Vytisknout
Zobrazení: 1544

Skutečně, ať již autor stojí na jedné, či druhé straně, anebo se snaží o nezaujatost, základní přístup je vždy stejný: EU/NATO/Washington versus Moskva. Samotná Ukrajina je kus hadru, o který se Západ s Východem přetahují. Výsledek tomu odpovídá – přetrhli ho. Jenomže se, obávám se, přehlédli, že se oběma vývoj vymkl a že další směr nebude určovat ani tak NATO a Putin, jako dynamika Ukrajiny samotné.

Vím o ní pramálo. Historicky je jednou z možných pravlastí Slovanů. Velkomoravská říše a Kyjevská Rus byly prvními slovanskými státy, od Kyjevské Rusi se odvíjí kontinuita Ruska dodnes. Ukrajina jako stát do 20. stol. neexistovala, o její dnešní území se přetahovaly a trhaly si je Rusko, Polsko, Osmánská říše, Rakousko, Rumunsko, Maďarsko a Československo. Nakrátko v roce 1917 vyhlášená Ukrajinská lidová republika byla 1921 opět rozdělena mezi Polsko a SSSR a 1939 polskou část obsadil Stalin. V průběhu války bojovala v západní části Ukrajinská povstalecká armáda (Banderovci) na straně Hitlera proti SSSR a partyzánům, ve východní části partizánské jednotky na straně Stalina proti Německu a Banderovcům. Po válce zůstala Ukrajina včetně polské, rumunské a československé části v SSSR, v OSN měla nicméně status samostatného státu. Krym Ukrajině přidělil v r. 1954 Chruščov. Václav Klaus označuje Ukrajinu za umělý celek, jaké on s oblibou rozbíjí na celky přírodní.

Hranice Ukrajiny vyhlášené v prosinci 1991 tak zahrnují řadu latentně konfliktních zón, od Krymu a rusky dominované východní části přes bývalá polská území na Západě, Bělorusko na severu, Moldavsko a Transnistrii na jihu až po Podkarpatskou Rus, o kterou před časem projevil zájem Miroslav Sládek. Dalo by se to říct i tak, že relativně stabilní hranice směrem na východ končí Českou republikou, Rakouskem a Slovinskem. Všechny další na sever, východ a jih jsou zatíženy historickými resentimenty i otevřeně či skrytě vyslovovanými očekáváními a nároky. Při budoucích historických turbulencích je jejich další průběh nejistý a současná ukrajinská krize snadno může být počátkem.

V Budapeštském memorandu se v prosinci 1994 USA, Rusko a Velká Británie s Ukrajinou gentlemansky (= nezávazně) dohodly, že zřekne-li se atomových zbraní, zaručí jí respektování nezávislosti a suverenity v rámci existujících hranic. Zajištění hranic je ovšem pouze vnější podmínkou stability. Vnitřní podmínkou je existence společenské koheze, neboli společně sdílené identity, které si občané cení výše než identit rozdělujících. To je ovšem, při zcela protichůdných historických narativech západní a východní části, překrývajících se s rozdílnou identitou etnickou (jazykovou) a sociální (západ hospodářsky zaostalý, východ rozvinutý), již samo o sobě výzvou.

Ne neřešitelnou. Pokud jsme do roku 2004 mohli v médiích zaznamenat, rivalita nepřekročila míru ohrožující společnou ukrajinskou identitu. Příspěvek Všichni jsme Rusové do ní ostatně poskytuje hluboký vhled, dalece vzdálený trivialitě konfrontačních obrázků západních médií.

Mohli bychom pro ni mít pochopení na základě vlastní zkušenosti. Přes nešťastný začátek s násilným obsazením Sudet a Slovenska, padesátkou postřílených demonstrantů v březnu 1919 a přes české hegemonistické snahy se v průběhu 20. let společná československá identita skutečně utvořila. Dokonce poměrně robustní. I přes fatálně se vyhrocující konflikt v průběhu 30. let byla programem Henleinovy SdP autonomie Sudet v rámci Československa, nikoli jejich odtržení. Heslo Heim ins Reich se objevilo až v létě 1938 pod vnějším tlakem Hitlera a nebylo zdaleka všeobecně přijímáno, zářijový puč Freikorps odrazili z velké části právě sudetoněmečtí sociální demokraté. Stejně tak vyústila secese Slováků v pročeskoslovenské Slovenské národní povstání a rovněž Rusíni tvořili podstatnou část československé zahraniční armády v SSSR.

