Vytisknout
Zobrazení: 6061

Přijde skin do romské hospody, postaví se k výčepu, na tričku má nápis Nesnáším Romy ze tří důvodů. Co to má znamenat, zeptá se jeden. První důvod je, že neumíte číst, odpoví skin. Cos to řekl, ptá se výhružně jiný. Druhý je, že nerozumíte česky. Další se na skina žene s nožem. A třetí, že taháte kudličky tam, kde se bude střílet.

Dobrý vtip, stručný, s překvapivou přímočarou gradací a dotaženou pointou. Krystalicky vyjadřuje základní vzorce představ gádžské většiny o vztazích s romskou menšinou. Vzorec arogance, s níž si bílý skin může beztrestně dovolit desavuovat Romy uprostřed jejich teritoria, vzorec nadřazenosti, která mu nad nimi v každém okamžiku poskytuje spolehlivý náskok, vzorec civilizační převahy, vyjádřený účinnější výzbrojí, vzorec ubezpečující, neboť Romům v závěru nezbývá než svou podřízenou roli uznat, konečně i vzorec hodnotový, podle něhož má ponižování lidské důstojnosti pro české gádže hodnotu kratochvilnou – lepší interpretaci nenabízí.

Jak již to bývá, více než o Romech vypovídá o autorech, šiřitelích, posluchačích, o jejich skrytých představách, přáních, fantaziích. Vypovídá o nás: komupak převaha bílého skina neimponuje, kdopak by se už identifikoval s druhou stranou? Jak to, že máme zapotřebí kompenzovat deficit vlastní sebehodnoty snižováním hodnoty druhých, bezbranných? Proč právě Cikánů, kteří – na rozdíl od snad všech ostatních evropských národů včetně nás samých – nikdy nikomu neublížili?

Také pro údajně nekorektní označení existují tři dobré důvody:

Prvním je tradice. Označení Cikán pochází buď z řeckého athinganos, snad záměnou se stejnojmennou sektou z 9. století, anebo možná z perského ciganč (hudebník, tanečník) či asinkan (kovář); či z jejich kombinace. Vyskytuje se prakticky ve všech evropských jazycích, pouze ve španělštině a angličtině se označení Cikánů odvozuje od jejich údajného egyptského původu a rovněž ve francouzštině existuje k tsigane také egyptská varianta gitan. A, stejně jako i v angličtině, také varianta česká – bohême, bohemian.

Druhým důvodem je, že označení Cikáni zahrnuje jednu celou evropskou kulturu v její tisícileté tradici, vedle Roma také Sinti, Jerli, Kalé, Kalderaš, Lalleri, Lovara, Manuš a další. Maurice Ravel, Georges Bizet, Johann Strauss, Karel Hynek Mácha, Karel Vacek a stovky dalších psali a zpívali o Cikánech, ne o Romech.

A konečně je tu i třetí důvod, vlastenecký: Lety a Kunštát u Hodonína nebyly koncentrační tábory romské, ale cikánské. Korektní záměnou pojmenování jakoby se vytratily historické souvislosti, jakoby ti, které jsme vyvraždili, přestali existovat i jen jako pojem, jakoby s nimi dnešní segregace a deportace Romů neměly nic společného.

Cikáni v Evropě

Cikánské dějiny a osudy jsou v mnohém podobné židovským. Jejich předkové opustili Indii někdy ve 3. až 9. století směrem na severozápad do Persie a Malé Asie. V průběhu 13.–14. století postupně pronikají přes Balkán do střední a západní Evropy. V roce 1290 jsou písemně zaznamenáni cikánští ševci v Řecku, 1322 Cikáni na Krétě, 1348 v Srbsku, 1400 v Bulharsku, 1407 v Německu, 1418 ve Francii, 1498 doprovázeli čtyři Cikáni Cristofora Colomba při objevení Ameriky.

V Čechách se první zmínky sporadicky vyskytují od roku 1241. Roku 1417 vystavil král Zikmund průvodní list pro skupinu cikánských křesťanských psanců vojvody Panuela putující na západ a roku 1423 pro skupinu vojvody Ladislava. Opisem průvodních listů krále českého – le roi de Bohême – se ve Francii brzy vykazovaly i další cikánské skupiny.

