Na židovské identité si lámou zuby jiní, kterým je bližší, jsou patřičně vzdělanější a věnují se tomu systematicky a déle. Pro mne byli Židé v mládí literárními postavičkami z Dobrého vojáka Švejka. Až horlivá agitace spolužačky za šestidenní války mi odhalila jejich reálnou existenci a strhla nás všechny k nadšení, jak chytrý židovský David porazil přitroublého arabského Goliáše. Některé vtipy o Kohnovi a Achmedovi si pamatuji dodnes. A také ke škodolibosti – režim stál na straně Goliáše. A k inspiraci – kibucy byly důkazem funkčnosti komun. Teprve časem jsem objevoval, že reálně existujících Židů je kolem mne o dost víc. A mezi přáteli.

Další osmičkový rok, ve kterém se – jako obvykle – nic převratného nestane. Čtyři osmičkové roky minulého století jsou vděčným tématem numerologických spekulací. Nabízí se ale i docela prozaické vysvětlení: nejsme schopni sestavit žádný společenský řád, který by vydržel déle než dvacet let. Na jeho konci uděláme tlustou červenou čáru a začneme znovu od nuly.

Mezi kandidáty na vyznamenání Řádem Bílého lva k 28. říjnu 1998 byl i Helmut Zilk, penzionovaný starosta města Vídně, bývalý intendant rakouské televize a jeden z nejagilnějších přátel Československa.

V pátek 23 října ve 13:30, pět dnů před slavnostním předáním, prezident Václav Havel Zilkovo vyznamenání odvolal. Havlův mluvčí Ladislav Špaček to zdůvodnil vlivem závažných informací.

Krátce předtím obdrželi tři adresáti složku dokumentů o tom, že Helmut Zilk od roku 1953 do roku 1969 spolupracoval za peníze s československou rozvědkou, na základě jeho informací došlo k řadě teroristických (později zmírněno na strašných) rozsudků a že vyzradil spojení disidentů s exilem. Adresáty byli německý novinář a odborník na tajné služby Dagobert Lindlau, německý deník Süddeutsche Zeitung (SZ) a česká Televize Nova.

Od pátku 16. srpna 1968 sestavovalo zdravé jádro KSČ v rekreačním středisku ÚV KSČ na Orlíku plán, který byl nezbytnou podmínkou politické proveditelnosti invaze ozbrojených sil zemí Varšavské smlouvy. Spočíval ve vyvolání krize v předsednictvu ÚV KSČ do půlnoci 20. srpna, přijetí usnesení proti pravicovému křídlu a uchopení státní moci za pomoci bratrských ozbrojených sil. Do rána 21. srpna bude obsazena tiskárna a redakce Rudého práva a šéfredaktor Oldřich Švestka vydá mimořádné číslo. Ředitel Ústřední správy spojů Karel Hoffmann zajistí vypnutí rozhlasu i televize a zablokování veřejné telefonní a telegrafní sítě. Ráno bude zveřejněn zvací dopis vyzývající bratrské země k zásahu, podepsaný nejméně šedesáti členy vlády a ÚV KSČ, které osloví Alois Indra. Někdo, nejlépe prezident Ludvík Svoboda, vystoupí v rozhlase i televizi a vysvětlí národu situaci. V průběhu 21.–22. srpna bude svoláno plénum ÚV KSČ a zasedání Národního shromáždění, které akci dodatečně schválí a bratrské strany o vojenskou pomoc požádají. K převzetí nové vlády bude osloven Oldřich Černík a pokud odmítne, vznikne prozatímní revoluční dělnicko-rolnická vláda vedená Oldřichem Pavlovským. V pondělí Alois Indra s Oldřichem Pavlovským plán zaslali Brežněvovi.

První, kdo z nepřítomnosti Antonína Novotného na oslavách Říjnové revoluce v Moskvě 1964 správně odhadl budoucí vývoj, byla CIA. ČSSR se nalézá v procesu realistického vyhodnocení národních potřeb a přání, shrnují její analytici v memorandu z 16. prosince. Pražský režim prožívá periodu největší nestability od roku 1948. Hospodářské problémy již jaksi otevřely dveře pro západní myšlenky. Zaznamenala i kvas mezi intelektuály, připomínající roky 1955 a 1956 v Polsku a Maďarsku. Zdá se, že Československo věří, že Rusové proti prosazování vlastních národních zájmů nebudou chtít anebo moci zasáhnout.

Mýlí se pouze v posledním. Československo a jeho vůdci jsou plně zaujati vlastními potřebami a přáními. Tím, co budou chtít a moci Rusové či kdokoliv jiný, si nikdo hlavu nezatěžuje.

Dnes je vnímán jako přechod od vnějškové demokracie k totalitě, připojení k sovětskému mocenskému bloku, počátek útlaku obyvatelstva, příčina ekonomického úpadku a obrovské emigrační vlny obyvatelstva, píše o něm česká Wikipedie.

Opomeneme-li předchozí emigrační vlnu více než tří milionů Němců, třetiny obyvatel českých zemí, lze alespoň v posledním bodu souhlasit.