Na celých dvou stranách Kavárny v sobotní MF Dnes (8.4.2006) artikuluje Václav Klaus své chápání fenoménu, který nazývá evropeismus. Text působí jako úpěnlivý pokus objasnit a zdůvodnit myšlenky, pro které člověk nad míru zdvořilého poklepávání na rameno širší pochopení nenalézá. Nicméně mne zaujal Klausův ne právě triviální nástin evropského hodnotového systému. Dále jeho způsob argumentace – když ne obsahem, pak jistě formou i řadou postojů opakuje mnohá schémata v českých diskusích obvyklá. A konečně, mimo jakoukoli pochybnost nepatřím mezi intelektuální fellow travellers, kteří v tomto světě získávají tak velkou moc ho formovat, jakou by nikdy na domácí scéně získat nemohli. Zastávám-li tedy názory od něho odlišné, je to vysvětlitelné jedině mým smutným intelektuálním defektem a charakterovou vadou.

V nejzajímavější úvodní části Klaus označuje evropeismus za dominantní ideologii soudobé Evropy... Tato ideologie svou mimořádnou silou a svou všeobecnou přijímaností a oblíbeností zcela zásadním způsobem – i přes výrazný názorový pluralismus, který v Evropě mimo veškerou pochybnost existuje – víceméně jednoznačným způsobem determinuje současné evropské dění. Determinuje, předurčuje, v podstatném usměrňuje, i když si mnozí namlouvají, že jsou vůči vlivu jakýchkoli ideologií zcela imunní... Vysvětlení musíme hledat ve světě idejí... Kladu si otázku, jaké myšlenky, jaké vize, jaké ideologie tento vývoj zapříčinily. Vycházím z toho, že Evropa ... se nedá popsat dominancí nějakého... „ismu“, protože každý z nich je jen parciální a každý z nich vyjadřuje pouze jednu složku mnohavrstevnaté reality. Popsat ji může jen širší obecnější mnohadimenzionální doktrína. Nazývám ji evropeismus.

Evropeismus je „konglomerátem idejí“. Zdůrazňuji, že je vysoce heterogenní strukturou, jejíž jednotlivé části však nejsou izolovány, nýbrž mají své důležité vnitřní souvislosti; jedna její složka ovlivňuje a posiluje druhé. Říkám i to, že je to téměř nikým explicitně nezastávaná, a proto nedostatečně specifikovaná doktrína (de facto o ní hovoří pouze někteří její kritikové), takže se bohužel nedá jednoduše odkázat na jakékoli jasně definované prameny, ze kterých by se dala „vyčíst“.

V tomto „konglomerátu idejí“ vidím vnitřní souvislosti a – bohužel – vidím i tím vznikající obrovskou sílu jejich synergie. Díky tomu evropeismus spojuje lidi… s velmi různými pohledy na svět... Mám strach, že se – kupříkladu v našem dnešním domácím politickém rozložení – v hlavních obrysech ideologie evropeismu shodují sociální, křesťanští i občanští demokraté a spolu s nimi snad i komunisté...

Nevím, zda to Klause potěší, ale k jeho mnohadimenzionální doktríně hodnotových kulturních systémů se explicitně hlásím. Mimo to je jeho analýza nesmírně povzbudivá – vlastně jsem se dosud nesetkal s přesvědčivějším potvrzením společných evropských hodnot, které by zároveň tak evidentně vylučovalo jakékoli podezření z propagačních úmyslů.

Zejména si spolu s Klausem kladu otázku, jaké myšlenky, jaké vize, jaké ideologie tento vývoj zapříčinily. Nicméně pro zdůvodnění kooperativního jednání není třeba začínat tak daleko; na přenosu vědomostí, dovedností, hodnot mezi jednotlivci a generacemi, tedy na kultuře, závisí přežití nejen lidí, ale i mnohem jednodušších savců, ptáků, dokonce hmyzu. Zjištění že kooperace dramaticky zvyšuje konkurenceschopnost, ale že zároveň předpokládá přizpůsobit se a vzdát se částí individuální suverenity, proběhlo v evolučním vývoji dlouho před objevením primátů, v české literatuře k tomu viz např. Ondřej Sekora. Ostatně právě Adam Smith, na kterého se Klaus odvolává, je jedním z nejnadšenějších teoretiků společenské dělby práce a solidarity. Omlouvám se za tyto triviální poznatky, někdy mám pocit, že nejsou zcela samozřejmé.

