V Gaze probíhá genocida s brutalitou, která nemá v moderních dějinách obdoby. Izrael napadá, bombarduje a okupuje sousední státy. USA pronásledují ty, kdo proti tomu protestují a uvalují sankce na vyšetřovatele zločinů proti lidskosti. Ukrajinci musí umírat ve válce bez naděje na vítězství a platit za to USA, které je do ní nahnaly. V Sýrii převzali s požehnáním Západu moc teroristé Al-Kaidy/ISIS. V Rumunsku byly anulovány volby, ve Francii, Rakousku, Německu jsou nejsilnější strany bojkotovány. EU vyhrožuje Twitteru a Meta, protože odmítají cenzurovat, a zbrojí do války.

Jak se žije ve světě, ve kterém jsou všechny lidské hodnoty vymýcené, ve kterém se nejhorší zločiny staly každodenním normálem? Jsou lidské hodnoty, soucit, rozhořčení nad nespravedlností, zděšení nad brutalitou, anachronickými rezidui, kterých je třeba se zbavit?

Říkám záměrně lidské hodnoty. Ne třeba demokratické, křesťanské, evropské, civilizační. Protože jsou starší než všechny ty nové náboženství a ideologie posledních pár tisíciletí. Jejich porušení vnímáme spontánně emocionálně jako zločin – i bez psaných zákoníků, ty jsou také teprve nedávné. Je nám to vrozené, máme to tak naprogramované v genech.

Čtyři tisíce let starý sumerský zákoník z Ur-Nammu, tři tisíce let starý Chammurapiho zákoník či dva a půl tisíce let staré Desatero zapovídají stejné skutky jako český trestní zákon z roku 2009 – vraždu, loupež, krádež, ublížení na zdraví, křivé nařčení. Byť nepsané, nalezneme je i ve všech přírodních společenstvích. Nemění se s vírou, zřízením, revolucemi, technikou. Někdo to vysvětluje všudypřítomnou prozřetelností Boží, jenomže i tenhle samojediný Bůh je na to příliš mlád.

Chceme-li našim emocím porozumět, musíme se vrátit o několik statisíciletí zpět, do dob, kdy jsme žili v malých tlupách, kdy se náš emocionální aparát formoval evoluční selekcí na základě toho, co se pro přežití a reprodukci tlupy i jedinců osvědčilo. Život ve velkých anonymních společenstvích trvá příliš krátce, než aby naše prastaré tribální vzorce významněji změnil.

Zamyslíme-li se nad lidskými emocemi v kontextu tlupy o několika málo desítkách členů, zjistíme, že jsou to logické, funkční a efektivní vzorce účinné dodnes. Jsme dokonce schopni je myšlenkově alespoň v základních obrysech rekonstruovat.

Kooperace

Základním předpokladem přežití a reprodukce tlupy je kooperace. Ač jsme přesvědčeni o opaku, nejsme o mnoho inteligentnější než řada jiných tvorů, k tomu jsme slabí a pomalí. Za své dnešní dominantní postavení vděčíme jediné vlastnosti: mimořádné schopnosti kooperace, mnohem rozvinutější než u kterýchkoli jiných kolektivně žijících živočichů včetně primátů. Od ní se odvíjí dělba práce, řeč, kumulace vědomostí a dovedností, kultura, civilizace.

V emocionální rovině to prožíváme jako prvotní potřebu vyvíjet vlastní (individuální) iniciativu, kterou naše (kolektivní) okolí přijímá a oceňuje. Pokud to tak funguje, vyvolává to v nás hřejivý pocit naplněného života. A pokud ne, je to zdrojem hlubokých životních traumat a poruch.

Koheze

Pro přežití a reprodukci tlupy je přirozeně zapotřebí její soudržnosti, aby přežila kritická období a aby ji členové neopouštěli. Každý z nás si dovede živě představit řadu takových předpokladů, které ho v tlupě drží.