Cikáni tedy reprezentovali Království České na Západě až po Ameriku jako první. Výraz Bohême či Bohemian se ve Francii a Anglii zažil jako synonymum jak pro Cikány, tak pro obyvatele Čech a v přeneseném smyslu i obecně pro neobvyklý, nekonvenční, svobodomyslný, nespoutaný, zejména umělecký způsob života. V této podobě se výraz vrátil zpět domů jako bohém, bohémský či bohéma, kterou si ovšem řada Čechů naopak asociuje s bohémou pařížskou.

Totalitní křesťanská Evropa přelomu středověku a novověku ovšem pro odlišné nebyla právě zemí zaslíbenou. Roku 1492 vyhání Isabela Kastilská Židy ze Španělska a zároveň vydává první zákon proti Cikánům. 1500 je augsburgský Reichstag označuje za zrádce křesťanství a obviňuje je z čarodějnictví, kradení dětí a banditismu, 1504 je jim zakázáno usazovat se ve Francii, 1525 jsou vypovězeni z Anglie. 1596 je v Anglii 106 mužů a žen popraveno jen za to, že jsou Cikáni – ostatně nikterak ojedinělá událost.

V Praze je sice roku 1523 kočovníkům pobyt výslovně povolen, avšak povolení nemá dlouhého trvání. 1541 byli podezříváni ze založení požáru a 1545 je Ferdinand I. poprvé a pak ještě mnohokrát vypovídá ze země. Cikáni mohou být beztrestně zabíjeni, jejich ženy mrzačeny, děti mrskány. Což ovšem nijak nebrání jejich verbování do různých vojsk. Poněkud lepší postavení měli na Moravě a v Uhrách, kde se směli usazovat cikánští kováři a hudebníci.

S osvícenstvím se v průběhu 18. století mění i vztah k menšinám, zejména ve smyslu pokusů o jejich násilnou asimilaci. Provází je i první změna označení: Cikáni se stávají Novosedláky (Neubauern) resp. Novomaďary (Új-Magyar). Je jim zakazován jazyk, odívání, kultura, kočování, některá povolání, jsou násilím usazováni, jsou jim odebírány děti na převýchovu. Ještě 1782 je v Uhrách za vraždy a lidožroutství popraveno čtyřicet Cikánů, aby se dodatečně zjistilo, že doznání byla vynucena mučením a že údajné oběti nikdy neexistovaly.

V průběhu liberalizace druhé poloviny 19. století se bariéry mezi kulturami stávají propustnějšími. Rozrůstají se cikánské tábory i stabilní usedlosti a osady. 1830 vzniká v Anglii typický cikánský dřevěný, plachtou zastřešený a bohatě zdobený koňský povoz, který se rychle rozšíří po celé Evropě. Také díky němu nalézá řada cikánských rodin obživu typicky v ambulantních profesích: hudebníci, kováři, kotláři, dráteníci, brusiči nožů, košíkáři, obchodníci s dobytkem a koňmi, provozovatelé pouťových atrakcí, podomní prodavači, sezónní a námezdní dělníci. Ve světě bez tisku, rozhlasu a televize plní také funkci zpravodajství – jejich prostřednictvím se do posledních vesnic dostávají informace o dění v bezprostředním okolí i ve světě.

Moderní xenofobie

Moderna ústí ve dvacátém století do nových totalit, horších, než předchozí křesťanská. Postoj k Cikánům jejich příchod předznamenává dávno předtím, než svou hlavní pozornost soustředí na Židy. Již 1876 publikuje Cesare Lombroso vlivnou knihu L'uomo deliquente, Delikventní člověk, ve které podrobně popisuje kriminální charakter cikánského etnika. 1899 je v Mnichově založen Nachrichtendienst in Bezug auf die Zigeuner, policejní informační služba registrující všechny Cikány starší šesti let včetně fotografií, otisků prstů, geneaologických dat a trestních záznamů. 1905 publikuje její ředitel Alfred Dillmann v knize Zigeuner-Buch registr 5000 německých Cikánů včetně osobních dat a artikuluje základní, později v mnoha variantách opakovaný moderní xenofobní vzorec: společnost trpí cikánskou pohromou, morem, proti kterému se musí neúnavně bránit přísnou policejní kontrolou a tvrdými tresty. Vzniká mezinárodní koalice pro boj proti Cikánům, které se vedle Německa účastní Rakousko-Uhersko, Belgie, Dánsko, Francie, Itálie, Lucembursko, Holandsko, Rusko a Švýcarsko.

