Jubilea nám mezi jiným poskytují příležitost pohlédnout na přítomnost z jiné perspektivy. To je obzvláště užitečné, když takové srovnání prokáže naše současné postoje a názory jako neadekvátní a falešné. V připomenutí pražského jara můžeme sledovat dva vyhraněné přístupy: nezájem a bagatelizaci na české straně a intenzivní zájem ostatních evropských zemí, snad nesilnější v Rakousku. Připomenutí rakouského podílu je podnětné hned z několika důvodů: pro zhodnocení Pražského jara v širší perspektivě, pro posouzení současné role ČR ve světě i pro pochopení současných neutěšených vztahů s našimi sousedy.

Vývoj šedesátých let, hnutí proti vietnamské válce a Flower Power v USA, studentské revolty ve Francii a mimoparlamentní opozice v Německu až po pražské jaro byly po celém světě projevem stejné základní paradigmatické změny: odklonu od dosavadního pasivního podřizování mocenským autoritám a strukturám směrem k aktivní účasti, rozhodování a zodpovědnosti sebevědomých občanů. Napříč státy a politickými systémy vzniká v šedesátých letech moderní občanská společnost.

V ČSSR se v reakci na dusivou atmosféru a hospodářský rozvrat padesátých let emancipovala obzvláště energicky. Pražským jarem vrcholí dlouhodobý proces vnitřní obnovy československé společnosti, jehož důležitým aspektem po letech izolace a antikapitalistické propagandy bylo objevování vlastní evropské a západní identity.

A k tomu se jako moderátor ideálně hodilo právě Rakousko. Bylo blízké, důvěrně známé, nezatížené válečnými resentimenty, jako nečlen NATO politicky nepodezřelé. Rakouský rozhlas a televize patřily v rozsáhlých oblastech k pravidelným informačním zdrojům. Autofahrer unterwegs byl nejoblíbenější pořad mé budějovické babičky, zatímco já jsem si ve Vědě a technice mládeži čítal nadšenou sérii reportáží o Rakousku pod názvem Na jihu je Západ. Do novinových rubrik postupně opět začaly pronikat zprávy z vídeňského kulturního života a polostátní rakouská ekonomika byla pro socialistické Československo důležitým referenčním modelem. Rakousko můžeme do tří let dohonit, slibovali ekonomičtí reformátoři kolem Oty Šika, když v polovině 60. let československou předběhla.

Zájem byl oboustranný. Také Rakušané měli domácí antikomunistické propagandy po krk a konvenoval jim spíš model mezinárodního uvolňování, optimismus neomezeného hospodářského růstu a teorie konvergence, podle které se oba systémy postupně sbližují, kapitalistický přejímá sociální vymoženosti a plánovitost, socialistický prvky demokracie a volného trhu a rozdíly mezi nimi se v dohledné době zcela setřou.

Rakouský zájem budila především nová vlna české kultury. Vedle hudby, reprezentované jak Československou filharmonií, tak Karlem Gottem a plejádou mladých umělců, zde byla například nová vlna československého filmu. Když jsem počátkem osmdesátých let měl co do činění s rakouskými vyučovacími prostředky, nalézal jsem mezi výukovými filmy řadu titulů Miloše Formana, Karla Zemana, Pavla Kohouta a dalších. A samozřejmě literatura a divadlo. V roce 1965 měla ve vídeňském Volkstheateru premiéru Havlova Zahradní slavnost a v roce 1967 Vyrozumění, v roce 1968 pak Havel obdržel Rakouskou cenu za evropskou literaturu.