V zásadě jde o pocity bezpečí a domova. Ty ovšem zahrnují množství instrumentálních a sociálních komponent.

První z nich je jistota, že pokud se dostanu do nesnází, ostatní mi pomohou. A její komplement, samozřejmost, že i já pomohu druhému v nesnázích. Se solidaritou souvisí ochrana, nejen proti ohrožení zvenčí, divokou zvěří, příslušníky jiné tlupy, ale i uvnitř tlupy, ochrana slabších proti silnějším. Dovedeme řadu souvisejících emocí pojmenovat: soucit s utrpením, lítost, rozhořčení nad ubližováním atd. a zároveň i pocit uspokojení, pokud jsme druhému mohli prokázat účinnou pomoc.

V tlupě samozřejmě dochází ke konfliktním situacím a způsob jejich mediace je kritickou komponentou. Všichni máme vrozené očekávání jakési vágní spravedlnosti, ještě patrnější v našem rozhořčení nad zjevnou nespravedlností. Obojí jsou ovšem neurčité principy závislé na individuálním posouzení, ale pro kohezi tlupy je potřebná jistota, že se konflikty řeší na základě známých a předvídatelných, pro všechny stejně platných pravidel, a ne náhodně podle libovůle. Všechny kultury – včetně těch nejjednodušších – si proto vytvořily více či méně formalizované instituce práva a soudu.

Názory na to, co je správné, ovšem kulturu od kultury – či tlupu od tlupy – do jisté míry variují a v čase se mění. Postupně vykrystalizují takové, které jsou v dané kultuře obecně sdílené, a nabydou charakter morálky a práva. V emocionální rovině s tím souvisí uspokojení z konformity, konsensu a vzájemného porozumění, ze souhlasu mých hodnotových představ s představami druhých, z jistoty, že se i jednání ostatních řídí stejnými podle stejných tradičních norem jako mé vlastní, pocit, že jsem v bezpečí mezi svými. Dá se to demonstrovat na míře rozhořčení nad očividným porušením správných (morálních) principů, i když jím nejsem osobně postižen.

Hodnotové systémy a vyplývající právo mohou variovat, ale rozpětí je až překvapivě úzké. Uvědomíme-li si, že konečnou hodnotou všech je přežití a reprodukce tlupy, překvapovat by to nemělo. Všechny musí respektovat to, co jsme si jako předpoklady přežití a reprodukce vyjmenovali: kooperaci, uplatnění a ocenění, vzájemnou pomoc a ochranu, závazná pravidla.

Připomeňme si skutky, které všechny psané zákoníky posledních čtyř tisíc let a všechny nepsané od nepaměti dodnes shodně zakazují: vraždu, loupež, krádež, ublížení na zdraví, křivé nařčení. Lze je shrnout pod jeden společný univerzální princip: je nepřípustné získávat prospěch poškozením druhých. Je základem našeho morálního cítění a jeho porušení spontánně vnímáme jako zločin. Jeho prevence a potrestání jsou jedním z hlavních předpokladů koheze tlupy, a tedy jejích šancí přežití a reprodukce.

Anonymní společenství

Vzorce osvědčené statisíci lety života v intimních rodových skupinách se v principu osvědčují i ve velkých a nepřehledných anonymních společenstvích, jaké se utvořily v posledních deseti tisících let.

Společnost druhých nás těší, z osamělosti máme strach. Rádi si s ostatními vyměňujeme zážitky, zkušenosti, názory. Dovedeme se vžít do jejich pocitů a pohnutek, sdílíme jejich radosti a strasti. Uspokojuje nás, když nám vyjadřují uznání a frustruje nás, když se nám ho nedostává. Že společně dokážeme mnohem více než každý sám, považujeme za samozřejmé. Rozhořčí nás, když někdo druhému ubližuje. Nesnášíme, když někdo pro vlastní prospěch druhé poškozuje. Pociťujeme soucit, když někdo trpí. Těší nás dělat druhým radost a máme nutkání pomoci, když se někdo dostane do nesnází. Jsme odhodláni bránit naše i za cenu rizika a obětí.

