Rozmlouvat rozzuřenému davu jeho nejoblíbenějšího nepřítele je nejen nevděčná, ale i nebezpečná činnost. O to víc, je-li zuřivost předem naplánovanou, kalkulovanou a manipulovanou součástí záměrů těch, kdo jsou od počátku neochvějně rozhodnuti jít do toho. Rozmlouvat v předvečer první světové války Němcům, Francouzům, Angličanům, že svaté válečné nadšení je jen nástrojem těch, kdo touží po nových koloniích, a že přinese zkázu a smrt desítek milionů, by vedlo rovnou před soud pro vlastizradu. Rozmlouvat Němcům, že upřímné nadšení osvobozovat svět od mezinárodní plutokracie a židobolševiků je jen výplodem chorého mozku, který světu i jim přinese největší utrpení v dějinách, by vedlo rovnou na popraviště. Rozmlouvat Čechům, že spravedlivá odplata Němcům slouží jen tomu, aby se moci mohla chopit nikým nezvolená klika, která zemi přinese třiačtyřicet let diktatury a vazalství, by vedlo rovnou do lágru. Rozmlouvat Evropanům, že jejich odhodlání potrestat zločince Putina je jen kalkulovaným tahem na šachovnici těch, kdo chtějí natrvalo eliminovat velmocenskou konkurenci, a že přinese ještě větší válku, zkázu, utrpení a smrt – to dosud ještě trestné není.

A ještě něčím se situace zatím ještě liší od předchozích: internetem. Monopol kontrolovaných domácích médií je narušen kritickou a nekontrolovatelnou nadnárodní komunitou. Propagandistické lži na webu někdo vzápětí odhalí a vyvrátí, argumenty a dokumenty všech stran jsou volně přístupné každému, kdo před adrenalinem dává přednost rozumu a komu to stojí za trochu času a námahy.

Je často k nevíře, jak amatérsky jsou tím zaskočeni sami profesionálové. Dva dny po katastrofě Boeingu MH17 předložila kyjevská SBU důkazy, že jej sestřelila jednotka složená z ruských občanů za podpory Ruska protiletadlovým systémem BUK M1, propašovaným z Ruska do prostoru kontrolovaného separatisty. Zveřejnila jeho fotografie, odposlechy telefonátů mezi separatisty a ruským agentem, dokonce 3D animované video, dokumentující jeho stažení zpět do Ruska a neprodleně zahájila protiteroristickou ofenzívu.

Kyjevské důkazy se ovšem rychle rozplynuly. První vzala za své jednotka složená z ruských občanů za ruské podpory. Podle opravené verze se tedy jednalo nejspíše o omyl špatně zaškolených separatistů, kteří si Boeing spletli s vojenským letadlem. Další vzaly za své odposlechnuté rozhovory, když jejich analýza prokázala, že jsou manipulované a sestříhané a že zmiňovaná místa ani neodpovídají předpokládanému scénáři. Následně byly z webu staženy důkazní fotografie inkriminovaného ruského BUKu, když se ukázalo, že patří ukrajinské armádě a že byly pořízeny v jiné roční době. Snímek do Ruska stahovaného BUKu se zase ukázal být pořízen v Krasnoarmějsku, kontrolovaném ukrajinskou armádou. Když ani americké zpravodajské služby nemohly potvrdit jakýkoli pohyb systémů BUK přes ukrajinsko-ruskou hranici a když se začaly hromadit indicie, že raketa byla odpálena z pozic ukrajinské armády, připouští poslední verze možnost, že ji také mohli odpálit nějací zločinní ukrajinští přeběhlíci v ukrajinských uniformách.

Obraz nešiků, kteří sestřelí civilní letadlo omylem, je u separatistů ještě představitelný, u profesionální armády již ne. Řada dalších indicií nasvědčuje, že to nebyla žádná akce osamělých desperátů. Podle některých zdrojů byl Boeing ukrajinskou vzdušnou kontrolou navigován z obvyklého koridoru jižně od Doněcku nad válečnou zónu severně od Doněcku. Záznamy letové komunikace bez vysvětlení zabavila ukrajinská SBU (záznam 15:29). Ukrajinská vláda ujistila, že na východě nebyly rozmístěny žádné ukrajinské protiletadlové systémy a že ve vzdušném prostoru neoperovala žádná ukrajinská vojenská letadla. Rusko však vzápětí zveřejnilo řadu dokumentů, mezi nimi záběry 3–4 baterií BUKů v Doněckém prostoru, záznamy zvýšené radarové aktivity v den sestřelu a radarové snímky ukrajinského bitevníku SU-25 v blízkosti Boeingu. Dodejme, že na rozdíl od všech dokumentů prezentovaných Ukrajinou se dosud nepodařilo manipulaci či falšování dokumentů prezentovaných Ruskem prokázat. Že okamžitá protiteroristická ofenzíva musela být plánována dlouhé týdny předem, netřeba zdůrazňovat. Podrobný verdikt nezávislého internetového šetření si čtenář může prostudovat na serveru 21stcenturywire.com.

