O dva roky později je zformuloval Paul Wolfowitz: zabránit vzniku rivala.

Jako potenciální rival přicházelo v roce 1992 v úvahu pouze spojení Evropy, zejména Německa, s Ruskem.

Wolfowitzova doktrína tvoří ústřední linii amerického hlubokého státu s cílem udržení globální hegemonie USA dodnes. Prostředky, jak vzniku rivala zabránit, jsou ověřené: divide et impera, rozděluj a panuj. Rozeštvat Evropu s Ruskem, oba oslabit a nahnat je do vzájemné války.

Paměť lidí včetně novinářů i většiny analytiků zahrnuje několik posledních týdnů či měsíců. Skryté operace, sledující své cíle po desetiletí, leží mimo horizont. Zopakujme si tedy alespoň několik klíčových bodů na cestě k evropsko-ruské válce:

• 1993: Václav Havel a Lech Wałęsa kvůli obavám z ruské rozpínavosti naléhají na Billa Clintona o vstup do NATO. Tím poprvé deklarují Rusko jako nebezpečí a zároveň ospravedlňují porušení příslibu nerozšiřování NATO.
• 1999: ČR, Polsko a Maďarsko přijaty do NATO. Bombardování Bělehradu, nejbližšího ruského spojence v Evropě. Rozšíření války zabránil premiér Viktor Orbán, když odmítl americký požadavek na pozemní útok.
• 2000 dodnes: Série úspěšných barevných revolucí, svrhávajících v postkomunistických zemích proruské politiky a nahrazujích je prozápadními: 2000 Srbsko, 2003 Gruzie, 2004 a 2013-14 Ukrajina, 2005 Kyrgyzstán, 2018 Arménie. 2020 dostává prozápadní prezidentku i Moldávie.
• 2001: Vladimír Putin sklízí v německém Bundestagu ovace za projekt společného evropského domu.
• 2004: Do NATO přijato dalších sedm zemí až po hranice Ruska.
• 2006 dodnes: Série vykonstruovaných, zkreslených či nafouknutých afér, počínající otrávením Alexandra Litviněnka a útokem na estonské internetové stránky, představuje Rusko jako nepřátelskou totalitní diktaturu ohrožující západní demokracii a evropské hodnoty. Postupem času přerůstá v hystericky nenávistnou protiruskou kampaň.
• 2007: Na Mnichovské bezpečnostní konferenci označil Putin rozšiřování aliance za vážnou provokaci snižující vzájemnou důvěru.
• 2008: Odtržení Kosova. Oznámení záměru přijetí Ukrajiny a Gruzie do NATO přes protesty politiků a odborníků, že to povede k válce.
• 2008: Vyprovokování Michaila Saakašviliho k napadení rusky hovořících oblastí Gruzie – odražení útoku Ruskem je důkazem ruské agresivity.
• 2014: Ukrajinský puč. Za podpory a vedení USA převzaly vládu nacionalistické bojůvky a zahájily štvavou protiruskou kampaň a válečné operace proti regionům, které pučistickou vládu odmítly uznat. Krym, Doněck a Lugansk v referendech rozhodly o odtržení od Ukrajiny a připojení k Rusku. S výjimkou Krymu Rusko žádosti ignoruje.
• 2014-2022: Válka proti donbaským regionům.
• 2015: Dohoda Minsk II. Rusko ji považuje za závaznou, Západ za mezičas k vyzbrojení, přípravě a výcviku Ukrajiny pro válku s Ruskem.
• 2021: Západ odmítá zabývat se ruským návrhem na bezpečnostní systém v Evropě.
• 2022: Přípravu na vojenské dobytí Donbasu zarazilo dodatečné uznání donbaských republik Ruskem a vstup ruské armády. Cílem je rychlá výměna kyjevské vlády, avšak porážkou na hostomelském letišti operace přerůstá do regulérní dlouhodobé války.
• 2022 dodnes: Západ zahajuje proti Rusku sérii bezprecedentních sankcí s cílem jeho oslabení, vyvolání povstání, svržení Putina a dekolonizace (rozdrobení) Ruska.
• 2022 dodnes: Paralelním cílem je oslabení Evropy zákazem obchodu s Ruskem, zákazem dovozu laciných uhlovodíků, zpečetěný sabotáží Nord Streamu, a jejich náhradou drahými americkými, cly, odlákáváním evropského průmyslu do USA, nátlakem na omezení obchodu s Čínou atd.
• 2022: Rusko a Ukrajina se v Istanbulu v dubnu dohodnou na ukončení války. Podpis dohody USA a Velká Británie Ukrajině zakážou.

