rozhřešení. Dalo by se očekávat, že počet přeživších bude s časem klesat, ale opak je pravdou. JCC okruh a počet přeživších obětí holocaustu každoročně rozšiřuje a nároky patřičně zvyšuje. Do roku 1976 zaplatilo Německo na jejich odškodnění 18 miliard USD. V roce 2012 je to již celkem 89 miliard USD. Polským obětem vyplatilo Německo v roce 1992 odškodnění ve výši 320 milionů USD, namibijským nic.

Oběti holocaustu samy jsou ovšem, pokud vůbec, odškodněny velice skrovně. Značná část prostředků je použita na jiné účely jako židovské obce a muzea holocaustu, další plyne různým vlivným osobnostem, nemalá část padne na administrativu JCC a horentní platy jejího managementu, část je rozkradena a bývalý ředitel byl odsouzen za zpronevěru.

S rostoucím vlivem a sebevědomím si lobby v roce 1995 vytipovala jako další solventní objekt neutrální Švýcarsko. Světový židovský kongres (WJC) zahájil tažení proti švýcarským bankám kvůli loupeži bankovních účtů a zlata obětí holocaustu. O srovnatelné majetky u amerických bank zájem neprojevil, zato ve více státech USA zorganizoval hromadné soudní žaloby přeživších a jejich dědiců proti švýcarským bankám. Důraznost jim dodávaly nevybíravá mezinárodní difamační kampaň, hrozby bojkotem a odebráním bankovních licencí, sankce stažením vkladů amerických penzijních fondů i bezprecedentní nátlak americké vlády včetně prezidenta Billa Clintona a senátora Al D'Amata. Chci tři miliardy dolarů nebo víc, slevil předseda WJC Edgar Bronfman z původních sedmi až dvaceti. Ještě než Volckerova a Bergierova komise pohledávky přezkoumaly, banky kapitulovaly a v srpnu 1998 přistoupily na mimosoudní vyrovnání ve výši 1,25 miliard USD, mnohem více, než komise později dohledaly. Následně je ve Švýcarsku zaznamenáván nárůst antisemitismu.

Úspěch povzbudil sionistickou lobby k systematickému hledání dalších možností napříč evropskými zeměmi. Vedle kuriózních nároků jako Synů a dcer židovských deportovaných z Francie vůči francouzským železnicím se otevřely nové obzory zejména v postkomunistických zemích, v neposlední řadě díky domácím restitučním mániím. Česká republika, snad díky své spolehlivé devótnosti, s vydanými nemovitostmi (především synagogami, hřbitovy a Židovským muzeem) a 1,4 miliardami Kč (včetně církevní restituce) dosud vyvázla poměrně lacino.

V roce 2009 přijalo 47 zemí nezávaznou Terezínskou deklaraci o nápravách křivd provázejících holocaust, rozuměj směrnice k restitucím židovských majetků. K  restitucím palestinských ani indiánských majetků se nevyjadřuje. Když však zejména v Polsku neprobíhaly podle očekávání, převzaly nad nimi v roce 2017 zákonem o Spravedlnosti pro dodnes neodškodněné přeživší (JUST) dozor USA.

Před válkou v Polsku podle údajů amerického Muzea holocaustu žilo 3,3 milionu Židů a 369 000 jich přežilo. Židovské i křesťanské majetky konfiskovala nacistická správa, části Polska východně od Curzonovy linie zabral SSSR. Po válce se naopak rozšířilo na západ o německé Slezsko, Pomořany a Východní Prusko, odkud odešlo či bylo odsunuto 8 milionů Němců. Na jejich místo přišlo ze sověty anektovaných území 1-1,5 milionu etnických Poláků, křesťanů i židů. Všichni s holýma rukama, všechny majetky vyvlastněné bez náhrady. Polsko patří k válkou nehůře postižených zemím. Při povstání v srpnu 1944 byla srovnána se zemí celá Varšava. Po osvobození následovalo povstání proti komunistům, podporovaným z nezanedbatelné části židovskou diasporou, a s jejich vítězstvím další rozsáhlé vlny vyvlastňování majetků církví, šlechty, velkostatků, průmyslu.