Se vznikem nových států po 1. válce se vztah k Cikánům diferencuje, v řadě zemí se více či méně integrují do většinové kultury. V SSSR vzniká v roce 1925 Sovětská asociace romských spisovatelů, 1929 časopis Romani Zorya (Romské spisy), 1930 Nevo Drom (Nová cesta), 1931 dodnes působící divadlo Theatre Romen. V USA vzniká 1927 Red Dress Association a získává podporu prezidenta Roosevelta. Polská vláda uznává 1930 Michaela Kwieka II. jako Cikánského krále. 1933 vznikají v Bulharsku časopis Terbie (Vzdělání), v Rumunsku časopisy Neamul Tiganesc (Cikánský národ) a Timpul (Čas), konference Uniunea Generala a Romilor din Romania (Všeobecné sdružení Romů v Rumunsku) požaduje zřízení romské knihovny, nemocnice a univerzity. 1934 zakládá Django Reinhardt ve Francii legendární jazzovou kapelu The Quintet Hot Club de France.

I v Německu zaručuje Výmarská ústava z r. 1919 Cikánům plnou rovnoprávnost, ale již 1920 jim ministr pro obecné blaho zakazuje přístup do veřejných lázeňských a rekreačních zařízení a psychiatři Karl Binding a Alfred Hoche volají po usmrcování obtížných existencí (Ballastexistenzen), mezi nimi Cikánů. Na konferenci k Cikánské otázce 1925 navrhuje Bavorsko násilné usídlování a internování osob štítících se práce (arbeitsscheu) z bezpečnostních důvodůpracovních táborech. Bavorský Zákon pro boj proti Cikánům, vagabundům a povalečům je přijat o rok později a 1929 rozšířen na celé Německo. Ve Švýcarsku začíná 1926 program sdružení Pro Juventute uskutečňovat myšlenky eugeniky a pokroku odebíráním dětí cikánským rodinám, změnou jejich identity a umísťováním v dětských domovech.

S nástupem nacionálního socialismu získává xenofobie vědecký rozměr. Dosavadní problémy s kočovníky štítícími se práce či mezinárodní plutokracií se stávají jen fasetami problému meritorního, totiž ohrožení našeho zdravého a plnohodnotného rasového genetického fondu znečištěním cizími, méněcennými, ba zločineckými genetickými informacemi.

Norimberské zákony k ochraně německé krve a německé cti z roku 1935 ze společnosti definitivně vylučují Židy. S Cikány má ovšem německá věda potíž, patří stejně jako Němci sami k árijské, tedy nadřazené vůdcovské rase. Cikánský problém je proto nadále chápán především jako problém sociální, problém zbytečných, společnost zatěžujících existencí, podobně jako problém asociálních a tělesně či duševně postižených osob. Rozdíl je v rozměru: zatímco pro poslední skupiny nabízí eutanazie uspokojivé řešení, v případě Sinti a Romů k němu zatím chybí potřebné kapacity i odhodlanost.

Roku 1937 přichází starosta hamburské čtvrti Wandsbek s návrhem, jehož obdoba později vynese na výsluní i jeho vsetínského kolegu Čunka. Uvažuje, zda by nebylo smysluplné všechny cikánské rodiny z prostoru Hamburgu přemístit do nějakého většího společného, od obytných oblastí pokud možno vzdáleného tábora. Ještě ve stejném roce je návrh uskutečněn v Berlíně a ve Frankfurtu. Cikáni a posléze i Židé zbaveni volebního práva a 1938 proti nim začíná otevřený teror, v červnu Zigeuneraufrämungswoche (Týden očisty od Cikánů), v listopadu Reichskristalnacht (Říšská křišťálová noc). První tisícovky Cikánů jsou deportovány do koncentračních táborů. 1938 zakazuje Stalin cikánský jazyk a kulturu v SSSR, 1940 jsou zřizovány internační tábory pro kočovníky ve Francii, následuje Polsko, Chorvatsko, Srbsko, Rumunsko.

Každá xenofobie, vědecká i lidová, zákonitě směřuje k nějakému konečnému řešení, k definitivnímu odstranění cizího elementu z našeho života a teritoria. Fyzická izolace cizích ve vyhrazených lokalitách, ghettech a sběrných táborech je jen provizorním řešením. Nutně následuje nátlak k vystěhování, vyhánění, deportace. Po vyčerpání expulzivních možností logicky zbývá jen fyzická likvidace – nejde-li to po dobrém, musí to jít po zlém.

