V neděli 16. března nařídil Donald Trump obnovit bombardování jemenských Hútíů. V úterý dal Izraeli zelenou k pokračování genocidy v Gaze a ten po měsíci a půl relativního klidu zahájil novou sérii brutálních útoků. Ve čtvrtek předložil Trump ultimátum Íránu a připravuje armádu na válku proti němu.

Jeho přívrženci ani analytici nechápou, co se to s mírotvorcem Trumpem po volební protiválečné kampani za mír na Ukrajině a na Středním východě, opakovaně navrhovaným na Nobelovu cenu míru, tak najednou stalo.

Řekl bych, že je to otázkou perspektivy. Připravovaná válka proti Íránu vykazuje nápadně shodné vzorce a souvislosti s genezí války proti Iráku v roce 2003.

Historické kořeny obou lze odvodit od plánu Odeda Jinona Strategie Izraele v 80. letech, publikovaného v roce 1988 v hebrejském časopisu Kivunim. Spočíval v rozbití okolních arabských států a jejich podrobení Izraeli. V roce 1996 na něj navazuje plán Clean Break (Čistý zlom), vypracovaný americkou Studijní skupinou pro izraelskou strategii pod vedením Richarda Perle. Modifikovaný plán společného postupu pod názvem New Middle East (Nový Střední Východ) představila v červnu 2006 v Tel Avivu ministryně zahraničních věcí USA Condoleezza Rice.

Oběma válkám předchází dlouhodobá příprava. Svržení Saddáma Husajna předpokládá již Jinonův plán z roku 1988 stejně jako navazující plán Clean Break a manifest neocons Projekt pro nové americké století (PNAC) z roku 1997. Paralelně se Benjamin Netanjahu průběžně od roku 1992 houževnatě snaží zavléct USA do války proti Íránu.

V obou případech je překážkou nechuť veřejnosti i prezidentů. Manifest PNAC problém popisuje explicitně: proces transformace … bude pravděpodobně dlouhý, pokud nedojde k nějaké katastrofické a katalyzující události – jako nový Pearl Harbor.

Z dvaceti pěti signatářů PNAC jich v lednu 2001 deset obsazuje rozhodující pozice v nové administrativě George W. Bushe a hned v září se postrádaná katalyzující událost dostavuje. Pachatelství je připsáno Osamovi bin Ladenovi a Al-Káidě a nic nestojí v cestě okamžité invazi do Afghánistánu, kde se skrývají.

Přes všeobecnou hysterii po zhroucení tří budov World Trade Center bylo třeba naléhavost invaze do Iráku veřejnosti náležitě zdůvodnit. Za tím účelem je ve sdělovacích prostředcích rozpoutána kampaň o Saddámově vývoji zbraní hromadného ničení, podpory mezinárodního terorismu včetně Al-Kajdy a úsilí vyvinout atomovou bombu. Je to snad jediná dezinformační kampaň, jejíž lživost byla západními médii alespoň dodatečně přiznána – ovšem bez vyvození závěrů o pachatelích, jejich motivech, dalších aktivitách a odpovědnosti.

Přesvědčit veřejnost je jedna věc, přesvědčit prezidenta druhá. George W. Bush nevynikal právě bystrostí a rozhledem, byl velmi emocionální, ale rozhodně nebyl žádný jestřáb. Ač izolován neocons jako Cheney, Rumsfeld a Blair, k mediální kampani a válce proti teroru bylo zapotřebí ještě nějakých osobních podnětů.

V dubnu 1993 zadržela kuvajtská policie skupinu pašeráků alkoholu, připravujících údajně na Hussainův pokyn atentát na George Bushe staršího. Případ nevypadá příliš důvěryhodně, ale v náležitém podání to nakonec byla vedle (popírané) touhy dokončit, co otec začal a božích pokynů účinná motivace: Saddám mi chtěl zabít tátu.

Irák však byl pouze úvodní ze sedmi zemí – protivníků Izraele – určených v příštích pěti letech ke zničení (sedm národů větších a silnějších, nežli jsi ty. A dá je Hospodin Bůh tvůj tobě, abys je pobil: jako proklaté vypléníš je – Dt 7, 1-2). Další na řadě byly Sýrie (2011, 2025), Libanon (1982 dodnes), Libye (2011), Somálsko (2006, 2012), Súdán (2011) a závěrem Irán.