Václav Klaus dobře a přesvědčivě popsal evropskou kulturní identitu a nyní zkoumá její správnost. Shledává, že obecně rozšířený funkční úspěšný a obecně přijímaný kulturní systém je ve skutečnosti chybný, je založen na mylných předpokladech, intelektuálních defektech a morálních vadách, není opravdovým kulturním systémem, nýbrž pouhou ideologií; bohužel bere na vědomí jeho synergické efekty a má strach z jeho široké akceptance.

Jedním z nejdůležitějších rysů evropské kultury je schopnost sebereflexe. V minulosti jsme vyprodukovali dostatek systémů, nad kterými se nám dnes ježí vlasy hrůzou a jimiž napáchané škody a utrpení nebudeme nikdy schopni odčinit. Většina Evropanů jistě souhlasí, že se raději budeme stokrát vážně zabývat kritikou, která se ukáže jako bezpředmětná, než abychom jednou přehlédli osudovou hrozbu.

Ambicí Václava Klause ovšem je prokázat základní pomýlenost ve smyslu, že evropská kultura ve skutečnosti není kulturou, nýbrž pouhou ideologií, byť podle všech lidských hledisek zcela uspokojivě fungující. Na tomto místě by se dalo očekávat metodologické vysvětlení, z jakého východiska, na základě jakých univerzálních, nad člověkem stojících hodnot a proč právě on může prověřit základní správnost kulturního systému, jehož je sám součástí, což podle Gödelova teorému ostatně ani nelze. Vysvětlení nám pan prezident zůstal dlužen. Dále by se dal očekávat alespoň základní náčrt onoho pravého hodnotového systému, který jako alternativu k ideologii evropeismu navrhuje a který, jak by si přál, by Evropa do svého stávajícího převzala (alespoň nepředpokládám, že by chtěl ten stávající revolučně svrhnout a nahradit správným). I na to nám zůstal odpověď dlužen. Můžeme se pokusit jej rekonstruovat nejvýše ex post z hodnot, kterých se v textu výslovně dovolává.

Téma první části pojmenovává Václav Klaus ze starého zvyku jako politickou ekonomii. Jak lze očekávat, největším hříchem evropeistů je sociální model ekonomiky – odmítají „trh bez adjektiv“, nechtějí svobodný trh, skutečný ‚free market‘. V tom se bohužel shodují téměř všichni... Neakceptují ani základní teze učení Adama Smithe, ani na něho navazujících ekonomů a zástupců dalších společenských věd... Všimněme si, že evropský sociální model přijímá v Německu i SPD i CDU, ve Francii jej považují za součást své kulturně civilizační identity.

V tažení proti sociálnímu modelu ovšem odvolání na otce utopického socialismu Adama Smithe a navazující ekonomy není právě nejšťastnější referencí. Smith byl, pravda, prvním velkým zastáncem volného trhu, jenže ze zcela opačných důvodů než Václav Klaus: V solidaritě a svobodné dělbě práce viděl prostředek k dosažení blahobytu národů, neboť žádná společnost nemůže být kvetoucí a šťastná, je-li největší část jejích členů chudá a bídná.¹

