Svržení režimu je sice po irácké a libyjské zkušenosti toxický výraz, ale v případě Iránu není na vybranou. Iránský režim zůstává revolučním hnutím a nikdy se USA nepřizpůsobí. Jeho svržení proto není žádnou radikální bezohlednou fantazií, ale zcela pragmatickým cílem americké politiky, jediná cesta, jak iránské nebezpečí odvrátit. Podpora svržení režimu neznamená obhajobu vojenské invaze do Iránu, ale využití každého nástroje k podvrácení iránského státu.

Píší to Eric Edelman a Ray Takeyh v eseji Příští iránská revoluce , publikovaném v květnovém čísle nejprestižnějšího amerického časopisu pro mezinárodní politiku Foreign Affairs. Eric Edelman byl velvyslancem, poradcem pro obrannou politiku ve vládě George W. Bushe, je poradcem viceprezidenta pro záležitosti národní bezpečnosti a poradcem Nadace pro obranu demokracie. Ray Takeyh je členem neokonzervativní Nadace pro zahraniční vztahy, autorem knihy o Iránu a proponentem tvrdé americké politiky vůči němu. Oba jsou členy Iran Task Force Židovského institutu pro národní bezpečnostní záležitosti.

Esej je jako ilustrace zahraniční politiky USA a vlivu sionistické lobby do té míry informativní, že jsem z něj pořídil tento zkrácený neautorizovaný výtah.

Populisté a nacionalisté ohrožují evropský projekt, volají na poplach politici a média. Vzestup nacionalistických a konzervativních hodnot lze vedle většiny evropských zemí zaznamenat i v Austrálii, Kanadě, Izraeli, Novém Zélandu, Japonsku, Latinské Americe, Turecku a především v USA. Budou populisté a nacionalisté globálně příčinou rozkladu liberální demokracie?

Výstižnější je opačná kauzalita: rozklad liberální demokracie obecně a opuštění amerického i evropského projektu konkrétně jsou příčinou vzestupu populismu a nacionalismu.

V březnu před třiceti lety vybojovala Solidarnosć první svobodné volby, v říjnu vyhlásil Mátyás Sűrös Třetí Maďarskou republiku, do poloviny listopadu svrhlo hnutí Demokracie Teď Honeckerovu vládu a Berlínskou zeď. Československo přežívalo jako poslední ostrůvek totality, než brutální policejní zásah proti studentům vyprovokoval občany, aby i oni vyšli do ulic. V Praze mívají barikády většinou jen symbolický význam: bývají znamením toho, že už jsou zbytečné (Willi Lorenz, Monolog o České zemi).

Kdyby se tenhle text zabýval Maďary nebo buddhisty, nikoho by to nevzrušilo, ale co má gój co psát o Židech? Židé jsou něco jiného. Bohem vyvolený lid, míní mnozí. To ale neznamená žádné výhody, ubezpečují, to je naopak břímě odpovědnosti. Další to chápou tak, že jim ostatní mají sloužit. Překvapí, kolik z těch, kdo se jako Židé identifikují, včetně lidí vzdělaných, racionálních, liberálních, sekulárních, je o vlastní exkluzívnosti přesvědčeno. Překvapí ještě víc, kolik gójim, těch, kdo se jako Židé neidentifikují, tomu věří také. O Maďarech nebo buddhistech to nikoho ani nenapadne.

Na židovské identité si lámou zuby jiní, kterým je bližší, jsou patřičně vzdělanější a věnují se tomu systematicky a déle. Pro mne byli Židé v mládí literárními postavičkami z Dobrého vojáka Švejka. Až horlivá agitace spolužačky za šestidenní války mi odhalila jejich reálnou existenci a strhla nás všechny k nadšení, jak chytrý židovský David porazil přitroublého arabského Goliáše. Některé vtipy o Kohnovi a Achmedovi si pamatuji dodnes. A také ke škodolibosti – režim stál na straně Goliáše. A k inspiraci – kibucy byly důkazem funkčnosti komun. Teprve časem jsem objevoval, že reálně existujících Židů je kolem mne o dost víc. A mezi přáteli.

Další osmičkový rok, ve kterém se – jako obvykle – nic převratného nestane. Čtyři osmičkové roky minulého století jsou vděčným tématem numerologických spekulací. Nabízí se ale i docela prozaické vysvětlení: nejsme schopni sestavit žádný společenský řád, který by vydržel déle než dvacet let. Na jeho konci uděláme tlustou červenou čáru a začneme znovu od nuly.