Shrneme-li naši zkušenost, existuje pro společnou identitu heterogenního celku několik předpokladů. Prvním je existence jakéhosi substrátu, na kterém ji lze kultivovat. Zadruhé musí existovat fungující ochrana menšin. A zatřetí je důležitý pocit stability a hospodářské prosperity, zejména v porovnání s okolními zeměmi. V průběhu konjunktury dvacátých let to bylo právě srovnání s Rakouskem, Německem, Maďarskem, co naše menšiny s Československem smiřovalo a co dnes smiřuje slovenské Maďary se Slovenskem. A konečně, nežijeme ve vzduchoprázdnu. Menšinové identity bývají potenciálním cílem vnější manipulace, která si z nich může snadno vytvořit svou pátou kolonu. Zneužití německé identity Hitlerem k anexi Rakouska, Sudet a následně celého Československa bez jediného výstřelu bylo exemplárním příkladem.

Pokřik o ruských expanzivních záměrech vůči Ukrajině vyvrací fakt, že se Rusko v průběhu uplynulých dvou desetiletí nikdy nepokoušelo ruskou menšinu takto zneužít. Mělo by to přitom značně jednodušší než Hitler v případě sudetských Němců, které s Říší nikdy nespojovaly ani společná historická a regionální identita ani společné válečné resentimenty vůči Čechům.

Současný strategický význam Ukrajiny vyplývá z připravovaného Eurasijského svazu po vzoru EU, který má být založen v příštím roce. Zda se Ukrajina přikloní k EU, nebo Eurasii, je ovšem pro budoucí vývoj Evropy i Asie velmi podstatné. Vzhledem k historickým, hospodářským a etnickým rozdílům je pochopitelné, že západ Ukrajiny je přitahován spíše EU, východ Eurasií. Ukrajina tak měla šanci tvořit mezi nimi jakýsi přechodový stát se zvláštním postavením na obou stranách – a profitovat z něj.

Ukrajina je ostrovem chudoby. EU na západě, Bělorusko na severu i Rusko na východě vykazují dvakrát až třikrát vyšší HDP na hlavu, pouze Moldavsko a Rumunsko na jihu jsou na tom podobně. Jak výše zmíněný dopis uvádí, Ukrajina ztratila 6 milionů obyvatel, kteří odešli za prací do EU i do Ruska; to jsou ztráty srovnatelné s válečnými. Problém je nejen v kvantitě, ale i kvalitě. Práci v zahraničí si zpravidla dokážou zařídit ti podnikavější a orientovanější, kteří pak v zemi chybí. Řada z našich ukrajinských zedníků má akademické tituly. Podobně odcházeli ze zbídačelého pohraničí v 30. letech za prací do prosperujícího Německa naši Němci.

Historicky ale byla Ukrajina vždy bohatá, byla obilnicí Ruska i Evropy. Západní podnikatelé i dnes hovoří o značném lidském potenciálu včetně hi-tech oborů jako raketové a jaderné technologie, IT atd. Chudoba je způsobena v první řadě nesmírnou korupcí, ještě podstatně horší než v ČR. Dokud však sociální nerovnost neobsahuje etnickou komponentu jako v případě Rakousko-Uherska či dnes Romů v ČR, nemusí být pro společenskou kohezi destruktivní a může naopak působit integrativně, jak ukazuje poslední vývoj v Bosně.

Zjevně tomu tak bylo i po roce 2000, kdy se po vraždě investigativního novináře Grigorije Gongadze začala občanská společnost v západní i východní části země společně formovat k protestům proti korupci, které naplno vypukly po prezidentských volbách v říjnu 2004. Výbuchy nashromážděného napětí ovšem mívají podobnou dynamiku. Poskytují jednotlivcům a seskupením sledujícím vlastní cíle, nejrůznějším okrajovým radikálním skupinám i zahraničním aktérům příležitost k převzetí iniciativy, etablování, k manipulaci. Trockého Zrazená revoluce ani česká Ukradená revoluce nejsou výjimkami, ale pravidlem.

Polarizaci představovali již oba hlavní kandidáti, dosavadní premiér Viktor Janukovič s podporou ve východní části země a bývalý premiér a vůdce opozičního hnutí Viktor Juščenko s podporou v západní části. S tím také přehledné dělení na dobré bojovníky za svobodu a proti korupci a na špatnou autoritativní zkorumpovanou vládu končí.