Podívejme se nyní na aktuální situaci:

• USA se z ukrajinského konfliktu z velké části stáhly. Signalizují jak pochybnosti, že by Evropě přišly podle článku 5 Atlantické smlouvy na pomoc, tak i úvahy o vystoupení z NATO.
• Finanční a zbrojní podpora Ukrajiny spočívá výhradně na EU. Přes zjevnou beznadějnost situace a bez vize jakýchkoliv realistických cílů udržuje Ukrajinu ve válce, nejnověji rozhodnutím o deportacích ukrajinských uprchlíků do ukrajinské armády. Jediným možným vysvětlením je perspektiva budoucí evropské válečné účasti, která situaci na bojišti změní.
• S očividně nesmyslným tvrzením o hrozbě ruského útoku se Evropa horečně vyzbrojuje tempem Německa 30. let, transformuje se na válečné hospodářství a připravuje obyvatelstvo na válku zběsilou protiruskou válečnou propagandou i konkrétními opatřeními jako obnovení civilní obrany, dedikace nemocnic pro válečný provoz, příprava táborů pro ruské zajatce v Holandsku.
• Válečné zapojení Evropy se krok po kroku zvyšuje. Všechny červené linie výzbroje pro Ukrajinu jsou postupně překročeny, k výzbroji přibývají stále mocnější zbraně vyvíjené a vyráběné v kooperaci s Ukrajinou v evropských zemích, schopné zasáhnout hlouběji do ruského týlu.
• Fakticky již evropsko-ruská válka probíhá. Satelity NATO detekují potenciální ruské cíle, stratégové NATO z nich vybírají nejhodnotnější, zbrojaři NATO na ně vyrábějí rakety a drony, analytici NATO programují jejich dráhu, smluvní partneři NATO je odpalují a komunikačními kanály NATO navádějí na cíl. Že je odpalují z ukrajinského území slouží jako zástěrka, že se jedná o ukrajinskou odvetu. Občas je skrytě odpalují i z dalších zemí.

Je třeba vzít na vědomí, že pomineme-li nasazení jaderných zbraní, je eskalační dominance na straně Západu. Již zaútočil na ruské strategické letectvo, na ruské radary včasného varování, na ruskou plynárenskou a naftařskou infrastrukturu, na ruské strategické zásoby i proti civilním cílům se záměrem demoralizace obyvatelstva. Gradace výzbroje a výběr možných cílů jsou prakticky neomezené a Rusko, pokud se chce otevřené válce s Evropou vyhnout, nemá možnost odvety proti jiným než ukrajinským cílům.

Po několika letech pomalé SVO, kdy Rusko mělo čas na své straně, se situace obrací a stává se dlouhodobě neudržitelnou. Rusko se bude muset rozhodnout pro nějaké řešení. V úvahu – podle mého velmi laického názoru – přichází několik možností:

• Pokračovat jako dosud a zdokonalovat a rozšiřovat beztak již vyspělou protivzdušnou obranu, aby alespoň rozhodující část útoků neutralizovala. To je problematické jednak vzhledem k rozloze země a mnořství možných cílů, jednak časově náročné a jednak je to typický věčný závod mezi výrobci sejfů a kasaři, ve kterém jsou kasaři vždy o krok napřed.
• Přistoupit na požadavky odprodeje podílů na ruském přírodním bohatství americkým koncernům. Pomineme-li otázky národní suverenity a hrdosti, je to oslabení pozic a vydání se všanc stále dalším stoupajícím požadavkům až po konečnou dekolonizaci a rozklad.
• Rozhodný útok s rychlým dobytím Kyjeva a svržením ukrajinské vlády. To je to, co řada odborníků i ruských občanů očekává. Přes oslabení ukrajinské armády to však předpokládá výrazné navýšení ozbrojených sil všeobecnou mobilizací a nemalé ztráty, přičemž – jako vždy – není výsledek zaručený a operace může motivovat Evropu k otevřené účasti.
• Zaútočit proti cílům v zemích NATO. Vyprovokovat k tomu Rusko je dlouhodobou snahou – včetně průběžné eskalace a lákání k testovacímu útoku na některý malý pobaltský stát, který NATO nebude stát za rozpoutání války. Samozřejmě, že bude, to je přece cílem: Rusko je agresor, Evropa se brání. Sergej Karaganov načrtává scénář, kdy Evropa odpoví konvenčním protiútokem, na který Rusko odpoví nasazením taktických jaderných zbraní a Evropa stáhne ocas. Je to ruská obdoba fantazií, že Írán bude po úvodním dekapitačním úderu kapitulovat. Reálnější je, že se Evropa s americkou (ne vojenskou) podporou stane novou Ukrajinou.

Vypadá to, že skutečně dobrou variantu Rusko nemá. Nicméně bych zmínil ještě jeden rozměr konfliktu.

Čína, Severní Korea, Írán si nemohou dovolit nechat Rusko padnout – byly by další na řadě. Pokud by se Rusko skutečně dostalo do potíží, máme hned dva aktuální příklady ke srovnání: Ukrajinu, kterou pro své cíle nemůže nechat padnout Západ, a Írán, který nemohou nechat padnout Rusko a Čína. V každém případě to znamená eskalaci do globálního konfliktu, jehož průběh a výsledek, pokud nepřeroste v jaderný, nelze předvídat.