Nárůst velikosti a komplexnosti lidských společenství můžeme tedy v evoluční perspektivě přežití a reprodukce hodnotit jako úspěch: počet lidí, očekávaná délka života, životní standard, absence existenčního ohrožení, bezpečí – a konečně i jejich rozšíření po celé Zemi.

Nicméně nepřehlédněme faktor stability. Přírodní kultury v Austrálii či na Nové Guinei existují kontinuálně desítky tisíc let. Ještě první velké kultury Sumeru, Egypta, Číny přetrvávaly tisíciletí. Životnost dnešních politických systémů se zřídkakdy pohybuje ve staletích, zpravidla se ale obměňují v horizontu několika desítek let. Obměnou přirozeně nemyslíme demografickou obměnu, ale dalekosáhlé změny hodnotového systému. Co bylo ještě nedávno správné, je náhle špatně a je třeba to zavrhnout – a naopak.

Z řečeného vyplývá, že tato hodnotová volatilita kohezi společenství vážně narušuje. Poměr individuálních a kolektivních preferencí, distribuce moci a majetků, otevřenost změnám či jejich odmítání vyžadují generace, než se ustálí v obecně přijatém modu a nabydou charakter normy. Abruptní změny nejenže narušují jistoty, co je správné a co ne, ale zpochybňují platnost a smysl hodnotového systému jako takového: jsou-li normy dle potřeby zaměnitelné, není třeba se jimi vůbec vázat. Tím odpadá jeden z klíčových atributů soudržnosti společenství, a tedy i jeho šancí přežití a reprodukce.

Nepředstavujme si zánik společenství jako smrt všech jeho příslušníků. Projevuje se postupně gradací vnitřních konfliktů, polarizací, rozpadem hodnotového rámce, odchodem jednotlivců – zejména mladších a zdatnějších, poklesem porodnosti, úbytkem členů, stárnutím společenství. Může zaniknout postupně přirozeným vymřením, postupnou asimilací do jiného společenství anebo abruptně v důsledku dramatických událostí, k jejichž zvládnutí již chybí vůle i prostředky.

Avšak i náš emocionální aparát zahrnuje mechanismy, které se osvědčily v kmenových společenstvích, ve velkých anonymních společenstvích však – alespoň ve své syrové podobě – mohou působit dysfunkčně. Myslím, že to platí především o dvou z nich: soutěž o status a identita.

Status

Již jsme zmínili zvláštní status soudce pro mediaci konfliktů. Praktický život přirozeně vyžaduje koordinující autoritu přijímající či vyslovující závazná rozhodnutí – vůdce. Další autoritou bývá léčitel – šaman, s rozvojem mytologie kněz, při konfliktech mezi tlupami vojevůdce atd. Všechny předpokládají v nějakém směru oprávnění k jednáním, ke kterým ostatní členové oprávněni nejsou. Jejich rozsah a striktnost mezi přírodními kulturami široce variují, ale zřídka kvůli nim dochází ke konfliktům; jsou výsledkem tradice a naše potřeby konformity a autority jsou značně flexibilní. Nelze ani dovodit, že by hierarchičtější kultury byly úspěšnější než rovnostářštější či naopak.

Naši potřebu uplatnění a uznání doprovází potřeba soutěžit o status coby znak trvalého respektu. Ve zvířecí smečce se projevuje jako boje o vůdcovství, pořadí při žraní, právo páření. U lidí jsou projevy subtilnější, nicméně stejně všudypřítomné, počínaje přátelským pošťuchováním, hrou a sportem až po boje o autoritu, bohatství a moc.

Vlastní představy o tom, jaký status mi přiznávají ostatní, jak mě vidí druzí, patří k emocionálně nejsilnějším motivačním faktorům. Sebeocenění se může pohybovat od přesvědčení o vlastní výjimečnosti a nadřazenosti až po pocity bezcennosti a zbytečnosti, nezřídka v oscilaci mezi nimi.

