Už se zdálo, že náš problém jednou provždy vyřešila Česko-německá deklarace a biologie. Ústavní soud nalezl, že Edvard Beneš byl rozhodnutím mocností skutečně prezidentem, český parlament se usnesl, že se zasloužil o stát a že jeho dekrety, právní základ poválečného Československa, jsou neprolomitelné[1] a na Slovensku je jejich zpochybňování rovnou trestné.

A najednou se Benešovy dekrety resuscitují - a k tomu ještě sudetoněmecký sjezd v Brně! Otázky kolem něho mě vrátily k tématu, které mě intenzivně zaměstnávalo před téměř dvaceti lety. Dnes mě více zajímá kulturně politický kontext.

Jeho nejslyšitelnějším projevem je bojový modus: my proti nim. Verbalizací je standardní mechanismus vendety: ublížili nám, spravedlivě jsme jim odplatili, chystají revanši, musíme se proti nim opět mobilizovat. Bojový modus nezná nuance: cokoliv nepřítel říká nebo dělá je zaměřené proti nám, jeho cílem je nás oloupit, porobit, zničit. Každá snaha o usmíření jeho posiluje a nás oslabuje.

Takhle ho máme naprogramovaný a je snadné ho spustit.

Zachováme-li si zdravý odstup, budeme se nejprve ptát, co ho spustilo: nejistota našich majetků, jejichž pochybného původu jsme si ve skrytu duše dobře vědomi, obavy, že co se ukradlo, musí se vrátit, jak jsme si říkávali, když jsme si rozkrádali ty státní, nekončící restituční procesy. Obavy jsou podtržené stoletou národní tradicí pozemkových reforem, nostrifikací, arizací, konfiskací, znárodňování a kolektivizací, zabavování a propadání, privatizací a restitucí; nikde kolem nás neplatí zásada nedotknutelnosti majetku méně než u nás.

Nejlepší obranou je útok. Nemá smysl zločiny obhajovat, strategií je tvrdit, že se nepřítel dopustil stejných a ještě horších, čímž ty naše předem ospravedlnil. Každá námitka je okamžitě konfrontovaná výčty toho, jak nám bylo ublíženo a jak nám chtělo být ublíženo ještě víc – až po likvidaci národa. Likvidace jejich národa se tak jeví pouze jako preemptivní sebeobrana.

Na pomoc přichází, že nemáme žádné nové dějiny. Poslední Velké dějiny zemí Koruny České končí v pravý okamžik, v květnu 1945. Že se za dvacet let nenašel jediný historik, který by se odvážil pokračovat tam, kde Jan Gebhart a Jan Kuklík přestali, nevyvolává ani podiv ani podezření. Je to tak normální a vůbec, ponechává to alespoň volný prostor mýtům a lidové tvořivost dle potřeby.

Postupně se tak zažilo vyprávění o Mnichovské zradě, o nezměrném válečném utrpení, o prezidentu Benešovi, který se zasloužil o obnovení státu v předválečných hranicích i o jeho etnickou očistu, o komunistech, kteří pučem nastolili čtyřicet let zločinné diktatury, kterou nakonec občané svrhli cinkáním klíčů a obnovili poválečné demokratické zřízení, pevně ukotvené ve svobodném světě Západu.

Pískem v soukolí jsou ovšem občané, kteří si dovolují naše dějiny zkoumat nad rámec obecného narativu. K vlastnímu úžasu zjišťují, že každá jeho část je v rozporu s ověřitelnými fakty, že celá konstrukce slouží výhradně politickým a mocenským zájmům.

Benešovy dekrety jsou ústředním tématem a zároveň cudnou zástěrkou vlastního problému. Diskuze o jejich prolomení či zrušení odvádí pozornost a ignoruje realitu; všechny jsou pozdější legislativou dávno zrušené. Jediné, které dosud mají význam v restitučních procesech, jsou dekret č. 12 o konfiskaci zemědělského majetku Němců, Maďarů, zrádců a nepřátel a č. 108 o konfiskaci nepřátelského majetku. S vlastním vyhnáním Němců nemají s výjimkou dekretu č. 33 o zbavení státního občanství nic společného, nicméně se pro něj staly zažitým synonymem. Diskuze o Benešových dekretech je ve skutečnosti diskuzí o vyhnání (odsunu).

Jenomže diskuze o konfiskacích, restitucích, majetcích se týká jen materiální stránky problému.

Oprostíme-li se od nacionalistických emocí, nelze vyhnání kvalifikovat jinak než jako exemplární případ genocidy. Lidový úzus si ji účelově přeinterpretoval jako fyzické vyhlazení celé cílové skupiny, k jakému evidentně nedošlo, jenomže to se v dějinách také ještě nikdy nepodařilo.

Pojem závazně definuje mezinárodní Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia jako

kterýkoli z uvedených činů, spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou:

• a) usmrcení příslušníků takové skupiny;
• b) způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny;
• c) úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení;
• d) opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí;
• e) násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné.

Trestání zločinu genocidia na základě této Úmluvy ovšem v případě vyhnání možné není, neboť byla přijata až v prosinci 1948. To platí i pro předchozí českou genocidu Cikánů v letech 1942-43. Což ale nic nemění na tom, že se v obou případech jednalo o navršení masových zločinů i podle tehdejšího práva a že za ně v prvním případě strávil jeden masový vrah pět měsíců ve vězení a ve druhém byl nejbrutálnější dozorce pokárán důtkou. Na odebírání romských dětí a sterilizaci romských žen až do roku 2010 se Úmluva sice vztahuje, ale namísto trestání zločinu se oběti dočkaly politování. Probojovali jsme se mezi nejrasističtější země Evropy.

Popírání a krytí nejhorších zločinů dělá spolupachatele z nás všech – kde nejsou viníci, nejsou ani nevinní. Ne všichni jsou ochotni to přijmout. Mnozí pociťují cosi jako vlastní důstojnost a nechtějí se smířit s tím, že bychom byli národem grázlů.

Ranným projevem byla již parlamentní komise k vyšetření zločinů odsunu v roce 1947. Její práce byla sice po únoru 1948 zastavena, nicméně se po listopadu 1989 stala základem důkladného historického zpracování. Ale již v šedesátých letech se téma opět vynořilo v pracích historiků i umělců a v osmdesátých následuje zásadní kritika odsunu v intelektuálním disentu. O deset let později se již kritická reflexe stává konsensem angažované občanské společnosti – byť dosud ne oficiální politiky – a v novém století předmětem jejích nesčetných aktivit. Pozvání Sudetoněmeckého sjezdu do Brna je zatím jejich vyvrcholením.

Přechod z bojového modu na obhájení kořisti k normálnímu modu soužití a kooperace je náročný. Nicméně nejde jen o filosofický spor mezi materialismem s idealismem, nýbrž o zcela pragmatické podmínky přežití a reprodukce společenství. Pokud se s ním mnozí jeho členové nemohou identifikovat, je rozpad jen otázkou času a vhodné příležitosti. A rozpadů našich států jsme již prožili víc než kterýkoli jiný národ.

[1] Původní text Usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR k Benešovým dekretům č. 2046, 49. schůze 24. dubna 2002, jsem na stránkách Poslanecké sněmovny nenalezl.