Vytisknout
Zobrazení: 2592

Nejprve jsem myslel, že jsem k úvaze Teorie kontinuity Milana Hulíka přispěl svým článkem o Benešových dekretech zde a zde, pak jsem nalezl její původní vydání staršího data. Je dobře, že se klíčové téma naší historie vymaňuje z odborných časopisů a kauz ústavních soudů a dostává se, kam patří, do diskuse občanské společnosti o vlastní minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Milan Hulík se jej chopil s rozmyslem, který tak zoufale chyběl Ústavnímu soudu v nešťastném nálezu ve věci Dreithaler. Jestliže s Hulíkovými vývody přesto polemizuji, je to konfrontace dvou protichůdných narativů.

Hulík hledá přijatelnou právní interpretaci Benešovy teorie kontinuity Československa a jeho prezidentství. Nevyhýbá se problematickým aspektům a rozebírá je s erudicí zkušeného právního obhájce. Přesto jeho obhajoba není přesvědčivá.

Prvním z těchto témat je pro Beneše i pro českou společnost klíčové trauma Mnichovské dohody z 30. září 1939. Hulík se s jistou rezervovaností přiklání k Benešovu znárodnělému mýtu, podle kterého byla Mnichovská dohoda příčinou odstoupení Sudet a posléze rozpadu Československa.

Jenomže (protiústavní a vlastizrádný) souhlas s odstoupením Sudet dali Beneš a Hodžova vláda již o týden dříve, 21. září. Důvodem následného několikadenního mobilizačního zdržení na doporučení spojenců nebylo zpochybnění tohoto souhlasu, ale to, že Hitler neočekávaně vznesl následujícího dne v Godesbergu nároky nad rámec dosavadních jednání.

Na tom, že právním základem odstoupení Sudet byl souhlas československé strany, ovšem nic nezmění žádná dohoda třetích stran o způsobu jeho provedení, ať již platná, či neplatná. Tak jako je základem pozdějšího rozpadu Československa (rovněž protiústavní a vlastizrádná) dohoda mezi premiéry Klausem a Mečiarem v Trenčianských Teplicích 9. srpna 1992 a nikoli následující jednání o modalitách provedení. A na rozdíl např. od Kosova, v jehož případě srbská strana souhlas s jeho odtržením nikdy nedala. Nemýlím se, že byl Milan Hulík zastáncem uznání samostatného Kosova?

Mnichovská smlouva jako příčina tragédie a její odčinění jsou Benešovou účelovou dezinterpretací historie s cílem svalit na cizáky odpovědnost za vývoj, který Nečasovou misí, objednávkou britsko-francouzského ultimáta a odstoupením Sudet sám směrodatně spoluutvářel. Komunisté i národ ji přes její zjevnou licoměrnost přeochotně převzali a i Hulík argumentuje její neplatností od samého počátku. Nemohu to interpretovat jinak než jako ústupek právníka advokátovi.

Opakuje i argument, že se v Mnichově jednalo o nás bez nás. Suverénním rozhodnutím vítězných velmocí, kterému byl sice Beneš fyzicky přítomen, ale jako poradce bez hlasu, ovšem Československo o nás bez nás také vzniklo. O nás bez nás bylo ve Versailles rozbito Německo, Rakousko-Uhersko, Osmanská říše, Tyrolsko, o nás bez nás vznikaly nové státy a soustátí. Neexistoval mezinárodněprávní důvod bránící velmocím, aby, jako ostatně i v řadě dalších případů, své rozhodnutí dodatečně korigovaly. A jiný podklad než vůli velmocí hranice Československa nikdy neměly.

Vedle pláče na špatném hrobě je Benešova obsese neplatností Mnichovské dohody skurilní i z dalších důvodů. Vyzývá cizí státy, aby svá suverénní rozhodnutí prohlásily za od počátku neplatná. Hulík argumentuje, že tři ze čtyř signatářů svůj podpis odvolali. To je poněkud nepřesné. Nová italská vláda ovšem neměla problém prohlásit podpis právě svrženého Mussoliniho za nulli et non avvenuti, stejně jako jej neměl de Gaullův Francouzský národní výbor v případě podpisu předchůdkyně kolaborantské vlády ve Vichi.