V rámci tlupy probíhá statutární soutěž zpravidla v ritualizované podobě podle zavedených pravidel. Má svou funkci, jejím smyslem je stabilizace vztahů, výběr kompetentních vůdců i přednostní reprodukce zdatných jedinců. Zároveň jsou však ambice podřízeny sociální kontrole. Rovnováha mezi osobním přínosem a oceněním je samozřejmá, i méně zdatní naleznou přiměřené uplatnění a uznání.

To se s neolitickou revolucí, vznikem měst a velkých anonymních společenství dramaticky změnilo. Ta proti vyhrocování statutární soutěže účinnou obranu nemají. Chybí osobní kontakt, pocit vzájemné závislosti, respektovaná neutrální autorita, sociální kontrola, rituály smiřování. Zároveň anonymní společenství statutární konflikty eskalují. Uplatnění a ocenění jsou všechno jiné než samozřejmé. Jedinec musí vynaložit nemalé úsilí, aby vůbec měl v soutěži co nabídnout a přiměřený status obhájil. Zdaleka ne všichni uspějí a odepíraný status je jed, který společenství rozkládá zevnitř.

Výběr vůdců a rozsah jejich privilegií jsou v anonymních společenstvích permanentním zdrojem konfliktů, válek a revolucí; v západních, zdá se, více než ve východních. Chybějící sociální kontrola poskytuje šance osobnostem s mimořádnými mocenskými ambicemi, schopným ostatní přesvědčit o vlastním přínosu, manipulovat nebo jejich odpor zlomit. Výsledkem je postupné ovládnutí společenství psychopatickými osobnostmi a jejich sítěmi.

Identita

V životě tlupy úvahy o identitě – kdo jsou naši a kdo cizí – smysl nedávají. Příslušnost je jednoznačná a všeobjímající – předkové, příbuzenství, jazyk, tradice, božstva, technologie, sídlo, území, to všechno jsme my. Každá další tlupa jsou oni.

Dobré vztahy tlupy s okolními jsou nezbytností. Bez výměny žen by geneticky degenerovala. Nepostradatelná je obchodní a kulturní výměna; solné stezky protínají Evropu tisíce let před počátky zemědělství. Každá tlupa disponuje specifickými vědomostmi a know-how, které se kontaktem šíří a kumulují ve vzniku kultur. Dobré vztahy jsou pojistkou, v obdobích hladu může být pomoc sousední tlupy záchranou. Esenciální jsou spojenectví, ať již za účelem obrany anebo kořisti.

Také to se s velkými anonymními společenstvími změnilo. S nárůstem komplexnosti se vynořila řada nových identit, jejich kombinací a hierarchií – regionální, sociální, národností, náboženské, názorové, politické, profesní, zájmové …

Co se však nezměnilo, je naše emocionální rozlišování na naše a cizí. Naše tlupa už nejsou (jen) ti, se kterými sdílím předky, příbuzenství, jazyk, minulost, ale ti, se kterými sdílím určité hodnotové představy a názory, zájmy, postavení, ti, kteří myslí a jednají v souladu s mým očekáváním. Cizími už není (jen) sousední tlupa, se kterou je radno dobře vycházet, ale ti, kdo zastávají opačné zájmy a názory a jsou tedy apriori nepřátelé, se kterými jsme v permanentním bojovém modu.

K přiřazení neznámé osoby k našim nebo cizím zpravidla stačí málo – vzhled, chování, pár vět. Není ani třeba osobního kontaktu. Znaky zprostředkované okolím, médii, literaturou, filmem stačí, abychom pocítili hluboké sympatie nebo antipatie, abychom si dotyčného zařadili k našim nebo cizím. To poskytuje široký prostor pro manipulaci.