Oboustranný zájem dal vzniknout ojedinělé koprodukci mezi socialistickou a kapitalistickou státní televizí. V září 1964 se uskutečnil společný diskusní pořad ČsT s Jiřím Pelikánem a ORF s Helmuthem Zilkem Telemosty/Stadtgespräche, ve kterém po pětadvaceti občanech Prahy a Vídně diskutovalo různá témata; další kolo následovalo v prosinci 1965. V ČSSR to bylo vůbec první necenzurované televizní živé vysílání, skutečné okno do svobodného světa, ve kterém byly kladeny neslýchaně otevřené otázky a které působilo jako jeden z důležitých zdrojů obnovujícího se československého demokratické povědomí; jiná příležitost zprostředkovat širokým vrstvám demokratickou diskusi v Československu první poloviny 60. let neexistovala.

I pro Rakušany byly Telemosty vzácnou příležitostí nahlédnout za železnou oponu, konfrontovat předkládané stereotypy s reálnými lidmi, prohovořit řadu otevřených otázek a objevovat společné kulturní, ale i politické kořeny.

Jako vedlejší produkt této mediální spolupráce vznikla mezi novináři a intelektuály obou zemí síť osobních kontaktů. Někteří z nich, jako Ernst Fischer či Franz Marek z KPÖ se později podíleli i na přípravě a koncepci socialismu s lidskou tváří, neboť obě strany společně hledaly, jak se zbavit zátěže stalinismu, jak to později vyjádřil Jean Margulies.

Když se nashromážděný potenciál nevole v lednu 1968 výměnou Novotného za Dubčeka a následujícím demokratizačním procesem prosadil, dostali rakouští novináři příležitost své dosavadní kontakty bohatě zúročit. Díky zasvěcenému vhledu a bezprostřednímu přístupu k osobnostem a informacím si v mezinárodním mediálním světě vybudovali pozici nejkompetentnějšího zdroje informací a komentářů. Všeobecně pozitivní obraz Pražského jara ve světových médiích, který přes svou socialistickou zátěž oslovoval i evropskou pravici, byl z velké části vytvořen a zprostředkován právě rakouskou žurnalistikou.

Ještě důležitějšími se tyto kontakty ukázaly v průběhu srpnové invaze. V kritickém týdnu operovaly v ČSSR hned čtyři reportážní vozy ORF, které se mohly volně pohybovat po celé zemi a aktuální informace i obrazový materiál průběžně dodávaly do celého světa. Prostřednictvím ORF rovněž dostávali do zahraničí informace a obrazový materiál v úkrytech fungující legální Československý rozhlas a televize i samostatní čeští reportéři, fotografové, novináři. Týden po 21. srpnu je nejslavnějším obdobím ORF coby světové informační agentury; zároveň měl klíčovou zásluhu na mediálním vítězství československé strany a na trvalé ztrátě prestiže SSSR a Varšavské smlouvy.

Podíl Rakušanů na československém odporu se ovšem neomezoval pouze na pasivní zpravodajství. ORF zařadil do svého vysílání informační relace v českém jazyce a dokonce přebíral vysílání československého rozhlasu a svými vysílači je šířil zpět do ČSSR. Jednoznačný postoj rakouských médií vyvolal hned 22. srpna intervenci sovětského velvyslance ve Vídni Borise Podzeroba, kterou však rakouská vláda kancléře Josef Klause rozhodně odmítla, což v té době určitě nepatřilo k obvyklým rakouským reakcím na sovětské požadavky. Svým dílem přispívala i rakouská pošta, která spolu s československou operativně vždy na právě volném přechodu odbavovala celý československý zahraniční poštovní styk a pomáhala tak navzdory okupaci udržet plynulou komunikaci se světem.