Přítomnost SU-25 je podstatná, neboť někteří odborníci nad snímky trosek pochybují o zásahu raketou BUK a usuzují spíše na raketu vzduch-vzduch a kulometnou palbu. Na rozdíl od českých a podobných médií, kterým je vše jasné, upustila americká administrativa rychle od přímého obviňování Ruska a omezila se pouze na vágní formulaci, že vytvořilo podmínky, které k nehodě vedly. Její zpravodajské služby pak neopomínají zdůrazňovat, že nevědí, kdo raketu odpálil ani zda u toho nějací ruští aktéři vůbec byli. Verze že ji odpálili separatisté, se však postupně jeví stále nevěrohodnější a to zdaleka nejen v Evropě či v k USA kritických kruzích.

S ohledem na přiznávanou neznalost ohledně sestřelení Boeingu a ruské účasti na něm ovšem musí zarazit sebejistota a razance, se kterou za ně Západ, aniž by vyčkal spolehlivější informace, Rusko trestá. Je-li kde k rozpoznání nějaká kouřící pistole, pak je to právě tato kombinace katastrofy, podvržených důkazů a hystericky agresivní reakce. Vnucuje podezření, že k eskalaci konfliktu nedošlo v důsledku sestřelení letadla, ale naopak že letadlo bylo sestřeleno proto, aby smrt 300 lidí poskytla záminku k eskalaci.

Pohlédneme-li jen o několik měsíců nazpět, můžeme obdobný scénář rozpoznat 20. února, když neznámí ostřelovači postříleli na Majdanu téměř 120 demonstrantů a policistů. Aniž by tomu jakékoli indicie nasvědčovaly, byl za původce okamžitě označen prezident Janukovič, následující den převzaly moc ozbrojené síly sebeobrany, Janukoviče vyhnaly a proti dohodě sjednané za účasti EU, Ruska a ukrajinské opozice dosadily svou vlastní vládu, sestavenou Victorií Nuland a Johnem McCainem z pravicivých extrémistů. Pozdější svědectví a analýzy však naznačují, že neznámí ostřelovači patřili naopak k táboru sil sebeobrany. Také v tomto případě by tedy nedošlo k ozbrojenému puči v důsledku zabíjení, ale naopak k zabíjení proto, aby poskytlo záminku k ozbrojenému puči.

Zavání-li to čtenáři konspiračními teoriemi, připomeňme plány operace Northwood, která konspirační teorií definitivně není. V letech 1997–98 byla odtajněna, dokumenty se nalézají v Národním archivu USA a s průběhem ukrajinského konfliktu vykazuje řadu nápadných podobností. V roce 1962 navrhovala CIA prezidentu Kennedymu vytvořit záminku k útoku na Kubu a svržení vlády Fidela Castra. Navrhované akce zahrnovaly například potopení americké lodi, útok na americkou základnu na Guantanamu, teroristické útoky na Miami či sestřelení amerického letadla a Castro měl být obviněn jako původce. Prezident Kennedy plán tenkrát odmítl.

Hledání záminek je obzvlášť průhledné v souvislosti s Ruskou invazí. Ruské jednotky vtrhly na Ukrajinu, volá Porošenko a svolává Radu bezpečnosti. Rusko má dobře přes 1000 vojáků na Ukrajině, varuje NATO. Tanky, artilerie a pěchota překročily hranice z Ruska, přisazuje si The New York Times¹. Vše je opět bohatě dokumentované satelitními fotografiemi, videem, mapkami a schématy. Od nich to přebírají západní mainstreamová média. Litevská prezidentka Dalia Grybauskaitė vidí v ruské invazi útok proti celé Evropě. Podle Angely Merkel se Rusko pokouší silou změnit hranice a požaduje po Putinovi vysvětlení ruských jednotek na Ukrajině.

Jenomže 250 pozorovatelů OBSE, kteří situaci na místě monitorují opakovaně, potvrzuje, že na Ukrajině žádné ruské jednotky ani zbraně nejsou. Důkazní satelitní fotografie, stejně jako v případě sestřelení Boeingu dodané soukromou bezpečnostní agenturou Digital Globe, se opět ukazují pouhým propagandistickým podvodem.

Skupina veteránů amerických tajných služeb se odhodlala k bezprecedentnímu kroku. 30. srpna zaslala Angele Merkel osobně dopis, ve kterém ji varují před protiruskou hysterií, která zachvátila Washington.