Z ekonomů na něho navazujících pak Sismondi nastíní nezapomenutelný obraz utrpení a bídy, vzniklých z volné soutěže.² Saint-Simonisté³ budou žádat zrušení soukromého vlastnictví a dědičného práva a centralistické řízení hospodářství vševědoucí vládou. Budovatelé družstevních socialistických systémů – Owen⁴, Fourier⁵, Blanc⁶ – navrhnou nahrazení řádu osobního zájmu řádem dobrovolné součinnosti. Proudhon⁷ vyhlásí vlastnictví za krádež a bude snít o shodě svobody se spravedlností pomocí systému zdokonalené směny vyloučením peněz. Marx⁸ vybuduje ucelený filosofický a sociologický systém třídní společnosti, předpovídající příchod světové revoluce. Skutečně praktikujícím revolucionářem se ovšem stane teprve Lenin⁹, od kterého si pak Klaus vypůjčí revolučně údernou techniku paušální denunciace rozsáhlých skupin oponentů příponou -ismus, která efektivně snižuje náklady a zvyšuje konkurenceschopnost diskutanta a represivního aparátu: evropeismus, multikulturalismus, ekologismus, moralismus, feminismus, homosexualismus, NGOismus. Dětská nemoc levičáctví, nemýlím se, pane profesore?

K evropskému sociálnímu modelu lze říct ledacos, jenom ne to, že by na tradici sociálně- ekonomického myšlení, počínajícího Adamem Smithem, nenavazoval – je naopak výsledkem čtvrt tisíciletí jeho vývoje. Umíněné lpění na jediné ze Smithových tezí, ostatně vzápětí překonané, neposkytuje právě přesvědčivý základ pro alternativní evropský hodnotový systém. Pozoruhodná a symptomatická je ovšem absence jakékoli reflexe: Klaus neakceptuje ani základní teze učení Adama Smithe, ani na něho navazujících ekonomů a zástupců dalších společenských věd, nezviklá ho, že se v odmítání trhu bez adjektiv bohužel shodují téměř všichni, přehlíží astronomické škody a ekonomický propad, které nám svým trhem bez přívlastků počátkem devadesátých let přivodil. Namísto toho bojuje jako osamělý rytíř jediné neomylné pravdy s odvoláním na základní poučky Smithova a Hayekova¹⁰ učení proti ideologii evropeismu.

Více štěstí udělal Klaus se svou druhou základní, původně Marxovou poučkou o tom, že forma vlastnictví výrobních prostředků tvoří společenskou základnu, zatímco kulturní systém z ní již jen zákonitě vyplývá jako nadstavba. Marx sám ji později revidoval, nicméně na jejím základě vytvořil obsáhlý teoretický systém, zdůvodňující nezbytnost převedení výrobních prostředků ze soukromého vlastnictví do vlastnictví společenského. I zde převzal Klaus pouze jednodušší část myšlenky a zůstal dlužen bližší vysvětlení, z jakého důvodu přitom obrátil znaménka a označil za nežádoucí společenské a za žádoucí soukromé vlastnictví. V praxi to ovšem vyvolalo vlnu nadšení i bez teoretického zdůvodňování.

Dalším Klausovým spolehlivým alergenem je vytváření evropského supranacionálního státu a vytváření jednotného harmonizovaného systému, v němž by si jednotlivé části Evropy nemohly konkurovat. Stát je entita... je možné ji mít rád i nerad, je možné jí například fandit, anebo nefandit na olympiádě v Turínu, je možné ji bránit s puškou v ruce, je možné (většinou) mluvit jejím jazykem, je možné ji uctívat i nenávidět. Tento vztah k souboru supranacionálních úřadů… není možné mít… S tím souvisí i vědomé, a dokonce záměrné posilování role regionů proti státům, vedoucí k regionalizaci Evropy a k těšení se evropeistů na brzké žití v nirváně postgovernmentální, „postvládní“ společnosti (což konec konců chtěl už i V. I. Lenin).