Pro Británii, kde platnost smluv patří k základům kulturní identity, je ovšem požadavek, aby vláda Jeho veličenstva prohlásila svůj vlastní podpis pod mezinárodní smlouvou za neplatný, neslýchanou nehorázností. To si ale česká strana, naopak navyklá, že smlouvy platí zásadně, jen dokud se to hodí, vůbec neuvědomuje. Odmítnutí britské vlády uznat neplatnost Mnichovské dohody od samého počátku i její konečné vstřícné stanovisko, že se (až) po Hitlerově přepadení Československa 15. března 1939 pokládá za zbavenou všech závazků v této věci, je pro českou stranu nepochopitelným zklamáním a jednou ze zrad západních spojenců.

Překvapivě uvádí obdivovatel nejrůznějších odbojových hrdinů Hulík dokonce i Benešův kuriózní argument o neplatnosti své abdikace, protože k ní byl donucen.

To je ovšem historický fakt. Beneš se sám k ničemu neměl a namísto dlouho slibované abdikace začal na zasedání vlády 5. října 1938 dopoledne opět zdlouhavě rozebírat mezinárodní a vnitřní situaci, jakoby se nic nestalo, až to Antonín Hampl nevydržel a s pláčem ho prosil, aby už konečně přestal chodit okolo horké kaše a abdikoval. Připojili se i ostatní členové vlády a Beneš si vymínil ještě alespoň několik hodin prezidentování, než se odpoledne konečně donucení podrobil.

Překvapení nevzbuzuje ani tak Benešovo veřejné doznání, že nezodpovídá za své činy, jako ochota přijímat zbabělost národních vůdců jako něco samozřejmého a ospravedlňujícího. Vždyť jim šlo o život, slýchal jsem opakovaně v diskusích o tom, jak mohli členové československé delegace podepsat v srpnu 1968 Moskevský protokol. No a co? Každé povolání má svá rizika. Nikdo Beneše, Svobodu, Dubčeka, Mlynáře a další do politických funkcí nenutil. Když už se v nich ale jednou nějakým způsobem octli, není odpustitelné, aby pro své vlastní zájmy obětovali ty, které mají zastupovat.

Argument o neplatnosti Benešovy abdikace z důvodu donucení je nejen nedůstojný a potupný, ale je urážlivý pro statisíce občanů, kteří se donutit nenechali a za Beneše a Československo bojovali a umírali. Je urážlivý pro občany, které Beneš sám chladně posílal na smrt s jejich souhlasem, jako vojáky a parašutisty, bez jejich vědomí a svolení, jako oběti heydrichiády anebo intrikou a denunciací, a jako svůj protipól, předsedu protektorátní vlády generála Aloise Eliáše. Má svou logiku, že první starostí Beneše a Košické vlády bylo vyřadit z poválečného politického života především domácí odboj; tu pochopil dokonce i prezident Klaus, kterému historickou erudici jistě nelze podsouvat.

Také Hulík byl v tomto případě donucen své hrdiny opustit a přizpůsobit se realitě moci. Kolem kontinuity Benešova prezidentství a kvůli ní byla vybudována celá konstrukce kontinuity Československa, neplatnosti Mnichovské dohody, exilové vlády a prezidentských dekretů, paktu se Stalinem, Košické vlády a Národní fronty, vyhnání Němců, znárodnění a teroru až po Vítězný únor a čtyřicetiletí socialismu. K této kontinuitě se oficiálně hlásí i dnešní stát.