Polsko ve válce nikdy nekapitulovalo. Celá vláda se přesunula do exilu a téměř milion Poláků bojovalo až do konce na východní frontě, na západní frontě i v podzemní Zemské armádě. Polské nežidovské oběti nejsou spočítány s přesností židovských, odhady se pohybují od 1,5 do 3 milionů, nicméně válkou ztratilo Polsko kolem osmnácti procent obyvatelstva, zejména svých elit. Enormní válečné ztráty a utrpení i hrdinství a nezlomnost odporu jsou neodmyslitelnými součástmi polské identity. Nárok jedinečnosti židovského holocaustu, jehož hlavními obětmi byli právě Poláci židovského i křesťanského přesvědčení, polští Romové i polské elity, se zde dost dobře nemůže setkat s porozuměním.

Tím méně grandiózní restituční požadavky jediné ze všech válkou postižených skupin. Původně židovské majetky jsou odhadovány v řádu desítek miliard USD a restituce by otevřely dveře dalším požadavkům církve, šlechty i vyhnaných Němců. Polská strana celkem logicky argumentuje, že majetky konfiskovala německá a poté sovětská, ale nikdy legitimní polská správa, že od dob římského práva mohou dědit pouze fyzické, nikoliv právnické osoby, že osiřelé majetky připadají ve všech evropských zemích státu, že upřednostňování požadavků jedné etnické skupiny by bylo rasovou diskriminací. Premiér Mateusz Morawiecki v květnu 2019 restituční požadavky vůči Polsku rozhodně zamítl, neboť odškodňování válečných obětí Polskem by znamenaly obrácení rolí obětí a pachatelů a Hitlerovo posmrtné vítězství.

Nejde však o argumenty, ale o peníze. Mezinárodní sionistické organizace za podpory americké administrativy a Senátu vyvíjejí na Polsko tvrdý nátlak. Reakcí jsou tisícové protestní demonstrace proti zákonu JUST v dubnu a květnu 2019 před velvyslanectvím USA ve Varšavě i v New Yorku a řadě dalších amerických měst, popisované jako projevy polského antisemitismu. Je ovšem třeba dodat, že díky chybějící otevřené diskusi i mediálnímu ztotožnění se nemalá část protestujících nevymezuje proti sionistické lobby, ale kolektivně proti Židům včetně oživování historických resentimentů. Dosavadní pevné spojenectví Polska a USA proti Rusku je tak vystaveno vážné zkoušce. Zatížen je i vztah se zeměmi EU. V březnu 2018 naznačilo Polsko reparační pohledávky 850 miliard USD vůči Německu, dosud však nepodniklo kroky k jejich uplatnění.

Vedle holocaustu je obvinění z antisemitismu nejúčinnější zbraní používanou cíleně proti kritikům Izraele a sionistické politiky. Výraz z devatenáctého století vyjadřující nepřátelství árijské rasy vůči semitské, tedy Hebrejcům, Arabům, Etiopanům a Asyřanům, si uchoval svůj rasistický náboj i když věda mezitím rasu nahradila jazykovou skupinou. Předsudky vůči Romům, Arabům, černochům, muslimům, Čechům jsou prostě rasismem. S ohledem na rasovou výjimečnost však vyžadují předsudky vůči Židům zvláštní, výjimečné označení.

Jako antisemitské bývají označovány nejen kritika Izraele, ale i postoje ve prospěch semitských Palestinců a Arabů, takže je na místě se ptát, co si autoři pod tím semitismem vlastně představují. Mají-li na mysli rasismus, apartheid, loupeže, vraždy, válečné zločiny, zločiny proti lidskosti, míru, mezinárodnímu právu, pak jsem samozřejmě antisemitou. Popravdě ale považuji toto implicitní ztotožňování sionistických psychopatů s Židy obecně za výslovně protižidovské a urážlivé. Inflační používání si vynutilo sestavení operativní definice antisemitismu, doplněné příklady protižidovských, protiizraelských a protisionistických postojů. Toto je samozřejmě antisemitský text.

Výraz antisemitismus získal v západních společnostech konotaci obdobnou středověkému čarodějnictví nebo kacířství či nověji židomilství nebo buržoazní úchylce – stigmatizovaným hrozí vyloučení, odsouzení, tresty. Pro ty, kdo pamatují čtyřicátá, padesátá, sedmdesátá léta, to není nic nového, překvapí nejvýše renesance v podmínkách, které by člověk nerad považoval za další podobu totality. Jisté je, že u témat vztahujících se k Židům základní demokratické principy rovnosti lidí, rovnosti před zákonem, svobody slova a svobody projevu i nepřípustnosti rasové diskriminace končí. Lze nenuceně diskutovat o genocidě Arménů, Tutsi, ba Romů. V případě Židů jsou však nepohodlné hlasy cenzurovány, zatajovány, trestány okázalou ostrakizací a v řadě zemí i vězením. Před půl stoletím jsem se svých vyšetřovatelů ptával, ve kterém okamžiku trestnost vzniká: když někdo dospěje k nějakému názoru, anebo když svůj názor vysloví?