Musíte vědět, že obviňování Ruska z invaze na Ukrajinu není podloženo žádnými spolehlivými zpravodajskými informacemi, upozorňují, a že se zakládá na stejně dubiózních a politicky upravených informacích jako ty, které před 12 lety zdůvodňovaly invazi do Iráku ... Pokud jsou fotografie, které zveřejnilo NATO a USA, tím nejlepším „důkazem“ ruské invaze, který je k dispozici, pak vzrůstá naše obava, že bylo vynaloženo obrovské úsilí na to, aby summit NATO podnikl kroky, které Rusko bude zcela spolehlivě považovat za provokaci ... Ačkoli prezident Putin dosud projevil pozoruhodnou zdrženlivost, musíme připomenout, že i Rusko ovládá šokovou metodu ... a to musí střízliví vůdci předem uvážit ... Věříme, že ruská podpora přicházející přes hranice zahrnuje především excelentní informace z bojových prostorů. Ale zdaleka není jasné, zda tato podpora zahrnuje také tanky a artilerii.

Veteráni tajných služeb zjevně nejsou jediní, kdo je v USA konfrontační politikou vlastní vlády a již zřetelným nebezpečím nové války vážně znepokojen. Minulé číslo čtvrtletníku Foreign Affairs, směrodatného amerického a světového periodika k mezinárodní politice, bylo věnováno americkým tajným operacím v roce 1953 v Iránu, 1961 v Kongu, 1971 v Pákistánu a 1973 v Chile. Abyste lépe rozuměli dnešním novinovým titulkům, vysvětloval doprovodný mail. Poslední číslo má na obálce titulek Jak Západ provokoval Putina a obrázek ruin Kapitolu s podtitulkem Pohleď na Ameriku, zemi rozkladu a dysfunkčnosti. Hlavním příspěvkem je esej Johna Mearsheimera Proč je za ukrajinskou krizi vinen Západ. Zabývá se v něm americkou agresivní politikou vůči Rusku od konce studené války. Celý článek je dostupný jen registrovaným uživatelům, úvodní část a diskuse jsou přístupné a poučné pro všechny. Centrálním tématem diskuse jsou dohady, proč se Angela Merkel na této politice podílí.

Bezohledná a zjevně falešná propaganda v mainstreamových médiích při absenci kritické diskuse nese občas pozoruhodné plody. Nicméně, když německý politik Willi Wimmer v březnu tvrdil, že kdo volá po sankcích, chce válku, znělo to ještě jen jako temná věštba. O pár měsíců později je realitou. Jak Wimmer správně analyzuje, problémem je stanovisko (některých) amerických kruhů, že my jsme vyhráli třetí světovou válku, Rusové ji prohráli. My je za partnery nepovažujeme a teď se do nich pustíme. V roce 1997 vznikl neokonzervativní Projekt pro nové americké století (PNAC), podle kterého se mají USA stát jediným světovým vůdcem. Jeho členové, jako Donald Rumsfeld, Dick Cheney, Paul Wolfowitz a další neocons (neokonzervativci), propojující svět americké politiky, financí a Izraelské lobby, obsadili klíčové pozice v administrativě George W. Bushe a směrodatně určovali jeho unipolární zahraniční politiku. Zločinné války v Afghánistánu a Iráku, mučení zajatců či věznice na Guantanamu jsou dílem jejich, nikoli nepříliš orientovaného Bushe, který se pro svět stal jejich symbolem.

S jeho odchodem ovšem aktivity a vliv neocons neskončily. Jak veteráni tajných služeb v dopise Angele Merkel upozorňují, Obama má nad politikou své administrativy jen slabou kontrolu. Uzavřít Guantanamo, neřku-li postavit Rumsfelda, Cheneyho, Wolfovitze před soud za válečné zločiny neprošlo. Obamovi se sice podařilo zabránit útokům na Lybii a Sýrii, připravovaným podle podobného scénáře jako předtím na Irák a dnes na Rusko, avšak vývoj na Ukrajině probíhá zjevně mimo jeho kontrolu. Zmiňují-li veteráni podobnosti protiruské válečné propagandy s někdejší protiiráckou, není to náhodou. Asistentka ministra zahraničí Johna Kerryho a jeho sekretářka pro evropské a euroasijské záležitosti Victoria Nuland, která proslula instrukcí Fuck the EU! (ser na EU!), je manželkou Roberta Kagana, jednoho ze dvou zakladatelů PNAC. Ona vybrala Arsenie Jaceňuka a další členy ukrajinské pučistické (používám výrazu z citovaného dopisu) vlády.