Již v roce 1940 se v Buchenwaldu na 250 cikánských dětech testuje Zyklon-B. Se začátkem války se otvírá možnost deportovat Židy a Cikány pryč z Říše, na Východ, do Generálního gouvernementu Polsko. Na první cikánské transporty není tábor v Łódźi připraven. V katastrofálních podmínkách zde koncem roku 1941 vypukne tyfová epidemie, kterou se podaří zastavit pouze fyzickou likvidací všech 5000 rakouských Romů.

Na konferenci ve Wannsee v lednu 1942 pak nacističtí pohlaváři dospívají ke konečnému řešení židovské otázky. V případě rasově hodnotných Cikánů však Himmler váhá až do prosince, než konečně vydá rozkaz rovněž k deportacím cikánských míšenců, romských cikánů a příslušníků balkánských cikánských kmenů neněmecké krve. Ještě koncem roku 1942 a v průběhu roku 1943 následují – již bez krevních rozborů – deportace Cikánů z Říše a spřátelených či podrobených zemí do Osvětimi-Březinky; přes 22 tisíc osob z jedenácti zemí, poslední z Maďarska v říjnu 1944. V jediné noci z 2. srpna 1943 je v Březince zplynováno 4000 Romů. Na Ukrajině a v Rusku jsou Židé, Romové a komunističtí komisaři po dobytí území na místě masově stříleni. Odhady celkového počtu cikánských obětí nacistického režimu se pohybují mezi 220 000 až 1,5 milionem.

Poválečné zděšení nad průmyslově pojatým židovským holocaustem problém vztahu k Cikánům z velké části vytěsnilo. Protižidovská xenofobie sice ještě nakrátko znovuožila ve stalinských procesech, ale natrvalo se v Evropě stala společensky neúnosnou. Povědomí o cikánském holocaustu naproti tomu zůstalo matné a skutečné přehodnocení přichází teprve se vznikem občanské společnosti v šedesátých letech. V roce 1970 ukončuje činnost bavorský Nachrichtendienst in Bezug auf die Zigeuner z roku 1899, ve stejném roce je ve Francii zrušen carnet anthropométrique, osobní průkaz zavedený pro Cikány 1912, v roce 1973 končí švýcarský program Pro Juventute z roku 1926 a švýcarská vláda se za něj Cikánům omlouvá.

Postavení národnostních menšin se stalo prubířským kamenem rozvoje západních demokracií a je třeba zdůraznit, že v Evropě etnické konflikty prakticky vymizely. Výjimkami jsou nemnohé otevřené či latentní konflikty o teritoriální nadvládu, např. v Jugoslávii, Kosovu, Baskicku, v Jižních Tyrolech, na jižním Slovensku. A ovšem problematika českých a slovenských Romů.

Do Vítězného února

Roku 1921 uznává Československo cikánskou i židovskou národnost. Zároveň však nadále platí zákon z r. 1885, zakazující kočování a cikánský způsob života. Již v roce 1927 je však přijat nový zákon o potulných cikánech, podle kterého je v letech 1928–1929 provedena evidence Cikánů a kočovníků po bavorském vzoru. Postupem času byly všem 40 000 etnickým Cikánům bez ohledu na způsob života vystaveny cikánské legitimace.

Po mnichovském šoku Československo překotně opouští Masarykovy ideály humanitní a v posledním půlroce samostatnosti iniciativně zavádí českou verzi nacionálněsocialistického pořádku. V těchto dnech bude se muset a hodně brzy něco stát. Jinde mají koncentrační tábory pro politické přestupníky. My nebudeme sahat k takovým opatřením. Ale bylo by dobře vybudovat koncentrační tábory pro cikány, tuláky a řemeslné žebráky, píše Venkov 17. prosince. Humanita zde nemusí platit ... Každý musí pracovat – každý má právo na bezpečnost osobní i majetku ... Udělá-li v této věci vláda rychlý zákrok, prospěje občanstvu a veřejné morálce.

Vláda občanstvo a veřejnou morálku nezklamala. Ještě koncem roku vysílá delegaci k prostudování organizace pracovních táborů do Německa, 6. února 1939 požaduje předseda vlády Beran pracovní tábory pro cikánské rodiny a další potulné osoby a 2. března vládním nařízením č. 72/1939 tábory pro osoby štítící se práce zřizuje.