Na Juščenka byl v září podniknut dioxinový atentát, v říjnu bylo zatčeno (a vzápětí propuštěno) šest mladých radikálních opozičních aktivistů hnutí Pora! Vladimír Putin otevřeně podporoval Janukoviče, před volbami dvakrát navštívil Ukrajinu a ještě před zveřejněním výsledků mu gratuloval k vítězství. Které ovšem, jak tvrdili stoupenci Juščenka a někteří mezinárodní pozorovatelé, mohlo být výsledkem volebních podvodů.

Řada pozorovatelů se na druhé straně shoduje, že opoziční oranžové hnutí bylo předem manipulováno podle scénáře připraveného Západem, poprvé ozkoušeného v Srbsku 1977 proti Miloševičovi a pak v Gruzii 2003. Jeho aktivistům se dostalo materiální podpory, profesionálního výcviku v taktice nenásilného odporu a politické organizace i široké mediální prezentace od západních vlád, v první řadě USA a Německa i západních nevládních organizací. Podle některých zdrojů podporovala Bushova administrativa ukrajinskou opozici částkou až 65 milionů USD. Stejný scénář se později opakoval v několika dalších zemích bývalého SSSR.

Ukrajinský vnitřní vývoj se tak stal zástupným objektem nové konfrontace mezi Západem a Východem, podobně jako předtím Korea, Kuba, Vietnam, Afghánistán. Zatímco pohnutky ruského vměšování si vedle těch eurasijských dovedeme vysvětlit celou řadou etnických, historických, hospodářských, strategických i bezpečnostních motivů, pro vměšování USA v této části světa, se kterou je nikdy nic nespojovalo a o kterou dosud nikdy zájem neprojevovaly, nenalezneme jiné vysvětlení než agresivní snahu o získání strategické pozice proti Rusku a budoucímu Eurasijskému svazu. To méně překvapí u takového G. W. Bushe, ale budí vážné obavy při pokračování za Obamovy administrativy a podpory EU – a zejména tváří v tvář aktuálním následkům.

22. listopadu 2004, den po volbách, propukla na kyjevském Majdanu Nezaležnosti oranžová revoluce, demonstrace statisícových davů proti výsledku voleb a Janukovičovi. Zároveň začaly ve východní části země demonstrace na jeho podporu. Polarizaci ilustruje, když mělo 28. listopadu proti demonstrantům zasáhnout 10 000 příslušníků jednotek ministerstva vnitra, zásah však byl odvolán po intervenci SBU (ukrajinské rozvědky), která stála na straně demonstrantů.

V nových volbách 28. prosince byl prezidentem zvolen Juščensko, ale oranžový blok se vzápětí rozpadl a vnitřní situace Ukrajiny se namísto zlepšení spíše zhoršovala. V parlamentních volbách 2006 zvítězila Strana regionů, Janukovič se opět stal premiérem a východ i západ Ukrajiny byly - i přes všechny animozity – na správě země zastoupeny společně, pod společnou ukrajinskou identitou. Perspektiva asociace s EU rozhodně nebyla tím, co by je rozdělovalo, byla sdílena na západě stejně jako na východě. Spíše to byla její rychlost, vyžadovaná ekonomická opatření a především zachování vztahů s Ruskem a budoucí Eurasií. V únoru 2005 podepsal Juščenko s EU akční plán o přiblížení Ukrajiny západoevropským standardům, v dubnu 2008 přistoupila Ukrajina k WTO a v květnu 2009 k Východnímu partnerství EU.

Následující prezidentské volby 2010 přesvědčivě vyhrál Janukovič. 5,5 % hlasů pro Juščenka ukazují, že důvody jeho prohry ležely docela jinde než v otázce EU. Konec oranžové noční můry, vyjádřil to jeden z Janukovičových přívrženců. Další naopak dokazovali, že se demokratické ideály Oranžové revoluce mohou uskutečnit teprve nyní. Janukovič se pro asociační dohody s EU opakovaně vyslovoval, zároveň se ale snažil nenarušit vztahy s Ruskem, vedle všech ostatních vazeb reprezentujícího třetinu ukrajinského zahraničního obchodu. V dubnu 2010 s ním prodloužil dohodu o ruské černomořské flotile na Krymu a Západ se začal hrozit možnosti ukrajinského příklonu na Východ. Z hlediska Ukrajinců toto období znamenalo v prvních dvou letech hospodářský růst, změnu ústavy ve prospěch prezidentských pravomocí, avšak málo pozitivního, pokud jde o všudypřítomnou korupci. Podle USA a EU se naopak zhoršila situace v oblasti svobody tisku a lidských práv.