Obdobné úvahy, zpravidla v poněkud rozvinutější podobě, jsou součástí probíhající evropské diskuse. Nás zajímá rekonstrukce hodnotového systému, který Klaus jako alternativu k ideologii evropeismu nabízí. Ve vztazích mezi různými korporativními úrovněmi se ovšem dostává do nepříjemných kleští. Na jedné straně je oslabení úlohy státu nosným principem jeho politické ekonomie. (Případně jeho zrušení, což konec konců chtěli už i Adam Smith a na něho navazující ekonomové. Vsuvka s Leninem je zde vědomě lživá za účelem difamace, Lenin silný stát naopak zdůvodnil a obnovil.) Na druhé straně je sám nejvyšším představitelem jednoho z nich. Klaus řeší dilema bezelstně pragmaticky: směrem nahoru, k nadnárodní korporaci, bojuje za neomezenou suverenitu, směrem dolů, k regionálním korporacím, za neomezenou kontrolu. Zobecněním by tedy mohla být zásada, že všechna moc má být soustředěna u Klause. V evropských volbách by jako alternativa k evropských hodnotám jistě alespoň jeden hlas získala.

Měli bychom vědět, že ve svých důsledcích vesměs jde o systémové prvky zvyšující náklady a snižující konkurenceschopnost, vrací se Klaus z nejistých výšin subsidiarity zpět na pevnou zemi důvěrně známých pouček.

Do podobného dilematu se dostává v části o svobodě a demokracii. Opět bere na vědomí dvě v principu protichůdné tendence – podporu různých variant syndikalismu a korporativismu na jedné straně, zároveň však podle něho chtějí evropeisté vyloučit politiku... a (zajistit si) rozhodovací bezproblémovost, snadnost a nekontrolovatelnost. Mimo jízlivostí normalizačního stylu a původu, jako že Evropeisté jsou (a to rádi) daleko od občanů a svým „kukátkem makropohledu“ (což je můj obrat ze šedesátých let o centrálních plánovačích) na ně nevidí, však kapitolka řešení ani žádné další myšlenkové podněty neobsahuje. Až na větu, která nečekaně odhalí hlubiny duše občanského demokrata: (Evropeismus) se rád smiřuje s feminismem, s homosexualismem, s multikulturalismem a s dalšími podobnými postoji, které bourají odvěké evropské kulturně civilizační základy. Ne, nemýlíte se, je to doslovně. Klaus požaduje vůči ženám, homosexuálům a odlišným etnikům nesmiřitelnost.

V části o zahraniční politice se o Klausových hodnotách ještě dozvíme, že je zastáncem silného transatlantického spojenectví a že nesdílí obavy z hrozícího konfliktu civilizací. V části o obecně filosofické pozici evropeismu se dozvíme pouze, že svět je (a má být) důsledkem „human action“ a nikoli „human design“, což je pravým opakem evropeistických postojů.

Zajímavější je ještě část o tvůrcích a nositelích evropeismu, zejména jako projekční plocha duševního rozpoložení: Vždy mne na evropských jednáních překvapuje ona zvláštní familiárnost jejích účastníků, daná tím, že se mnozí z nich znají už velmi dlouho (v tom je deset nových zemí změnou, ale i jejich zástupci se tam většinou rychle zabydlují), že mají obdobný zájem a že se navzájem potřebují.

Z hlediska ohleduplnosti by bylo záhodno na tomto místě recenzi ukončit. Z titulu svého úřadu ale hovoří Václav Klaus i mým jménem, což spolu s jeho otevřeně agresivním a urážlivým tónem takové řešení ztěžuje.

Úvodní rozbor evropského hodnotového systému je dobrý, byť psaný s opačnou intencí. Zato vyhlášení frontálního útoku proti ideologii evropeismu ze všeho nejvíce připomíná scénu zrození v jistém Čapkově dramatu. Text je zaplněn nedoloženými tvrzeními, denunciacemi, urážkami a útoky bez špetky argumentace. Evropa podle Klause má mnohem blíž k západní Evropě Rudého práva než k problémům, kterými se sama zabývá – o těch se zde čtenář nedozví prakticky nic. Hrozivě působí absence zpětných zrcátek – při psaní emocionálně nabité pasáže o fandění státu na olympiádě v Turínu a o jeho obraně s puškou v ruce autorovi souvislost s rozbitím ČSR nejspíše ani nepřišla na mysl.