O dva týdny později přišla okupace a budování táborů pozdržela o více než rok. Teprve v červnu 1940 nařídí ministr Ježek zřízení pracovního tábora v Letech, po dvou týdnech k němu získá i dodatečný souhlas říšského protektora.. Tábor byl převzat počátkem srpna, krátce nato přibyl další v Hodoníně u Kunštátu. Řídily je české kriminální ústředny v Praze a v Brně a zaměstnávaly výhradně české četníky a úředníky. První vězni, jen zčásti Cikáni, zde za velmi nelidských podmínek pracovali v nedalekém kamenolomu a na stavbě dálnice Plzeň-Ostrava.

K rozhodujícímu pohybu došlo, stejně jako v Německu, v roce 1942. Již v červnu nařídil ministr Bienert provedení soupisu Cikánů na základě evidence z let 1928–29 a jejich deportaci do táborů v Letech a Hodoníně, přeměněných na cikánské. Deportace proběhla v prvních týdnech srpna. Čtyři měsíce před Himmlerovým rozhodnutím o deportacích Cikánů zde vítá velitel Janovský deportované slovy odsud vede jen cesta do nebe. Jedná se o plevel lidstva a Říše má zájem jen na jeho vyhynutí, objasňuje cíle táborové politiky. Podmínky v českém koncentračním táboře Lety patří k vůbec nejotřesnějším dokladům lidské nízkosti, surovosti a nenávistnosti, podle shodných svědectví projevům podstatně horším, než v německých koncentrácích včetně Osvětimi. Tyfová epidemie počátkem prosince způsobila odvolání Janovského a zdržení transportů do Osvětimi. Uskutečnily se až od května 1943 a 6. srpna 1943 byl tábor Lety uzavřen.

Genocida českých a moravských Cikánů byla pravděpodobně nejdůsledněji provedenou genocidou 2. světové války. Z více než 3000 v Letech internovaných ji přežilo kolem 300 osob, několik stovek dalších si zachránilo život včasným útěkem do fašistického Slovenského štátu. Podmínky v táborech se po válce staly předmětem několika trestních řízení, jejichž výsledkem bylo potrestání nejsurovějšího dozorce Josefa Lunáčka důtkou. Vlastní genocida se předmětem trestního řízení dodnes nestala a její pachatelé se mezi námi v klidu dožili zaslouženého odpočinku.

Bezprostředně po válce se počet Cikánů v Čechách a na Moravě odhaduje na 600 až 1000 osob. S vyhnáním tří milionů Němců ovšem nastává problém, jak narychlo znovu zalidnit vyprázdněnou třetinu země. Mezi vhodnými kandidáty jsou i východoslovenští Romové, pro které je nábor do českého pohraničí spásným východiskem z beznadějné izolace slovenských cikánských osad. Vedle nich přicházejí i menší skupiny balkánských a olašských Romů a Sinti. Benešův dekret č. 88/1945 o všeobecné pracovní povinnosti migraci do Čech dále urychlí, takže v druhé polovině roku 1947 již ministerstva vnitra registruje v Čechách a na Moravě 16 752 Cikánů.

Postoj k Cikánům v českých zemích ovšem vykazuje od předválečných let nepřerušenou, novějšími událostmi nikterak nedotčenou kontinuitu a není důvodu ke změně. Naopak, východoslovenští Romové vykazují ještě více znaků cizosti než někdejší domácí, vyvraždění v Letech a v Osvětimi. Zákon o potulných cikánech z roku 1927 je nepřetržitě v platnosti a česká společnost může teprve teď naplno uskutečňovat nacionálně socialistické ideály Lebensraumu, jednoty země a národa, etnické očisty, pracovní povinnosti a sociálního inženýrství.

Již v r. 1945 Zemský národní výbor v Praze opět doporučuje soustředit Cikány do pracovních táborů s přísnou kázní a zvláštním řádem, ministerstvo sociální péče připravuje návrh na shromáždění Cikánů do sběrných středisek za účelem převýchovy a zřízení rodinných cikánských táborů pro nenapravitelné asociály. Cikánům je zakazován vstup do řady měst a oblastí, z dalších jsou vystěhováváni, v zimě 1946/47 jsou z některých míst odsunuti zpět na Slovensko. Vyhláška ministerstva vnitra z července 1947 provádí nový soupis potulných cikánů a jiných tuláků práce se štítících, rozuměj romského etnika, takže cikánská otázka opět nezadržitelně směřuje k osvědčeným řešením.

