Vytisknout
Zobrazení: 2571

Vůbec si nemyslím, že by měl člověk na svých názorech a postojích lpět a že by bylo něco chybného či dokonce nemorálního na tom, když je mění. Naopak, zpravidla to svědčí o poctivém myšlení a o snaze své představy o světě rozvíjet a diferencovat. Někdy ovšem také o opaku, například když se z horlivého komunisty se změnou režimu stane neméně horlivý antikomunista. Nad některými přemety však zůstává rozum stát. Například když někdejší apoštol postmoderny neočekávaně regreduje k pohádkám o démonech a začarovaných kruzích zla.

Václav Bělohradský v Právu z 21. května komentuje sudetoněmecký diskurs v podání Berndta Posselta, jak jej ve filmovém dokumentu Řekni, kde ti Němci jsou zachytila Petra Nesvačilová (FAMU 2011). Neviděl jsem jej, nemohu k němu nic říct. Podle toho, co o něm píše Bělohradský, nejspíš neobsahuje nic překvapivého – alespoň ne pro ty, kdo si přes neexistující systematické zpracování našich novodobých dějin dostupné informace vyhledali a zpracovali sami. Mohu pouze komentovat způsob, jakým jej Bělohradský přijímá, protože je příznačný pro značnou část české veřejnosti.

Základní problém sudetoněmecké verze Evropy vidí v jejím pojetí pokrevně, teritoriálně a etnicky uzavřených pospolitostí. Mohli bychom to označit jako tribální topos, který se ovšem, jak Bělohradského text výmluvně dokládá, zdaleka neomezuje jen na sudetské Němce. Jeho sudetoněmeckou verzi prezentuje jako protiklad k naší verzi české, která je tou sudetoněmeckou postupně infikována, například diskursem o legitimnosti vzniku Československa či označováním Beneše za zločince.

Bělohradský sám k tomu sice žádné vlastní stanovisko nezaujímá, ale z kontextu je jasné, že to jsou postoje z pohledu Čechů pokrevně, teritoriálně a etnicky cizí, nepatřičné, zavlečené. Zároveň si jedním dechem stěžuje na podcenění dialogu mezi jazyky a kulturami, které považuje za nejvytrvalejšího z démonů střední Evropy, aniž by zaznamenal, že ona domnělá infekce je právě výsledkem takového dialogu.

Je šokován Posseltovou vstřícností k Chorvatům, ve které postrádá jakoukoli reflexi viny německého pravicového tisku devadesátých let na vyvolávání antisrbských předsudků. Čtenář je ovšem šokován rovněž: když už se do toho pouští, kdepak zůstala jeho vlastní reflexe viny českého státu, který proti Srbsku vedl v devadesátých letech válku a jehož prezident označoval bombardování Bělehradu za humanitární? Když vyčítá Wenzelu Jakschovi, že trval na autonomii uzavřeného sudetoněmeckého teritoria v rámci Československa, kde zůstala reflexe samozvaných vůdců národa, kteří prosadili odtržení uzavřeného československého teritoria od Rakouska? Když předhazuje snadnost, s jakou donedávna získával německé občanství Němec z Ruska oproti Turkovi narozenému v Německu, kde je reflexe toho, že přes tři miliony občanů bylo na základě své národnosti zbaveno československého občanství, oloupeno a z uzavřeného teritoria vyhnáno?

A centrální bod českého tribálního toposu: Téma Hitler ale není „to, co udělal“, ale proč jeho zločinný diskurs tak silně rezonoval v německé společnosti, proč se Němci stali „ochotnými pomahači Hitlera“. Václav Bělohradský dosud nepostřehl, že nacionálně socialistický zločinný diskurs má svůj ideový původ v Čechách konce 19. století a že na našem území rezonoval ke svému zločinnému vrcholu ne za německé okupace, ale teprve po ní, kdy ochotní pomahači Beneše pod hitlerovskými hesly Lebensraumu a pokrevní, teritoriální a etnické jednoty dokázali za tři měsíce vyvraždit dvacetinásobek počtu obětí heydrichiády, dvoje Lidice denně. A že je to německá společnost, která se od své minulosti razantně distancuje a desítky let se snaží dopátrat, proč v ní zločinný diskurs tak silně rezonoval, zatímco česká se dodnes dovolává kontinuity s ním, potýká se s reflexí toho, že vůbec k nějakému zločinnému diskursu došlo, zločince a zločiny dodnes kryje a Beneše oslavuje sochami a zákony.

Okázalé rozhořčení nad morálními deficity druhých k zakrytí deficitů vlastních je do té míry otřepaná figura, že by snad nestála za komentář, kdyby nepocházela od předního českého filosofa, definujícího kulturu jako osvobozující kritiku nároku tradic na reprodukci. Potud teorie. Praxí jeho textu je naopak reprodukce tradičního českého vidění světa tam někde za kopcem, světa, se kterým nediskutujeme, který pouze bohorovně soudíme. Vidí kontinuitu mezi sudetoněmeckým pojetím identity a rostoucí identitární panikou, aniž by si povšiml, že sudetoněmecké pojetí identity je totožné s českým, že obě mají stejný teritoriální, historický i ideový původ a že se od sebe liší nejvýše prohozením rolí pachatelů a obětí.

Identitární paniku ovšem zmiňuje na docela jiném místě a v jiné souvislosti než únavu Čechů z jejich neúspěšných politických dějin a jejich vleklou neschopnost ustavit celospolečenský konsenzus, ačkoli právě to jsou ona naléhavá témata, ke kterým by člověk od předního českého intelektuála očekával nějaký pronikavý a konstruktivní komentář, zamyšlení, vysvětlení. Namísto toho se dočte pohádky o začarovaných kruzích zla vyvolávajících další zlo a objevné zjištění, že český národ neobstál, začarovaný kruh zla nepřetnul. Přitom si na jiném místě stejného textu sám odpovídá, když hovoří o nebezpečně archaickém důrazu na náboženství a varuje před klerikalizací společnosti a státu.

Možná to z dosavadního ani tak nevypadá, ale s Bělohradského analytickými postřehy se jinak do velké míry ztotožňuji. Hlavní rozdíl je, že je nepřipisuji Berndtu Posseltovi a sudetským Němcům, protože jsou obsahem naší společné kultury a tradice a platí v míře snad ještě větší i pro nás samé. Bělohradského identitární krize je krizí identity společnosti, která namísto psaných dějin traduje mýty, báchorky a lži. Že se na nich nedá vybudovat fungující společnost, není nic překvapivého. Našim bývalým spoluobčanům můžeme být vděčni za diskurs, v jehož průběhu své skutečné dějiny teprve objevujeme. Není to jistě nic radostného. Ale ani Němci ani ostatní národy okolo se z těch svých také právě radovat nemohou. Bez toho, abychom se s nimi smířili a vypořádali, však zůstanou neúspěšné nejen naše minulost, ale i naše budoucnost. A právě to by mělo být úlohou našich intelektuálů, ne opak.

Původní text: Britské listy 26. 5. 13
Tiskem: Aby se tu dalo žít I
Diskuze