Základnou mezinárodního vlivu sionistické lobby jsou ovšem USA, některými pozorovateli mezitím považované za izraelskou kolonii. Avšak protestantská podpora židovské restaurace Palestiny zde existovala dávno před sionismem, Izraelem a izraelskou lobby. A je dodnes silnější a radikálnější než v samotné židovské komunitě, k Izraeli často otevřeně kritické.

Nepříliš přesvědčivá interpretace se dovolává společných americko-izraelských hodnot, především bible a demokratického přesvědčení. Uvážíme-li však, že, jak říká Benjamin Netanjahu, Izrael nemá na východní polokouli lepšího přítele než Českou republiku, můžeme bibli jako spojující článek s nejateističtější evropskou zemí rovnou vyloučit. A vzhledem k pochybnosti izraelské demokracie i k rozhodující podpoře Izraele československým komunistickým režimem v roce 1948 můžeme vyloučit i demokratické přesvědčení. Co tedy vlastně tyto tři nesourodé země spojuje?

Jedno společné mají: rozšíření Lebensraumu genocidou. Američtí protestanté se při vyhlazování Indiánů s odvoláním na Starý zákon a dobývání Země zaslíbené identifikují jako nový Izrael. A vyhánění sudetských Němců z Československa probíhá paralelně a za oboustranného porozumění i součinnosti s vyháněním Palestinců z Izraele.

Spíše než jako koloniální mocnost funguje tedy Izrael jako kód, jako předloha pro bezohledné získávání moci, bohatství a prospěchu pro vyvolené na úkor ostatních, osvobozené od všech etických, právních, konvenčních i emocionálních zábran. Přirozeně neoslovuje ani zdaleka všechny Židy a Izraelce, zato mnoho těch, kdo nejsou ani jedno ani druhé.

Lokalizovat jejich sítě není snadné. Americká sionistická lobby se samozřejmě nabízí, avšak její působení by nebylo tak penetrantní bez souhry s řadou dalších lobbyistických seskupení sledujících vlastní cíle – imperiální politiky, zbrojního, finančního, naftového průmyslu, evangelikálských církví, armády, tajných služeb, mafií i individuálních mocenských a finančních ambicí. Spojujícím článkem není národnost, náboženství, třída ani rasa, ale vzájemné porozumění na bázi individuální struktury osobnosti. Není omezené národnostními ani státními hranicemi. Jak referuje Yanis Varoufakis, Larry Summers jejich soudržnost popsal dvěma jednoduchými pravidly: insider nikdy nepodnikne nic proti jinému insiderovi a insider nikdy neřekne outsiderovi, co jiný insider říká nebo dělá.

Že mezi insidery statisticky dominují Židé – či přesněji sionisté židovské i protestantské provenience – ještě nezakládá ztotožnění. I k sionismu se původně upínala docela jiná očekávání. Nicméně je postavení sionistické lobby specifické nejen díky enormním finančním prostředkům, mocenským pozicím, mediální kontrole a významnému volebnímu potenciálu, ale především také mírou rizika.

Státům, hospodářským korporacím i vlivným jedincům hrozí v případě prohry zpravidla kompenzovatelná ztráta. Pro současný stát Izrael by však prohra mohla být existenčně osudná – například ve formě jednostátní Palestiny s palestinskou většinou. A když ne pro stát, pak pro řadu prominentních představitelů, kterým hrozí mezinárodní trestní stíhání, i pro lobby, která by přišla o svůj trumf nejvyšší. Latentně ovšem také pro miliony lidí, kteří by se měli za činy insiderů jednajících jejich jménem zodpovídat.

Izrael se tak stal rukojmím sionistické lobby a společně jsou vtaženy do spirály, kdy je nutno včerejší neospravedlnitelné jednání překrýt novým, ještě neospravedlnitelnějším. Sílící kritické hlasy je třeba denuncovat jako nárůst antisemitismu, před kterými nelze ustoupit jinak než útěkem vpřed. V Izraeli i USA zkušenost s totalitními režimy dosud chybí, takže postupná demontáž demokracie a zavádění totalitních mechanismů pod hesly národní bezpečnosti, boje proti mezinárodnímu terorismu, obrany legitimních zájmů Izraele či prevence nového holocaustu jsou akceptovány bez většího odporu. Investigativní dokumentace Al-Jazeery o působení a vlivu izraelské lobby v USA a ve Velké Británii zprostředkovávají představu o používaných metodách od nátlaku a politické korupce až po odstavování nepohodlných politiků.