Zločinný režim

Zlom ve vztahu k Cikánům přinesl až Vítězný únor. Pro komunisty, odvozující identitu ne z rasových, nacionálních či etnických indikací, nýbrž ze sociálních, byli Cikáni jen další obětí kapitalistického vykořisťování, která od společnosti potřebuje pomoc v podobě převýchovy v třídně uvědomělé občany lidovědemokratického státu. Zároveň se objevují i první projevy sebevědomí druhé strany – v Bratislavě je založeno Sdružení slovenských cikánů a hromadné protesty zabrání vydávání cikánských legitimací namísto občanských průkazů. V roce 1950 byl pro příchuť rasové diskriminace konečně bez náhrady zrušen i zákon o potulných cikánech z roku 1927, včetně souvisejících předpisů, který přežil čtyři režimy. Cikánská problematika se přesunula z roviny kriminálního etnika do roviny sociální, zaměstnanostní, zdravotní, vzdělanostní a kulturní politiky.

Upřímné nadšení sociálních vizionářů ovšem brzy narazilo na nesmlouvavou realitu. V ukazatelích trvalého usídlení, zaměstnanosti, školní docházky, branné povinnosti, sociálních a hygienických podmínek a kulturní asimilace zůstává převýchovný proces daleko za plánovanými cíli. Důsledná řízená asimilace etnografické skupiny cikánů, jak se příslušný program ÚV KSČ nazýval, vyžadovala k odstraňování zaostalosti a nesprávného způsobu života mnoha občanů cikánského původu účinnější nástroje.

V roce 1958 je přijat nový zákon č. 74/1958 o trvalém usídlení kočujících osob, který kočování trestá vězením a zároveň dříve kočovným osobám přislibuje všestrannou pomoc. 1959 je formou policejních razií proveden další soupis kočovných a polokočovných osob, včetně sejmutí otisků prstů, záznamu v matrice a občanském průkazu a jejich okamžitého přidělení do pracovního procesu. Všestranná pomoc ovšem narážela jak na kapacitu a ochotu státních podniků převychovávané přijímat, tak i na limity bytové výstavby, takže zhusta jediným praktickým výsledkem pomoci bylo zařazení do daktyloskopické kartotéky s diskriminačními důsledky pro budoucnost.

Odstraňování nesprávného způsobu života však nepřineslo štěstí ani těm šťastnějším. Trvalé usídlení v přidělených bytech znamenalo pro kočující osoby přirozeně především domácí vězení pod hrozbou vězení justičního. V gádžské společnosti, trpící chronickým deficitem bytové výstavby naopak vyvolávalo stejně přirozenou závist a nenávist, násobenou hustě kolportovanými zprávami o cikánském nevděku a o vybydlování a devastaci přidělených bytů.

V roce 1965 je zřízen Vládní výbor pro otázky cikánského obyvatelstva a jeho pozornost se zaměřuje především na likvidaci nežádoucích soustředění cikánských ulic, osad a čtvrtí. Rozptyl a odsun mají probíhat jednak lokálně v rámci okresů, jednak celostátně ze Slovenska do Čech. Nutno uvést, že překážkou jeho důsledného provádění byl přijatý princip dobrovolnosti. Zároveň se objevuje staronový motiv vysoké cikánské porodnosti, řešený zatím pouze návrhem na bezplatné vydávání antikoncepčních prostředků.

Ke zhodnocení asimilační politiky 50. a 60. let chybí seriózní zpracování. Její charakteristikou je polarita mezi beznadějnou zaostalostí více než tisíce od světa odříznutých východoslovenských cikánských osad, představujících nevyčerpatelný zdroj pracovní síly, a potřebami extenzivního rozvoje českého průmyslu a pohraničí. Efektivní přístup by předpokládal paradigmatické změny na obou stranách – na Slovensku investice do integrace, infrastruktury a nalezení adekvátních vzdělávacích a kvalifikačních forem, na české straně flexibilitu a experimentování s přiměřenějšími formami sociální a pracovní integrace než tupě socialistický vzorec trvalého bydliště a razítka o zaměstnání v občanském průkaze.

Dlouhodobé slovenské snahy zbavit se co největší části zanedbaného etnika vedly k nekončícímu migračnímu proudu do Čech, očekávajících ovšem spíše přísun uvědomělých proletářů. Zpráva Vládního výboru pro otázky cikánského obyvatelstva z května 1967 uvádí za cikánskou populaci některá celostátní čísla: nezaměstnanost 9 % mužů, 82 % žen, 11 % mladistvých, pravidelná školní docházka 64 % dětí; 20 000 negramotných do 40 let. Závažným problémem je vztah ostatního obyvatelstva k cikánům, poznamenává, v řadě míst existují přežitky vůči cikánům, které hraničí s rasovou diskriminací. O subjektivní situaci Romů samých a jejich pocitech v nepřátelské společnosti zpráva neříká nic.