Počátkem roku 2008 ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov velmi důrazně varoval amerického velvyslance před snahou rozšířit NATO o Gruzii a Ukrajinu a před destabilizací Ukrajiny, která by Rusko nutila k rozhodnutí, zda má intervenovat. Americká administrativa to správně pochopila jako vytyčení červené linie a okamžitě se pustila do operací s cílem ji překročit a Rusko k rozhodnutí, zda má intervenovat, donutit. O dva měsíce později byl na Bukurešťské konferenci NATO oznámen záměr rozšíření o Gruzii a Ukrajinu a v červenci se uskutečnily společné manévry NATO s Gruzií, Ukrajinou, Arménií a Ázerbájdžánem. V srpnu napadla Gruzie dělostřelecky hlavní město Jižní Osetie a vojensky je obsadila, což nakonec Rusko k rozhodnutí, zda má intervenovat, donutilo. Následnou nenávistnou mediální kampaň u příležitosti výročí okupace v srpnu 1968 bude mít čtenář ještě v paměti.

Bez znalosti tohoto pozadí se události na Ukrajině vyvíjejí jaksi proti zdravému rozumu. Každý trochu soudný člověk by očekával, že má-li Ukrajina silné vazby na EU i na Euroasijskou unii, může hrát užitečnou roli jako most mezi nimi. Očekával by, že konflikt mezi vládou a protestujícími skončí dohodou u kulatého stolu. Když už krvavě eskaloval, očekával by, že EU, Rusko i USA dohodu mezi Janukovičem a opozicí proti ozbrojeným bojůvkám společně prosadí a že střelbu vyšetří mezinárodní komise. Když už moc převzala pučistická vláda, očekával by, že na ni budou vyvíjet nátlak, aby ruskojazyčné Ukrajince neprovokovala nepřátelskými akcemi. Když už antipučističtí federalisté (rovněž výraz z citovaného dopisu) na východě odmítli pučistickou vládu uznat, očekával by, že mezinárodní společenství bude v zájmu zachování její celistvosti prosazovat federalizaci země a vytvoření vlády s podílem obou částí. Když už proti federalistům vyslala kyjevská vláda armádu, očekával by, že mezinárodní společenství alespoň zabrání masakrům civilního obyvatelstva měst dělostřelbou, ostřelováním raketami a leteckým bombardováním.

Pokud ovšem zadání znělo donutit Rusko k rozhodnutí, zda má intervenovat, jeví se celý ukrajinský vývoj náhle jako zcela srozumitelný a logický. Jeho strategii načrtl již v březnu George Friedman: na bitevních polích (battlegrounds) Ukrajiny a Moldavska jej vybojuje aliance Visegrádských bitevních jednotek (Visegrad battlegroups) pod vedením Polska, Rumunska a Ázerbájdžánu.

Proč se v devadesátých letech nikdo neptal, proti jakému útoku nás má NATO ochránit? Proč nikdo neprotestoval, když na Washingtonském summitu v roce 1999 k původní obraně proti ozbrojenému útoku proti jednomu nebo více členům v Evropě a severní Americe nově přibyly mise na ochranu zájmů aliance² kdekoliv na světě? Proč v deklaraci není uvedeno, kdo ony zájmy aliance určuje? Stalo se NATO z obranného souručenství útočnou aliancí k prosazování zájmů amerických neocons kdekoliv na světě?

A zejména otázka, kterou si kladou diskutující pod esejem Johna Mearsheimera: proč se Angela Merkel na této politice podílí? Proč je EU ochotna poslušně přijímat sankce a opatření, která jsou ve flagrantním rozporu se zájmy Evropy a jejích obyvatel? Je možné, že by evropští politici neměli lepší zdroje informací než ukrajinskou válečnou propagandu? Jakými cestami se dá úspěšný, téměř sedmdesátiletý mírový projekt během několika měsíců zmanipulovat k přípravám třetí světové války?

Ovšem, čtenář může s odpovědí posečkat, až mu na hlavu začnou dopadat první bomby.

1. Později byla úvodní pasáž v The New York Times 27.8.2014 Tanks, artillery and infantry have crossed from Russia into an unbreached part of eastern Ukraine in recent days, attacking Ukrainian forces odstraněna.

2. New Missions: The Concept calls for improvements in NATO's capability to undertake new missions to respond to a broad spectrum of possible threats to Alliance common interests, including: regional conflicts, such as in Kosovo and Bosnia; the proliferation of weapons of mass destruction and their means of delivery; and transnational threats like terrorism.
   Původní znění The Alliance's Strategic Concept ze 24. dubna 1999 už není dostupné a na oficiálních stránkách NATO tato pasáž chybí. Nalezneme ji však například v závěrečné zprávě Ionel Nicu Sava či v archivu Billa Clintona a je citována v řadě dalších publikací.