Manipulací našich sympatií se zabývá umění, reklama a politika. Umělcovou snahou je zprostředkovat nám své vidění, účelem reklamy je vytáhnout z nás peníze a cílem politiky je získat náš hlas.

Pozastavme se u posledního se zřetelem na dynamiku modelu parlamentní demokracie. Také politické strany jsou moderní formou tlupy; také jejich existenční náplní je přežití a reprodukce. Na rozdíl od přírodních společenství, která zpravidla dávají přednost přátelským a kooperativním vztahům, však jejich existenciální situace odpovídá hře s nulovým součtem: zisku (hlasů) lze získat pouze na úkor druhých. A naopak: každý zisk druhých znamená ztrátu pro nás. Vzájemné vztahy jsou tak z podstaty nepřátelské a konkurenční, permanentní boj o přežití všech proti všem. O přátelských vztazích a kooperaci nemůže být řeč, maximálně o krátkodobých účelových koalicích.

Toto základní konkurenční paradigma se neomezuje pouze na parlamenty, ale fraktálově se šíří celou společností. Vnímání cizích jako nepřátelské entity uvnitř společenství, ohrožující naše, vytváří ve společenské kohezi hluboké tektonické linie a narušuje klíčové pocity bezpečí a domova.

Evropa

V posledních letech a desetiletích dochází ke stále zřetelněji polarizaci mezi Západem – blokem vymezeným evropskou imperiální a koloniální tradicí, tedy zhruba Evropa/USA/Izrael, a zbytkem světa, označovaným zpravidla jako globální Jih. Posoudit mohu pouze vývoj Evropy.

V poválečné době prošla pozoruhodným procesem. Jednotlivé státy i bloky – západní stejně jako východní – vykazovaly ke konci století víceméně všechny znaky, které jsme si zde popsali jako pro společenství nezbytné podmínky přežití a reprodukce.

Ač rivalizující, v obou blocích byly směrodatnou normou kooperativní vzorce oproti konkurenčním. V západní části sice byla konkurence nadále považovaná za podstatu ekonomiky a volebního systému, ale někdejší konkurenční představy antagonistických tříd, ras, náboženství, států prakticky vymizely a počínaje Společenstvím uhlí a oceli přes Evropské hospodářské společenství až po Evropskou unii se stala konstitutivním principem kooperace. Ve východní části byly konkurenční vzorce odmítané principiálně na všech úrovních a jeho integrační kooperativní platformu tvořil východní hegemon a Rada vzájemné hospodářské pomoci.

Oba bloky vykazovaly stabilní, konzistentní, obecně akceptované hodnotové systémy, navzájem se ostatně lišící pouze poměrem individuálních a kolektivních preferencí. Oba se legitimovaly demokratickou vůlí občanů a lišily se pouze v jejím výkladu: zatímco západní preferoval individuální svobody, soutěž politických stran a volný trh, východní spatřovaly svobodu v rovnosti občanů a sociální spravedlnosti. V obou také působily jako korektivy kritické skupiny přitahované hodnotami druhé strany, západní levice a východní disidenti, působící proti radikalizaci a úplnému rozchodu.

Oba bloky si zakládaly na svém právním systému. Kritika východního bloku zdůrazňuje jeho deformace establishmentem, zejména politickou represi, což ale byly v celkovém kontextu spíše okrajové jevy a země v zásadě ve všech ohledech fungovaly na základě platné legislativy. I ve vzájemných vztazích se oba prakticky bezvýhradně řídily mezinárodním právem.

Jistotu pomoci v nouzi poskytovaly rovněž oba bloky. Východní prostě tím, že zde existenční nouze fakticky neexistovala, západní – do značné míry pod vlivem východního – vyvinul rozsáhlý systém sociálního zabezpečení.