Základním předpokladem je ovšem paranoia ohrožení. Vzhledem k palestinské rezistenci je sice v Izraeli ohrožení víceméně denní realitou, nicméně sionistická definice národa vyžaduje ohrožení metafyzické, mystické a univerzální – antisemitismus vrozený všem gójim. Již zmíněná dokumentace Defamation (Pomluva) izraelského režiséra Yoava Shamira ilustruje jeho údržbu i formy indoktrinace zejména mládeže.

Přesvědčit o existenčním ohrožení USA a západní Evropu je ovšem oříšek - po kolapsu komunistického bloku chybí nepřítel. Předpovídané útoky 11. září, doplňované příležitostnými teroristickými útoky v Evropě a hrůzami Islámského státu, přišly jako na zavolanou. My Židé a křesťané jsme spolu na jedné lodi, společně nás ohrožuje islám, zní nové poselství. Aškenázští sionisté tak dovršují dějinný obrat. Již nejsou židé a muslimové společně ohrožovaní křesťanstvím. Po tisíciletích nekonfliktního soužití se kulturně nejbližší společenství a nejednou i poslední útočiště proměňuje v nepřítele a Západ, po staletí pachatel křížových výprav, pogromů a holocaustu, ve spojence.

To ovšem nejsou horizonty myšlení sionistických insiderů. Islámské jsou země, jejichž území přináleží Eretz Yisrael a okolnosti nebyly nikdy příznivější. Z cílů plánovaných v roce 2001, Iráku, Sýrie, Libanonu, Libye, Somálska, Súdánu a Iránu, sedmi národů větších a silnějších, nežli jsi ty (Dt 7, 1), zbývá o deset let později intaktní už jen jediný. Zaslepení bezprostřední vidinou moci, krátkozraké cíle při ignoraci souvislostí a důsledků, chladnokrevné podstupování rizik, absence morálních a právních zábran, manipulace okolí, egoismus a naprostá nezodpovědnost jsou charakteristickými znaky psychopatické poruchy osobnosti.

Netrpí pouze Palestinci a okolní státy. Kooperativní mezinárodní vztahy a mezinárodní právo mohou fungovat pouze za předpokladu, že mezinárodní společenství má prostředky si je vynutit. Porušuje-li je beztrestně jeden aktér, nelze očekávat, že je budou dodržovat ostatní. Rozpad mezinárodního práva, návrat k právu silnějšího a globální destabilizace jsou předvídatelnými důsledky. Na konci čekají, jak je v dějinách pravidlem, revoluce a války. Pro Židy je to perspektiva dvojnásob hrozivá. Sionističtí insideři vsadili vše na jednu kartu a spálili všechny mosty; již není kam utíkat a vydávat se za oběť už také nelze.

Na závěr by se hodilo uvést nějakou optimistickou alternativu, ale vymyká se jak mé kvalifikaci a postavení gójského outsidera, tak i mé představivosti. S odvoláním na dávná zjištění Petra Kropotkina, že evoluční životaschopnost druhů je dána jejich schopností kooperace s druhými, si nemyslím, že by byl sionistický projekt v  současné podobě udržitelný. Dominanci založenou na vlastní síle si státy udržely po delší čas jen tím, že zároveň přinášela nějaký prospěch i ovládaným, že celková bilance vykazovala alespoň nějaká pozitiva i pro druhou stranu. Životnost čistě predátorských projektů typu Džingischánovy nebo Třetí říše byla krátká. Sionistický projekt čistě predátorský je; cílem je egoistický zisk na úkor druhých, aniž by nabízel jakoukoliv pozitivní protihodnotu. A při vším respektu k IDS, ani současná destabilizace regionálních rivalů, považovaná za upevnění dominance, není založena na vlastní síle, ale na intrikách, síle manipulovaných spojenců a nerozhodnosti ostatních. Nic z toho není trvalé.

Optimistická alternativa by mohla směřovat snad leda k tomu, aby budoucí přeměna, ať už jakýmkoliv směrem, proběhla pokud možno evolučně bez velkých konfliktů dříve, než rostoucí odpor přeroste do nekontrolovatelné exploze, a aby se za dosavadní vývoj nemusely zodpovídat miliony nevinných. Návratem k mezinárodnímu právu a rozhodným trvání na dodržování lidských práv by k tomu mohlo mezinárodní společenství významně přispět.