Invaze ovšem nepřinesla jen pasivní odpor, ale také statisíce uprchlíků. Rakouský velvyslanec v Praze dr. Rudolf Kirchschläger, pozdější prezident, uděloval z vlastní vůle a proti výslovné instrukci ministra zahraničí Kurta Waldheima československým žadatelům víza bez omezení, průměrně 3000, ve špičkách až 5000 denně, takže hlavní proud československých uprchlíků procházel přes Rakousko. Rakouská vláda se rozhodla přijmout všechny bez ohledu na to, zda se později rozhodnou pro návrat. V tom byli rakouští socialisté i lidovci zajedno a Bruno Kreisky se přitom odvolával na československou pomoc rakouským uprchlíkům v roce 1934. Do konce října přišlo do Rakouska 162 000 Čechoslováků, zčásti přímo z ČSSR, zčásti na zpáteční cestě z Jugoslávie a dalších zemí. Nápor mohl být zvládnut jedině díky obětavé podpoře prostých rakouských občanů, kteří si československé bratrance, jak je nazývali, brali spontánně domů a zaopatřovali je i díky mimořádně flexibilnímu a nebyrokratickému jednání rakouských úředníků.

Většina uprchlíků se po několika týdnech vrátila, další část jich pokračovala do USA, Kanady, Austrálie, Jihoafrické republiky. Do konce roku zažádalo v Rakousku o azyl asi 12 000 osob, které zde vytvořily vedle rozdělené staré české menšiny třetí československé seskupení, jehož časopis Kulturní klub je dodnes nejvýznamnějším periodikem české menšiny v Rakousku.

Srpnová invaze zanechala stopy i v Rakousku samém. Rakouská levice se rozštěpila, od KPÖ se oddělilo intelektuální křídlo a osamostatnilo se kolem Franze Marka a časopisu Wiener Tagebuch. 1970 založil další odpadlík z KPÖ Georg Breuer Výbor solidarity s ČSSR (ČSSR-Solidaritätskomitee), ke kterému se připojil široký a reprezentativní okruh osobností rakouského veřejného života v čele s Brunem Kreiskym a který až do konce 80. let podporoval československé disidenty částkou více než milionu šilinků.

Okupace a normalizace kontakty obou občanských společností z velké části ochromily. Bruno Kreisky však přes svou politiku dobrých sousedských vztahů důsledně v ČSSR vymáhal dodržování lidských práv a při každém ze svých častých rozhovorů s československými představiteli intervenoval ve prospěch pronásledovaných kritiků režimu. Když normalizační režim zahájil štvanici proti Chartě 77, nabídl – opět s poukazem na předválečnou pomoc rakouským uprchlíkům – pronásledovaným signatářům v Rakousku politický azyl, čehož kolem 400 osob využilo. Řada tehdejších československých disidentů vděčí za zmírnění represe právě společnému nátlaku Bruna Kreiského, Williho Brandta a Olofa Palmeho.

Ještě k 10. výročí invaze v létě 1978 se ve Vídni vytvořila jedinečná koalice, ve které zástupci obou hlavních stran, církví, odborů a řady politických seskupení až po maoisty a revoluční marxisty spolupracovali na organizaci několik týdnů trvajících vzpomínkových akcí po celé zemi.

Rakouský mýtus československé občanské společnosti bojující za demokracii a svobodu Charta 77 znovu oživila a vyvolala novou vlnu solidarity. Vedle zmíněných aktivit vlády Bruna Kreiského či Výboru solidarity s ČSSR se projevila tradičně především na kulturní scéně. Rakouský Burgtheater pod vedením Achima Benninga angažoval vyhnané signatáře Charty 77 – režiséra Pavla Kohouta a herce Pavla Landovského a pravidelně uváděl hry Václava Havla. Když měl Burgtheater v roce 1980 odjet na představení do Moskvy a Pavel Landovský neobdržel vízum, vrátil se celý soubor doslova z letiště zpět; představení odvolal a návštěvu v Moskvě odřekl – poprvé v historii rakousko-sovětských vztahů – dokonce i ministr kultury Fred Sinowatz.