Po kolapsu východního bloku se jeho členové postupně připojily k Evropské unii, reprezentující v té době nejen největší světovou ekonomiku, ale i nejvlivnější politický celek. Mír, spolupráce, předcházení konfliktům a jejich řešení jednáním, sociálně tržní hospodářství, svoboda, respekt k člověku a lidským právům tvořily základní hodnotový rámec zprostředkující občanům pocity bezpečí a domova. Evropská unie se stala vzorem hodným následování i pro globální Jih, pro Euroasijskou i pro Africkou unii.

Zlom

Aniž bych chtěl zacházet do podrobností, několik bodů je třeba připomenout.

Po krizích konce 60. let se kolektivní identity začaly rozpadat a západní – stejně jako východní – elity se přeorientovaly na individuální prospěch na úkor společenství. V USA se formuje neoliberální ideologie převodu společenského majetku soukromým subjektům a začíná masívní přesun peněz zdola nahoru, od občanů k elitám. S ním roste i vliv elit na politiku až po faktické převzetí moci novou oligarchickou třídou, ne nepodobnou středověké šlechtě.

Euforie vítězství ve studené válce dává v USA vzniknout neokonzervativnímu hnutí, personálně propojenému s Izraelem, sledujícímu cíl světovlády skrze vojenskou sílu a skryté operace. V novém století neocons definitivně přebírají americkou zahraniční politiku. Následuje série operací k vytvoření islámského nepřítele a válek k rozvrácení lokálních rivalů Izraele.

Výzvou světovládným ambicím neocons je potenciální vznik mocného rivala spojením Evropy s Ruskem. Řešením je jejich rozeštvání, oslabení a vyvolání evropsko-ruské války s cílem rozdrobení Ruska a ovládnutí jeho zdrojů. To je motivem ukrajinské války.

V poštvání Evropy proti Rusku i v jejím oslabení neocons uspěli, nikoli v oslabení a rozdrobení Ruska. To se včas přeorientovalo na Východ a Jih a na nově vzniklou alianci BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jihoafrická republika). Na rozdíl od západního konfrontačního paradigmatu je jejím paradigmatem kooperace rovnoprávných států. Zájem globálního Jihu i počet členů rychle rostou. Úspěšné zabránění vzniku mocného rivala od Lisabonu po Vladivostok tak paradoxně vedlo ke vzniku ještě mocnějšího rivala od Buenos Aires po Šanghaj a k erozi západní hegemonie.

Emocionální disonance

Západní hodnotový systém počátku 90. let nikdy neplatil důsledně, nicméně převažoval pocit, že funguje v zásadě a že odchylky jsou pouze okrajovými poruchami. Ke konci desetiletí však pochybnosti narůstají, vnímání rozporu mezi přirozeným cítěním a evropskou realitou vyvolává vážné frustrace.

Nejprve je to šok z občanské války v Jugoslávii a neschopnosti Evropy vyřešit konflikty jednáním. Bombardováním Bělehradu, první po více než půl století, definitivně vyvrací mýtus mírové Evropy. Násilné odtržení Kosova pak je zjevným porušením mezinárodního práva i principů Evropské unie.

Další šok následuje po 11. září 2001 a vojenských agresích proti Iráku a Afghánistánu, podle mezinárodního práva nepopiratelně zločinných. Pod hlavičkou války proti teroru jsou bez vyšetřování a soudů drony i speciálními jednotkami zabíjeni občané jiných států, neoddiskutovatelné případy vražd. Očekávání práva a spravedlnosti vyvolá leda posměch.

Krátký záblesk naděje na demokratický vývoj Arabského jara je rychle vyléčen. Masová povstání jsou brutálně potlačena, egyptské volby jsou anulovány, Libye, Sýrie, Súdán, Somálsko rozvráceny vojenskými agresemi a vyprovokovanými občanskými válkami.

Neoliberální přesun peněz zdola nahoru má za následek nárůst chudoby. Počty bezdomovců, žebráků, narkomanů, uprchlíků a zoufalců všeho druhu vytlačují přirozenou potřebu pomáhat v nouzi mimo reálný svět. Přesun státních prostředků privátním korporacím vede k monstróznímu zadlužování států na úkor příštích generací a k omezování sociální solidarity.

