V Česku vyvolaly rakouské protesty národní sjednocení za ČEZem a atomovou energetikou, produkující nejlacinější energii, a diskreditaci českého protiatomového hnutí. To na rakouské straně vyvolalo eskalaci a ke kritice Temelínu přibylo do té doby absentní téma Benešových dekretů. Na české straně se sporu ujal premiér Miloš Zeman a na rakouské hejtman Jörg Haider. Zeman označil sudetské Němce za Hitlerovu pátou kolonu a Rakušanům doporučil, aby se postnacistického Jörga Heidera zbavili, zatímco Haider označil Zemana za postkomunistu a alkoholika.

Vztahy mezi oběma zeměmi-dvojčaty byly od jejich zrození v roce 1918 vstřícné a převážně přátelské, v neposlední řadě protože v kritických letech 1938-1945 Rakousko neexistovalo. V roce 2002 však dosáhly historicky bezprecedentního dna, když Rakousko hrozilo vetem proti přistoupení ČR k EU a Česko se jako jediná kandidátská země iniciativně připojilo k sankcím EU proti Rakousku kvůli vládní účasti FPÖ.

Nečekaná odpověď přišla z občanské společnosti obou zemí. V průběhu tří týdnů vznikla společná petiční iniciativa více než stovky občanů, novinářů, umělců a politiků včetně budoucího českého premiéra a budoucího rakouského prezidenta, vyzývající obě vlády k umírnění. Byla představena 9. července 2002 na paralelních tiskových konferencích v Praze a ve Vídni a vyvolala značný mediální ohlas.

A měla účinek. Vzájemné výpady ustaly. V září se ve Znojmě setkali prezidenti Václav Havel a Thomas Klestil k podpisu smlouvy o regionální spolupráci. K uklidnění vztahů přispěla i vzájemná pomoc při katastrofálních záplavách, které postihly obě země. V následujících letech nevraživosti postupně polevily, objevily se nové oblasti spolupráce a vztahy se navrátily když ne k přátelství, tedy alespoň ke střízlivé normalitě.

K původním signatářům petice se průběžně přidávali další a v prosinci byl v obou zemích zaregistrován přeshraniční spolek Fórum pro česko-rakouský dialog (Österreichisch-Tschechisches Dialogforum) se shodnými dvojjazyčnými stanovami a shodným předsednictvem. V průběhu dalších let uspořádal desítky přeshraničních setkání, diskusí, přednášek a prezentací. Jedním z výstupů byl i koncept dvojjazyčné publikace o společných dějinách, kterého se v roce 2009 chopila nově zřízená Stálá konference českých a rakouských historiků ke společnému historickému dědictví a v roce 2019 vyšla německy pod titulem Nachbarn: Ein österreichisch-tschechisches Geschichtsbuch a v následujícím roce česky pod titulem Sousedé: Česko-rakouské dějiny.

Proč jsem si právě teď vzpomněl na tuto zcela ojedinělou iniciativu, kdy se občané dvou zemí spolu spojili proti svým vládám?

Nebylo to kvůli výročí petice; vyplynulo to z diskuzí o eskalaci ukrajinského konfliktu do evropsko-ruské války.

To, čeho by dnes bylo velice naléhavě zapotřebí, by bylo Fórum pro evropsko-ruský dialog, reprezentované evropskými a ruskými občany a osobnostmi, které by se na paralelních tiskových konferencích v evropských hlavních městech a v Moskvě obrátilo ke svým vládám s peticí nekompromisně požadující deeskalaci.

Už nejsem ani v letech ani ve stavu, abych ji organizoval, ani k tomu nemám schopnosti a možnosti. Pokud by se však našli jiní, velmi rád bych se připojil.