S probuzením občanské společnosti v šedesátých letech dochází i v Československu ve vnímání cikánské problematiky k přelomu. Hmatatelným výsledkem společenského, mediálního a politického otevření tématu je vznik Svazů Cikánů-Romů v Čechách a na Slovensku v roce 1968, spojený s obsáhlou politickou i publikační aktivitou, zejména s Memorandem, v němž požadují politický statut a včlenění jazykových a etnických práv do ústavy. Pozornost by si zasloužily rovněž nově vzniklé a mezitím zapomenuté formy družstevního podnikání, spočívajícího v poskytování fixní pracovní kapacity státním podnikům navenek při pozoruhodné organizační a sociální flexibilitě směrem dovnitř. Pokud si vzpomínám, nemalou část z nich tvořily právě cikánské podnikatelské subjekty, zaměstnávající i řadu gádžů.

Normalizace v r. 1973 zrušila spolu se všemi výdobytky šedesátých let i cikánské svazy, nicméně návrat k předchozí asimilační politice již možný nebyl. Dosavadní politika odsunu a rozptylu je v r. 1970 nahrazena koncepcí společensko-kulturní integrace Cikánů (ano, s velkým C), ovšem i nadále nesenou tradiční arogancí, podle které se oni musejí přizpůsobit našim požadavkům. Dodnes nebyla uspokojivě objasněna opatření pro omezení nezdravé populace, jak zněl slovenský eufemismus pro finančně odměňovanou sterilizace nejen, ale zejména romských žen mezi lety 1972–1990. Lze vyslovit pochybnosti o jejím retardačním vlivu na demografický vývoj Romů ve smyslu genocidy v České republice, můžeme se dočíst. Právně se ovšem trestnost neposuzuje na základě důsledků, nýbrž úmyslu, a posouzení nepřísluší sociálním pracovníkům, nýbrž soudům. K tomu by ovšem nejprve musela genocida patřit mezi v ČR stíhané trestné činy. Než se tak stane a podezření se vyvrátí, přikloňme se k hypotéze, že stejně jako v předchozích programech cikánských táborů, řízené asimilace i rozptylu a odsunu byl motivací genocidní záměr redukce etnicky a kulturně cizí menšiny.

Na druhé straně však romská tematika již trvale zůstává součástí veřejného povědomí. Vycházejí Romské pohádky a učebnice romštiny od Mileny Hübschmannové, nahrávky cikánského folklóru, 1978 vychází dokument Charty 77 o postavení Cikánů-Romů v Československu atd. Postupně je starobylé označení Cikáni pro jeho údajně hanlivou a urážlivou konotaci – jakoby urážka byla dílem slova, a nikoli lidí – i přes námitky Sinti nahrazeno obecným označením Romové. Nejrychleji se změně přizpůsobují cikánské, nyní romské vtipy. 1972 je zřízena instituce sociálních kurátorů, prostředníků mezi romskou a majoritní komunitou, která se zejména v Praze vyvine v intelektuální centrum snah o nové přístupy.

S rozvojem občanských aktivit v osmdesátých letech znovu ožívá i romské sebevědomí. V dubnu 1986 se skupina romských intelektuálů, snad jediná ze všech disidentních seskupení, obrátila dopisem přímo na ÚV KSČ a je opakovaně přijata na nejvyšší úrovni. V roce 1987 vzniká Přípravný výbor Svazu Romů v ČSSR a v únoru 1989 časopis Lačho Lav (Dobré slovo). Zpráva o stavu řešení problematiky romského obyvatelstva z ledna 1989 zvažuje ústavněprávní postavení Romů, zavedení romské samosprávy a užívání romštiny a konstatuje, že romská komunita má v podstatě národnostní povahu.

Demokracie v Čechách

Zájem a jistá míra sympatií znovuprobuzené občanské společnosti pro romskou problematiku přetrvávají i po r. 1989. Ať žijí Romové, skandují v prosinci 1989 statisíce lidí na Letenské pláni. Poprvé od roku 1921 je opět uznána romská národnost a na FF UK je konstituován studijní obor romistiky. V rámci Občanského fóra vzniká první romská politická strana Romská občanská iniciativa a získává šest mandátů do ČNR a čtyři do FS.