Hulík tak nečiní s žádným nadšením. Nakonec mu jako indicie Benešova prezidentství připadá nejvýznamnější oslovení Pane prezidente, které v dopise Benešovi použil Hácha. A nešlo jen o zdvořilost, mýlí se. Zvyk z dob mocnářství titulovat prezidenty, ministry a ředitele doživotně sice zůstal zachován v Rakousku, ale stěží mohl přežít v českých zemích. V r. 1938 ale pro Háchu ani Beneše ještě žádné jiné oslovení nepřicházelo v úvahu.

Fakt ovšem je, že Hácha, Eliáš a protektorátní vláda, domácí odboj a naprostá většina občanů doma i v exilu do zahraničního odboje vkládali své poslední naděje, byli ochotni uznávat jeho vedení a připraveni je podpořit. A fakt je, že v zahraničí nebyl k dispozici nikdo politickou vahou s osobou bývalého prezidenta srovnatelný.

Svého exkluzivního postavení si byl Beneš dobře vědom a zneužil je k navýsost osobní formě nápravy Mnichova, spočívající ne ve vytvoření funkčního centra aktivního odboje, ale v opětovném získání prezidentského titulu, v ustavení své vlastní vlády a vlastního pseudoparlamentu, v intrikách za jejich mezinárodní uznání a v uchopení moci v poválečném Československu. Nikoli zahraniční odboj jako takový, ale podoba, kterou mu Beneš osobně vnutil, byla od počátku důvodem neshod se západními spojenci a důvodem rozkolu s protektorátní vládou, když začal vyžadovat její abdikaci; podoba, která ho nenávratně vehnala do Stalinovy náruče a která směrodatně přispěla k poválečné situaci střední Evropy.

K čemu je nám Benešova teorie kontinuity dobrá, že se k ní dodnes hlásíme? Díky ní se nemuselo Československo znovu zakládat, domnívá se Hulík. Československo si kontinuitou zachovalo existenci i bez obětí… K zakrytí temného faktu, že Československo nezaniklo obsazením…, ale že se rozpadlo z vnitřních příčin. A i toho, že polovina Československa – Slovenský stát – byla spojencem Hitlera (i ta druhá, protektorátní, třeba upřesnit).

V zakrývání temných faktů s ním souhlasím. Avšak zpětně viděno, Československo by bývalo bylo obnoveno ve (skutečných) předmnichovských hranicích i bez významnějšího odboje, obdobně jako další Hitlerovi spojenci Maďarsko či Rakousko. Ke konsenzuálním změnám na versailleské mapě střední Evropy nebyla v Postupimi vůle, příležitost ani čas. To je ovšem ahistorický argument. Vyjděme z toho, že v situaci, kdy budoucnost byla po všech stránkách víc než nejistá, bylo obnovení Československa v jeho předválečné kontinuitě nepochybným a legitimním cílem zahraničního i domácího odboje. O to tristnější jsou výsledky.

Zatímco prezident Hácha i protektorátní vláda pořád ještě legitimně navazují na předválečnou republiku, jejíž dočasné rozdělení mezitím překonalo Slovenské národní povstání a jejíž dočasná protektorátní paralyzace mohla být ukončena svobodnými volbami, Košický vládní program znamená definitivní konec kontinuity ve všech ohledech. Ústavně nahrazením demokratické legislativy svévolnými dekrety, politicky uchopením moci nikým nezvolenou Národní frontou a zákazem politických stran, reprezentujících polovinu předválečného voličstva, geograficky odstoupením Podkarpatské Rusi, demograficky vyhnáním druhé největší etnické skupiny, zahraničněpoliticky odklonem od dosavadních spojenců a vazalstvím k SSSR, správně zavedením systému národních výborů, hospodářsky znárodněním a zavedením státního řízení hospodářství, právně zavedením teroru a zvůle jako nástrojů státní moci. A neopomeňme: mocenským prosazením flagrantní lži jako oficiální státní doktríny. Jediné co nový stát s předmnichovským spojuje, je Beneš v prezidentském úřadě.