USA vyvíjely na Německo tvrdý nátlak na urychlené přijetí Ukrajiny do EU a NATO i bez předpokládaných procedur. To naráželo na výhrady některých evropských zemí kvůli procesu proti Julii Timošenkové. Nicméně, aby se udržela ve hře, rozhodla se EU koncem března 2012 podepsat pod podmínkou propuštění Tymošenkové asociační dohody, které ovšem od Ukrajiny vyžadovaly opatření za reálného stavu ukrajinské správy ztěží realizovatelná a neslibovaly žádnou pomoc pro bankrotující ukrajinské hospodářství.

V květnu 2012 navštívil Ukrajinu prezident Putin a nabídl finanční půjčku 15 miliard € a slevu na ruský plyn. Janukovič vyjádřil zájem rovněž na zóně volného obchodu s Euroasijským svazem. José Manuel Barroso ho však v únoru 2013 usměrnil, že Ukrajina nemůže být zároveň členem celní unie s EU i zóny eurasijského obchodu a že se musí rozhodnou pro jednu cestu. Chceme-li vymezit okamžik přetržení Ukrajiny, bylo jím toto Barrosovo ultimátum. Od něho dál již neexistovalo žádné řešení přijatelné pro obě části země a následný vývoj se rozběhl jediným možným směrem.

V srpnu 2013 Putin proti Ukrajině oznámil ochranná opatření, pokud asociační dohodu s EU podepíše. Po týdnech horečných vyjednávání Janukovič 21. listopadu překvapivě oznámil, že její podpis odkládá na jaro 2014. Nikdo nemůže Ukrajinu svést z evropské cesty, pravil, ale v současné době není hospodářsky ve stavu dohody podepsat a nejprve musí vyřešit řadu otázek ohledně obchodu s Ruskem.

Následné protesty na Majdanu Nezaležnosti, požadující okamžité odstoupení Janukoviče, měly nesrovnatelně násilnější průběh než oranžová revoluce před devíti lety. Konflikt postupně nabýval charakteru občanské války s řadou mrtvých na obou stranách, zatímco na východě opět paralelně probíhaly demonstrace na podporu Janukoviče. Fuck the EU (ser na EU), instruovala asistentka Johna Kerryho pro Evropu Victoria Nuland amerického velvyslance na Ukrajině Geoffreyho Pyatta počátkem února, když EU nedokázala svržení Janukoviče zajistit dostatečně rychle. Situace vrcholila 20. února 2014, kdy neznámí ostřelovači postříleli na náměstí k osmdesáti lidem, mezi nimi i policisty. Vyšetřením dosud nebyla pověřena žádná nezávislá mezinárodní komise a již to samo je varovným signálem.

To donutilo EU jednat. Ministři zahraničních věcí Německa, Francie a Polska spolu s Janukovičem, zástupci tří opozičních seskupení a Ruska sjednali bez účasti USA ještě večer dohodu, podle níž měly být do konce roku vypsány nové prezidentské volby, změněna ukrajinská ústava a do deseti dnů jmenována nová přechodná vláda. Následující den podepsal Janukovič se zástupci demonstrantů dohodu o ukončení krize a Vrchní rada odhlasovala návrat k ústavě před rokem 2010.

Události, či spíše jejich aktéři se však řídili instrukcí Victorie Nuland. Přestřelky pokračovaly i 21. února s dalšími 77 mrtvými a ozbrojené skupiny demonstrantů odmítly sjednanou dohodu uznat. Šestadvacetiletý Volodimir Parasiuk vyzval Janukoviče k opuštění Ukrajiny do 10 hodin následujícího dne a následující den oznámil velitel Majdanu Andrej Parubij, že se moci v Kyjevě chopily síly sebeobrany, převzaly kontrolu nad parlamentem, sídlem vlády a prezidentskou kanceláří a že Janukovič opustil Kyjev. V poledne oznámila policie i ministerstvo vnitra, že politickou změnu na Ukrajině podporují a parlament jednomyslně protiústavně zbavil Janukoviče úřadu a další den zrušil zákon, který připouštěl používání menšinových jazyků včetně ruštiny (později bylo na nátlak EU zrušení zrušeno). Následujícího dne, 24. února, oznámil mluvčí Evropské komise, že EU sesazení Janukoviče i novou ukrajinskou vládu uznává.