Také rakouská publicistika si svou pověst odborníka na československou občanskou společnost nadále udržela. Vídeň se opět, tentokrát za přispění československých exulantů jako Ivana Medka, Zdeňka Mlynáře, Ludvíka Kavína či mého otce, stala nejdůležitějším dispečinkem informací z československého disentu a významně spoluurčovala obraz československého normalizačního režimu ve světových médiích. Připočteme-li k tomu činnost rakouské Amnesty International, četné osobní kontakty rakouských politiků s československými disidenty i nejrůznější další projevy solidarity, lze shrnout, že československá občanská společnost nalezla v Rakousku 70. a 80. let mimořádně důležitého spojence, podobně jako rakouská demokratická společnost 30. let v ČSR.

Potřetí ožil rakouský zájem o československou občanskou společnost v listopadu 1989. Jestliže ještě koncem 80. let zaujímali Čechoslováci ve výzkumech veřejného mínění u Rakušanů spodní příčku oblíbenosti, obraz se doslova přes noc zcela převrátil. Masy lidí, které pouhým cinkáním klíčů svrhly komunistický režim, znovu probudily stereotyp nenásilného a vytrvalého československého boje za svobodu a demokracii.

Vítáme vás (česky) byl název informační brožurky, kterou nechal vídeňský magistrát operativně vytisknout pro první návštěvníky a rakouský tisk se k němu připojil. Stali se nyní světoobčany. A my, staří světoobčané zdravíme ty nové. Vítáme vás! psal Kurier na titulní straně v prosinci 1989. Město Vídeň pro československé návštěvníky organizovalo volný vstup do muzejí, dokonce i do divadel, pokud zbyly volné vstupenky, první víkend jezdila vídeňská doprava zdarma, na Stephansplatzu se rozdělovaly vánoční dárky pro československé děti, v Linci a dalších městech organizovaly obchodní domy sbírky pro chudé návštěvníky. Deníky srovnávaly oba prezidenty, Waldheima a Havla - se zdrcujícími závěry pro prvního. Dokonce i téma podunajské konfederace se opět vynořilo a získalo nečekaně vysoký souhlas – na rozdíl od německé opce. Teprve postupně byly nápisy Vítáme vás nahrazovány nápisy Češi, nekraďte nám tady.

Československý pasivní odpor proti invazi Varšavské smlouvy zůstal v rakouském intelektuálním prostředí dodnes legendou a vzorem síly a moci občanské společnosti. Rakouská účast na Pražském jaru, na aktivitách Charty 77 i na Sametové revoluci dalece překračovala prostý projev sympatií k subverzivním hnutím v znepřátelené zemi. Samotné Pražské jaro vyvolalo v Rakousku hlubší naděje a zanechalo trvalejší stopy než kterékoli jiné hnutí 60. let, včetně německé Mimoparlamentní opozice, francouzských studentských a dělnických bouří či Hippies v USA. Dokonce hlubší než v samotné ČR, řekl bych.

Možným vysvětlením je, že rakouská občanská společnost vnímala československé snahy o větší demokracii a občanskou participaci jako zástupné i pro ni samu. Z tohoto pohledu lze i současné vzájemné znechucení interpretovat jako důsledek zklamání nad výsledkem vkládaných nadějí. Také v tomto ohledu jsou obě společnosti zajedno. Zároveň takové vysvětlení obsahuje i vyhlídku na budoucí novou vlnu solidarity, až se česká občanská společnost opět vzchopí k novému projevu. Pokud to tentokráte dříve neučiní rakouská.

Na závěr nelze nezmínit českou percepci či spíše českou ignoranci. S Rakouskem máme zcela korektní vztahy, definoval ji počátkem 90. let tehdejší premiér nového státu Václav Klaus, podobně jako třeba s Maltou. Je příznačné, že dosud jediný projev vděku vyšel od československých emigrantů v zámoří. V roce 1998 byl v Mikulově odhalen pomníček Rodina s dvojjazyčným textem Děkujeme našim rakouským bratrancům za pomoc v roce 1968. Iniciovala a zaplatila jej rodina Kynclových z Kanady a vytvořil jej sochař Jan Koblasa z Německa. Mikulov byl jediným českým příhraničním městem, které na jejich nabídku reagovalo.