Hulík pro tento schizofrenní stav nachází řešení v pojmu přípustné právní fikce: sice všichni víme, že ve skutečnosti tomu tak není, ale budeme všichni dělat, jako že tomu tak je.

Co je ještě snesitelné coby fikce doručení nedoručitelné písemnosti, je však fatální jako základní kámen demokratického státu: sice všichni víme, že ve skutečnosti o všem rozhodují nejrůznější hospodářské a zločinecké lobby, ale budeme všichni dělat, jako že o tom rozhoduje lid.

Bylo by na samostatný rozbor vypočítávat, jak destruktivní důsledky tato fikce legality a právní kontinuity měla a dodnes má. Od politického odstavení autentického domácího odboje, vraždění a vyhnání českých Němců, od retribuční zvůle a poprav přes instalaci komunistické diktatury a teror padesátých let až po rozkradení národního majetku pod heslem návratu před Únor, ospravedlněné mýtem o komunistickém Zlu. Nejbizarnějším produktem této teorie je politická zakázka Ústavu pro studium totalitních režimů denunciovat komunistické, případně protektorátní období při okázalé ignoraci nejzločinnější totality našich poválečných dějin, měřeno mírou právní zvůle i počty mrtvých. Fikce Benešovy legality dodnes stojí v cestě tomu, aby se Česká republika stala rovnoprávným členem Evropské unie.

Nejdestruktivnějšími důsledky fikce legality však nejsou jen tragické události, ale kontinuita hodnotových vzorců. Je samozřejmé, že si něco jiného myslíme soukromě a něco jiného zastáváme navenek. Je samozřejmé, že politická moc stojí nad všemi právními a etickými normami společnosti. Je samozřejmé, že osudová rozhodnutí pro zemi a národ činí Velký Vůdce osobně dle vlastního uvážení a bez ptaní. Jsou nejen prvotní příčinou dysfunkce současného systému, ale také zárukou budoucích tragédií.

S tradicí respektu k někdejším prominentům se nejspíše vytratila i tradice klasické právní vědy. Převzetí moci v rozporu s dosavadním právem není v dějinách nic neobvyklého. Georg Jellinek pro ně koncem 19. století zavádí pojem normativní síla faktického, označující proces, při kterém se z důvodu nutnosti uchování celkové stability společnosti právní i obecné normy přizpůsobují realitě, která je s těmi dosavadními v rozporu.

Uchopení moci Košickou vládou byl revoluční puč, rušící všechny dosavadní právní, státní a společenské principy. Současný stát nenavazuje na tradici demokratické předmnichovské republiky, jakkoli problematickou, ale na nacionálněsocialistickou diktaturu, kopírující všechny znaky té předchozí hitlerovské, která se logicky a plynule transformovala v diktaturu proletariátu.

Uchopení moci Košickou vládou je ale zároveň skutečnost, od které se odvíjí nový právní, státní a společenský řád, jehož kontinuita přes všechny vývojové peripetie trvá dodnes. Bez ohledu na své pocity nemáme na vybranou, než jej vzít na vědomí a snažit se z toho udělat to nejlepší možné.

Teprve v perspektivě diskontinuity lze chápat vývoj od konce padesátých let dodnes se všemi jeho zvraty, peripetiemi a neúspěchy jako jeden sled pokusů o nalezení nové rovnováhy, hodnot, řádu, identity. Po půl století jsme opět tam, kde jsme byli v předvečer Mnichova: v podstatě demokratické zřízení, ohrožované gigantickou korupcí, politickými skandály a politickou kriminalitou, bezohledným egoismem a polarizací, navíc zatížené nezpracovanými zločiny z počátečních období. Šancí je, že v dohledné době snad nehrozí žádný nový destruktivní tlak zvenčí a že můžeme v hledání pokračovat. Za současného stavu by jej země opět nepřežila.

Původní text: Britské listy 18. 1. 2011
Tiskem: Aby se tu dalo žít I
Diskuze