Že svržení Janukoviče proběhlo v režii USA, nepotvrzuje pouze Putin a mnoho pozorovatelů, ale i řada zjevných, víceméně ani nezastíraných faktů. Nemluvě o finanční a jiné podpoře radikálních skupin, Arsenije Jaceňuka za předsedu nové vlády předem zvolila Victoria Nuland, pravicový extrémista Oleh Tjanybok, obdivovatel ukrajinské SS divize Galicia a zavilý nepřítel Rusů i Židů se těší podpoře senátora McCaina, na bojích a ozbrojeném puči se přímo podílela izraelská paravojenská skupina. Otázkou spíše je, co znamená aplikace technik odzkoušených v Chile a Nikaragui na Evropu a co jí přinesou.

Z pohledu EU je bilance katastrofální. Destabilizace na východních hranicích, vyhrocení vztahů s Ruskem a zjevná podřízenost zájmům USA jsou jejími geopolitickými aspekty. Zároveň svým angažmá převzala zodpovědnost, která dalece překračuje její hospodářské, mocenské, vojenské i politické možnosti a se kterou si USA hlavu lámat nemusí. Kyjevská vláda pochybné legitimity, která byla EU přidělena pod patronát, reprezentuje politické pozice daleko napravo od těch, jejichž nástupu v Evropském parlamentu se EU děsí. Hospodářský stav Ukrajiny, který se v důsledku ruských reakcí i secese bohatších východních částí dál prudce zhorší, je balvan, proti kterému byla řecká krize hledáním drobných po kapsách. Možnosti na kyjevskou vládu působit jsou omezeny jak vnitřní dynamikou, tak i těžko předvídatelnými zásahy ze strany USA. A odhodlanost vzdorovat tlaku USA na přijetí Ukrajiny do EU je za daných okolností nejistá.

Především však současný stav reprezentuje reálné nebezpečí války v Evropě, která má potenciál vymknout se z kontroly a přerůst ve válku světovou. Secesní procesy na východě země, započaté iredentou Krymu, již zastavit nelze. Otázkou je pouze jejich průběh a reakce na něj. Všechno co Ukrajinu dosud spojovalo, bylo zničeno. Většina pozorovatelů se shoduje, že Putin další anexi východních částí v úmyslu nemá a jeho návrhy na federalizaci Ukrajiny představují v daném okamžiku jediné realistické řešení, jak ji společnými silami alespoň formálně uchovat a předejít alespoň na čas eskalaci.

Jedním rizikovým faktorem je radikalizace secesních hnutí do násilných forem až občanské války. K tomu může dojít v důsledku jejich vnitřní dynamiky či odporu části obyvatel, ale také vnější manipulací. Nejen z ruské strany, která snad na další eskalaci zájem nemá, ale i z té, která měla zájem eskalovat události na Majdanu 21. a 22. února.

Druhým rizikovým faktorem je reakce kyjevské vlády, jejíž předseda Jaceňuk opakovaně plamenně volá k boji za územní (!) celistvost Ukrajiny. Ministr obrany Igor Teňuch vydal ukrajinskému válečnému loďstvu na Krymu rozkaz k použití zbraní, který velitelé naštěstí odmítli splnit (a z části přeběhli na ruskou stranu). Teňuch byl vzápětí odvolán, ale reakci na případné incidenty na východě nelze předvídat o nic lépe než zájmy, které mohou vládu k zásahu podněcovat. Současný stav, kdy je držena na uzdě jak Evropskou unií, tak i Putinovými hrozbami, je labilní a může se kdykoli překlopit.

Vojenský zásah kyjevské vlády proti secesním proruským hnutím by postavil Putina před dilema. Ruské veřejné mínění, prestiž před světem a euroasijskými partnery, etnická solidarita a v neposlední řadě geopolitické zájmy by ho mohly motivovat k jejich podpoře. To by do stejné situace přivedlo i Západ včetně EU, kterým by již vzhledem k dosavadním siláckým deklaracím nezbylo než se angažovat. A od vyzbrojování stran občanské války do přímé konfrontace není dlouhá cesta.

Že Evropa nemluví jedním hlasem, rozuměj že neexistuje úzká rozhodovací struktura, která by závazně rozhodovala za všechny země, je jí opakovaně vytýkáno jako slabost. Jsem opačného názoru. Úzké rozhodovací struktury jsou snadným objektem korupce, manipulace a zneužívání. Heterogennost obsahuje možnost, že se alespoň někteří členové postaví proti dalším nesmyslným dobrodružstvím a vyvolají kritickou reflexi dosavadních pozic. Pouze lituji, že k tomu nemá předpoklady Česká republika, která by na základě vlastních zkušeností mohla přinést řadu relevantních pohledů.

 

Původní text vyšel v Britských listech 10. 4. 2014
Tiskem: Aby se tu dalo žít I
Diskuze