V případě Íránu ke srovnatelné katalyzující události dosud nedošlo. Vyjdeme-li z irácké války jako předlohy, dá se v dohlednu očekávat. V úvahu by přicházel například atentát na Donalda Trumpa připisovaný Íránu.

Kampaň ke zdůvodnění útoku je již v plném proudu. Je obviňován z vývoje atomové bomby, mezinárodního terorismu prostřednictvím sítě svých zástupců a z příprav atentátu na Donalda Trumpa až po jeho konkrétní specifikaci: sestřelením Trumpova letadla raketou země-vzduch. Americké tajné služby sice popírají, že by Írán atomovou bombu vyvíjel (podobně jako dříve u iráckých zbraní hromadného ničení), ale o to nejde, je to jen záminka ke kladení nesplnitelných ultimát.

Ani emocionální Trump nevyniká právě bystrostí a rozhledem, ale není jestřáb, spíše naopak. Bývá charakterizován jako transakční podnikatel v nemovitostech s filosofií něco za něco, včetně gangsterských metod branže. Ač sám nemá židovský původ, jeho rodinným i pracovním prostředím jsou radikální sionisté. Již přenesení amerického velvyslanectví do Jeruzaléma během prvního mandátu v roce 2019 bylo pouze laskavostí Sheldonu Adelsonovi, Trumpovu největšímu politickému dárci, a příměří v Gaze si vynutila jeho vdova Miriam.

Podobně jako v případě Bushe je však třeba ke kampani kolem atomové bomby a teroristických sítí přidat ještě osobní podněty. Jedním z nich je Trumpova očividná touha příslušet k vyvolenému lidu. Jeho okolí ho v tom podporuje, někteří ho označují za prvního amerického židovského prezidenta, někteří dokonce za Mesiáše k záchraně Izraele. Írán je ovšem nejprominentnějším protivníkem Izraele a v této perspektivě je třeba vidět i zprávy o plánovaném atentátu. Jestli budu zabit, bude Írán vymazán, hrozí Trump.

Opustíme-li rovinu faktů a zamyslíme-li se nad možnými budoucími scénáři, s ohledem na iráckou zkušenost by mohl jeden z nich vypadat následovně:

Protiíránská propaganda i napětí se budou s Trumpovým přičiněním ještě nějaký čas stupňovat. Pak skutečně dojde k sestřelení Air Force One s Trumpem na palubě raketou země-vzduch. To bude po potopení Lusitanie, útoku na Pearl Harbor, tonkinském incidentu a útokům 11. září další katalyzující událostí amerických dějin s očekávatelnými následky. Mimo vzájemných obviňování, kdo může za selhání zpravodajských služeb a protivzdušné obrany, nebude pochyb, že pachatelem je Írán (alespoň v západním světě, Globálnímu jihu bude zřejmé, že jím byl Mossad).

Tím jsou zabity hned tři mouchy jednou ranou. Vyřeší se rostoucí nechuť k podpoře Izraele i vnitropolitické napětí hrozící občanskou válkou a rozpadem země. Polovinu obyvatel, pro které bude Trumpova smrt radostnou zprávou, spojí s druhou polovinou jeho přívrženců společná nenávist vůči Íránu a volání po spravedlivé odplatě.

Dosavadní společná nechuť k novým zahraničním dobrodružstvím je tím překonána. Dokončení plánu sedmi zemí nestojí nic v cestě. A není to Izrael, kdo jako první zaútočí na svého posledního velkého nepřítele, ale opět Spojené státy vlastními silami. Izrael může zpovzdálí dávat najevo jistou zdrženlivost.

Vůbec se nechci pouštět do spekulací o reakcích Jemenu, Egypta, Jordánska, Sýrie a Arabské ligy, Turecka, Ruska, Číny. Celkem jisté je, že konflikt přinejmenším destabilizuje celý Střední východ, pokud vůbec nepřeroste ve třetí světovou válku. Chaos je vítaná příležitost pro Izrael obsadit rozsáhlé části Libanonu, Sýrie, možná Iráku a Egypta, o Gaze a Západním břehu nemluvě. Již se z nich nestáhne. Benjamin Netanjahu se v izraelských dějinách stane národním hrdinou – alespoň do doby, než se Erez Israel rozpadne vlastními vnitřními konflikty.

Pokud se události budou vyvíjet podle popsaného scénáře, může se čtenář s uspokojením považovat za předem informovaného. Budou-li se vyvíjet jinak, může ho přičíst mé podjatosti. Ale scénář s dobrým průběhem a koncem se na obzoru nerýsuje.