Od pátku 16. srpna 1968 sestavovalo zdravé jádro KSČ v rekreačním středisku ÚV KSČ na Orlíku plán, který byl nezbytnou podmínkou politické proveditelnosti invaze ozbrojených sil zemí Varšavské smlouvy. Spočíval ve vyvolání krize v předsednictvu ÚV KSČ do půlnoci 20. srpna, přijetí usnesení proti pravicovému křídlu a uchopení státní moci za pomoci bratrských ozbrojených sil. Do rána 21. srpna bude obsazena tiskárna a redakce Rudého práva a šéfredaktor Oldřich Švestka vydá mimořádné číslo. Ředitel Ústřední správy spojů Karel Hoffmann zajistí vypnutí rozhlasu i televize a zablokování veřejné telefonní a telegrafní sítě. Ráno bude zveřejněn zvací dopis vyzývající bratrské země k zásahu, podepsaný nejméně šedesáti členy vlády a ÚV KSČ, které osloví Alois Indra. Někdo, nejlépe prezident Ludvík Svoboda, vystoupí v rozhlase i televizi a vysvětlí národu situaci. V průběhu 21.–22. srpna bude svoláno plénum ÚV KSČ a zasedání Národního shromáždění, které akci dodatečně schválí a bratrské strany o vojenskou pomoc požádají. K převzetí nové vlády bude osloven Oldřich Černík a pokud odmítne, vznikne prozatímní revoluční dělnicko-rolnická vláda vedená Oldřichem Pavlovským. V pondělí Alois Indra s Oldřichem Pavlovským plán zaslali Brežněvovi.

První, kdo z nepřítomnosti Antonína Novotného na oslavách Říjnové revoluce v Moskvě 1964 správně odhadl budoucí vývoj, byla CIA. ČSSR se nalézá v procesu realistického vyhodnocení národních potřeb a přání, shrnují její analytici v memorandu z 16. prosince. Pražský režim prožívá periodu největší nestability od roku 1948. Hospodářské problémy již jaksi otevřely dveře pro západní myšlenky. Zaznamenala i kvas mezi intelektuály, připomínající roky 1955 a 1956 v Polsku a Maďarsku. Zdá se, že Československo věří, že Rusové proti prosazování vlastních národních zájmů nebudou chtít anebo moci zasáhnout.

Mýlí se pouze v posledním. Československo a jeho vůdci jsou plně zaujati vlastními potřebami a přáními. Tím, co budou chtít a moci Rusové či kdokoliv jiný, si nikdo hlavu nezatěžuje.

Dnes je vnímán jako přechod od vnějškové demokracie k totalitě, připojení k sovětskému mocenskému bloku, počátek útlaku obyvatelstva, příčina ekonomického úpadku a obrovské emigrační vlny obyvatelstva, píše o něm česká Wikipedie.

Opomeneme-li předchozí emigrační vlnu více než tří milionů Němců, třetiny obyvatel českých zemí, lze alespoň v posledním bodu souhlasit.

Boženko, chceme Toníkovi koupit k narozeninám knihu, co bys radila? ptali se soudruzi. Knihu ne, povídá Boženka, on už jednu má.

Byl to prostý člověk. A náš nejlepší prezident.

Společenství a identity se utvářejí kolem sdílených hodnot. Interakce mezi našimi nám dává subjektivní pocit ubezpečení, důvěry, porozumění, spřízněnosti. Lze to opsat i ekonomií transakčních nákladů, nízkých v důvěrně známém, našem prostředí, vysokých při interakci s cizím světem.

Pojem hodnoty je sám o sobě těžko uchopitelný. Řekne-li se západní hodnoty, spontánně nás asi napadne křesťanství a Volnost, Rovnost, Bratrství. Pak ovšem můžeme přidávat stále další hodnotové tradice, antickou, židovskou, islámskou, feudální, osvícenskou, buržoazní, koloniální, socialistickou... Lepší stopou bývá vymezení negativní – co je emocionálně vnímáno jako porušení hodnot, jako nesprávné, nespravedlivé, nepřijatelné, ohrožující. Při vší křesťanské tradici, absence na nedělních bohoslužbách již dávno rozhořčení nevyvolává. Mocenská represe proti odlišným názorům doposud ano. Genderové role budí v jedněch vášnivý odpor, v druhých neméně vášnivý souhlas, zatímco nezakryté ženské vlasy nevyvolávají vůbec žádnou reakci.

Vymezení identity je vždy vymezením vůči někomu. Vymezovat evropské hodnoty vůči asijským, africkým nebo islámským mnoho překvapení nepřinese. Kulturní rozdíly zde spontánně předpokládáme do té míry, že nás spíše překvapí hluboké hodnotové shody.

Pojem Evropské hodnoty implikuje daleko spíše vymezení vůči hodnotám severoamerickým, potažmo australským, se kterými společně utvářejí to, co se označuje jako západní hodnotový systém.

Léta jsem psával do Britských listů. Bývalo to nejlepší periodikum, které jsme měli. Na 3000 autorů sestavilo bez zadání a honorářů denně vydání, které úrovní předstihovalo vše, co vyprodukovaly placené redakční aparáty. Takhle to fungovalo šestnáct let, než se redakce rozhodla zařadit se do ideologicky správného mainstreamu.

Tím jsem přišel o vydavatele i o čtenáře. Další server se srovnatelnou šíři záběru a čtenářské obce nemáme. Přitom je pár témat, ke kterým bych rád dál psal.

Nakonec jsem se rozhodl zařídit si vlastní blog. Nakopíroval jsem do něho nejprve nějaké své starší texty, většina z nich vyšla i knižně - Aby se tu dalo žít, díl I a díl II, připojil diskuzi a začal psát nové. Nějaký přehled všeho toho co se tu dá najít nalezne čtenář na stránce Přehled.