Covidová operace je již neskrývaným útokem na hodnoty demokracie, svobody a lidských práv. Občané jsou masově nuceni nechat se očkovat závadnými vakcínami, ti, kdo odmítají, jsou difamováni a ostrakizováni, kritici jsou cenzurováni, umlčováni a postihováni. Získávat prospěch poškozením druhých se stává normálem a společnost je cíleně polarizována, aby se nemohla sjednotit.

S vyprovokováním ukrajinské války je koncept mírového soužití definitivně zrušen a nahrazen fanatickou nenávistností. Samotné slovo mír je odmítáno jako nepatřičné. Evropa svůj mírový projekt definitivně zavrhla, horečně zbrojí a jako v roce 1914 se chystá do další války. Pocit v bezpečí mezi svými devadesátých let vystřídal pocit odcizení a strach z budoucnosti.

Izraelská genocida a reakce Západu po útoku Hamásu v říjnu 2023 definitivně likvidují poslední zbytky hodnot spravedlnosti, lidskosti, práva. Na brutalitu a barbarství v přímém přenosu, přesahující všechny hrůzy z učebnic dějepisu, na nejhorší představitelné zločiny proti lidskosti, na válku generálů proti dětem reagují západní země mlčením, vlažnou kritikou, podporou či rovnou dodávkami zbraní. Pozornost věnovaná osvobození několika desítek zajatců v porovnání k desítkám a stovkám Palestinců a tisícům Ukrajinců a Rusů zabíjených denně demonstruje rozdílnou hodnotu lidí v závislosti na jejich rase.

Zároveň jsou odbourány poslední zbývající identitární symboly západních společností – svoboda projevu, demokracie, lidu jako zdroje veškeré státní moci. Opoziční hnutí těšící se podpoře značné části občanů jsou ostrakizována, difamována a vytlačována z politického života – včetně jejich voličů. Demokratické instituce jsou již neskrývaně kontrolovány oligarchií, výsledky voleb jsou ignorovány či rovnou anulovány, kritika zločinů se stala zločinem.

Všechny předpoklady přežití a reprodukce tlupy – či společnosti – jsou tak v průběhu čtvrt století rozvráceny. Hovořit o kohezi západních společností nedává smysl. Spojuje je pouze zbylá skořápka státní moci, společného jazyka, školního vzdělání a masových médií. Pod ní jsou rozpolcené podél řady identit, zájmů a tektonických linií. Společný je pouze všeobecný pocit, že se věci vyvíjejí nesprávným směrem.

V této agónii mohou ještě nějaký čas přežívat až do příštího otřesu. Tím mohou být hospodářská krize, nárůst bídy, nepokoje, povstání, secese, revoluce, občanská či mezinárodní válka. Šance přežití jsou pro stávající západní státy mizivé – ochota občanů za ně bojovat a umírat vyprchala.

Orientace

Ale jaký je – či může být – postoj občanů ve společenství, které všechny přirozené lidské city okázale potlačuje?

Především je třeba si uvědomit, že lidé prožívají své emoce v různé intenzitě. Popsaný emocionální systém jako předpoklad přežití a reprodukce popisuje typické prožitky. Ty však mohou být potlačeny či překryty například racionálním jednáním; ekonomická teorie tak označuje jednání, o kterém dotyčný ví, že je škodlivé, avšak přináší mu prospěch. U jedinců s narcistickou či antisociální poruchou osobnosti je emoční prožívání fyziologicky oslabené až zcela chybějící. Přidá-li se obsedantní potřeba moci a dovednost manipulovat, máme zřetelný profil psychopatické osobnosti, jaké v posledním půl století Západ ovládly.

Běžní občané zaujímají při stresu emocionální disonance různé strategie: ignorování, popírání, ospravedlňování, relativizování, odvolávání se na autority, rezignaci. Pojem racionální jednání by se dal rozšířit o jednání, o kterém dotyčný ví, že je škodlivé, avšak odpor proti němu by mu způsobil újmu. Jen menšina dospěje k odmítání, ať již soukromému anebo více či méně veřejnému.