Největší hodnotu textu ale nacházím v ilustraci určitých myšlenkových postupů a vzorců. Může se stát, že se nezdaří myšlenku srozumitelně a jasně sdělit (obvykle když ji ještě sám nemám dostatečně promyšlenou). Nezávisle na tom by mne samotného snad ale mohl zarazit rozpor mezi vysoce ambiciózním záměrem odhalit základní omyl Evropy a propastnou prázdnotou a plytkostí argumentů, které k tomu mohu uvést – jak a proč jsem tedy k takové tezi vlastně dospěl?

Václav Klaus názorně předvádí jiné vzorce. Rozhodující je, že jsem k tezi dospěl, že mne vnitřně uspokojuje a že se s ní identifikuji. Vidím ji, vím o ní. Argumenty jsou zapotřebí až poté, když si přeji, aby ji za svou přijali i ostatní. Jestliže jejich přesvědčování postavím na komunikaci pozitivních pocitů uspokojení v její prospěch a negativních pocitů rozhořčení a nenávisti vůči jejím oponentům, nehraje kvalita zas tak velkou roli. Naopak je třeba, aby argumenty byly co nejjednodušší; podstatné je, že vůbec nějaké existují, že mohu na oponentní námitky vůbec něco odpovědět. Podstatné je, že ohrožují, co vím, že z nich mám strach, že ohrožují mou identitu, jejíž součástí se předmětná teze stala. Tak teprve pochopíme, že to premiér Václav Klaus nemyslel v žertu, když si při zprávách ekonomů o katastrofálním stavu hospodářství zakrýval rukama uši a volal já to nechci slyšet.

Je tedy třeba odmítnout oponentní argumentaci apriori a bez zkoumání, například jako nějaký obecně negativní –ismus. Prosazování určité teze tak nabývá méně formy zdůvodňování a argumentace a více formy hromadné desavuace a diskvalifikace oponentů. Pro mladší, kteří tyto techniky již nepamatují, skýtá Klausův text výtečný studijní materiál.

Bylo by nemístnou domýšlivostí domnívat se, že se tyto vzorce omezují pouze na Václava Klause a že sami jsme vůči nim imunní. Jsou obecně lidské a sdílíme je v různé míře všichni. Václav Klaus nám pouze pomáhá si je lépe uvědomit.

Kdyby byl schopen kritické reflexe, mohl by se zamyslet nad zdánlivým ekonomickým paradoxem, že ačkoli snížil náklady své argumentace prakticky na nulu, je zároveň nulová i její konkurenceschopnost. Proč proboha, ptám se, toho má pan profesor v pracovně vylepené univerzitními diplomy vůbec ještě zapotřebí? Vhodné vysvětlení nalézám opět u Adama Smithe: dětinská ješitnost

1. Adam Smith (1723–1790): Blahobyt národů, (Wealth of Nations), Zkoumání o povaze a příčinách blahobytu národů, 1776

2. Jean-Charles-Léonard Sismonde de Sismondi (1773–1842), Nouveaux principes d’economie politique, 1819

3. Henri de Saint-Simon (1760–1825), De la réorganisation de la Société européenne (1817), Le Nouveau Christianisme (1825) a celá škola Saint-Simonistů (Augustin Thierry, Auguste Comte, Olinde a Eugéne Rodrigues a další)

4. Robert Owen (1771–1858), např. What is Socialism?, 1841

5. Charles Fourier (1782–1837), např. Le Nouveau Monde Amoureux, 1820/1967

6. Louis Blanc (1811–1882), Organisation du travail (1841)

7. Pierre-Joseph Proudhon (1809–1865), Qu’est-ce que la Propriété?, 1840

8. Karl Marx (1818–1883), Das Kapital I–III (1867–1894)

9. Lenin, Vladimír Iljič (1870–1924), např. Dětská nemoc levičáctví, 1920

10. Friedrich August von Hayek (1899–1992), The Road to Serfdom, 1944