Pokud si je čtenář nejistý, jak se má v takových situacích chovat, můj tip je orientovat se podle vlastního přirozeného lidského cítění. Cit pro spravedlnost, odpor ke získávání prospěchu poškozením druhých, spolupráce, solidarita, zodpovědnost, soucit, potřeba pomáhat, respekt k tradicím nejsou sentimentální přežitky minulosti, ale osvědčené hi-tech produkty statisíců let evoluční selekce. Neznamená to nechat se emocemi bezhlavě unášet, kritického rozumového vyhodnocení je vždy zapotřebí; zejména prožitky statusu, identity, strachu a nenávisti jsou vděčným objektem manipulace. Ale v zásadě nabízí přirozené lidské cítění spolehlivý kompas.

Oproti pragmaticky či ideologicky podloženým postojům je univerzální a trvalé. Dá se spolehnout, že podobným způsobem prožívá emocionální disonanci naprostá většina lidí – bez ohledu na verbální racionalizace. A dá se spolehnout, že přetrvá ideologické, politické a sociální zvraty, které budoucnost přinese – tak jako poslední tisíce a desetitisíce let.

Možná trpí značná část čtenářů pocitem bezmoci, že se dnešní svět beznadějně řítí směrem, který na jejich přirozené lidské cítění nebere ohled. To je problém všech paušálních stereotypů – takhle to holt je a s tím já nic nenadělám.

Zakládá se na mylném chápání jejich podstaty. Stereotypy jsou pouhou statistickou výpovědí. Říkají, že se určité vzorce myšlení a jednání vyskytují v daném prostředí častěji či výrazněji než v jiných. Neříkají nic o konkrétních jedincích, ti jsou kolem průměrné hodnoty rozptýleni v širokém pásmu na obě strany. Každý jeden z nich průměrnou hodnotu jedním či druhým směrem posouvá.

Ani potlačení lidských emocí v západních společnostech není homogenní fenomén. Nadále je prožívá naprostá většina občanů; stereotyp jejich eliminace je dán mocí psychopatických osobností, které nad společenstvím – včetně médií – získaly kontrolu. To není trvalý stav. Moc je přechodná a řád popírající základní předpoklady společenské soudržnosti není trvale udržitelný.

Chceme-li tedy schopnost přežití a reprodukce našich společenství obnovit, obnovit soudržnost doma mezi svými, není k tomu nezbytně zapotřebí povstání a revolucí; ty jsou až ne vždy úspěšnými důsledky dlouhodobých procesů ve vědomí. Může k tomu přispět každý. Stačí přirozený cit pro spravedlnost, odpor ke získávání prospěchu na úkor druhých, spolupráci, solidaritu, zodpovědnost, soucit, potřebu pomáhat, respekt k tradicím, zcela neokázale vyjadřovat. Mezi přáteli, na pracovišti, v médiích, politice, s mírou důraznosti, kterou dotyčný považuje za přiměřenou.

Cílem není přesvědčit, změnit, zvítězit, ale posouvat společenský průměr směrem k jejich prezentnosti, uvědomění a respektování. Vyjádření postoje má smysl i v situacích, kdy to zdánlivě nic nepřinese: na jedné straně je povzbuzením pro ostatní a na druhé nutí odpůrce brát na vědomí, že jejich postoje nejsou přijímány bez námitek.

Zda se západní společnosti ještě dokáží vzpamatovat a svou schopnost přežití a reprodukce obnovit, je ovšem otázkou. V nejhorším nám však stále ještě zbývá naděje, že alternativní hodnotové systémy, které by vakuum po někdejším evropském potenciálně mohly zaplnit, islámský, budhistický, konfuciánský, si tuto schopnost vesměs dosud uchovaly.