V hospodářském a morálním rozkladu devadesátých let se ovšem solidarita rychle vytrácí. Romové jsou jeho nejpostiženější obětí. Šmahem mizí desetitisíce pracovních příležitostí, celá průmyslová odvětví založená na nekvalifikované pracovní síle. Kolem nich vybudovaná města, čtvrti a sídliště ztrácejí v průběhu měsíců existenční opodstatnění a s ním mizí učňovská místa, mateřské školky, sociální politika, společenská soudržnost. Zůstávají rozsáhlá ghetta převážně romského osídlení, existenčně odkázaná bezvýhradně na pasivní příjem sociálních dávek a drobnou kriminalitu.

Mobilita, zní odpověď nového českého státu kvapně se zbavujícího jakýchkoli forem odpovědnosti; musejí se stěhovat za prací. Jen totální amnézie staletého pronásledování cikánského stěhování se za prací, násilného usazování a kriminalizace kočovného způsobu života zakrývá její bezmezný cynismus. Imobilní Romové – jaké to historické vítězství nad cikánským způsobem života! Zákon o restitucích přirozeně neposkytuje náhrady ani za koně a vozy odebírané v letech 1942, 1953, 1959 ani za kulturní know-how mobility, vymlácené z cikánského etnika v průběhu nejen celého zločinného období, ale i všech předchozích.

V roce 1992 geneaolog Paul Polansky náhodně objeví archivní materiály tábora v Letech, na jehož místě dnes zčásti stojí velkovýkrmna vepřů. Publikace materiálů v USA vyvolá v Česku na čas bouřlivou reakci, jejímž výsledkem je v r. 1995 odkrytí skrovného památníčku stranou veřejných komunikací za účasti Václava Havla a vyplacení malého odškodného dosud žijícím obětem. Na rozdíl od Památníku Lidice či Památníku Terezín se prostředky na odstranění vepřína a pietní úpravu prostoru dodnes nenalezly. Na našem území je spousta míst, kde došlo k tragédiím, například na silnicích, a nikdo se nepohoršuje, že tomu chybí pieta, objasňuje místopředseda ODS Miroslav Beneš.

S rozpadem ČSR se poprvé od srpna 1945 opět naskytuje příležitost zbavit se cizího etnika prohlášením jeho příslušníků za cizince. Zákonem 40/1993 o státním občanství se jimi rázem stávají desetitisíce na Slovensku narozených v Čechách žijících Romů včetně jejich zde narozených dětí. Na nátlak domácí i zahraniční kritiky, mezi jinými i UNHCR a Rady Evropy, byl zákon opakovaně novelizován, aniž by dodnes problém ilegálních Romů a jejich postavení uspokojivě vyřešil.

Návrat před Vítězný únor ovšem znamená nejen restituce majetku a ostrakizaci komunistů, ale rovněž Čechy Čechům. Kdyby lidé věděli o co nám jde, nosili by nás na rukou, vysvětluje bezelstně a bez velkého přehánění mladý skinhead. Desítky mrtvých při českých protiromských pogromech devadesátých let jsou zcela ojedinělým evropským fenoménem – nejblíže k němu mají čtyři mrtví při bombovém atentátu v Rakousku 1995, ovšem činu jediného psychicky vyšinutého pachatele. Velmi, opravdu velmi pomalu reaguje státní moc, teprve pod tlakem zahraničního zděšení a po řadě trapných omylů, při nichž jsou namísto Romů napadáni vážení cizinci tmavší pleti.

Většina obyvatel ovšem extremismus a násilí odsuzuje a dává přednost decentnějším řešením v duchu někdejších myšlenek starosty Wandsbeku. V Ústí nad Labem jsou problémové rodiny (nejen romské) nejprve sestěhovány do několika bývalých ubytoven a po konfliktech s okolím mají být odděleny zdí. Kauza Matiční ulice vyvolala v r. 1998 pro městské zastupitelstvo nepochopitelné reakce nejen ze strany Rady Evropy, ale dokonce i domácí vlády. Plot přece neměl žádný rasistický podtext, pouze měl sloužit k oddělení asociálů od řádných lidí.

Restituce, privatizace, prodej domů a bytů do vlastnictví a odstranění socialistického přežitku sociální zodpovědnosti vytvářejí pro oddělení asociálů od řádných lidí příznivé podmínky. V Mladé Boleslavi a dalších městech jsou cíleně rozprodány všechny domy s romskými nájemníky, aby špinavou práci za město odvedli soukromí majitelé. Romové jsou odsouváni z měst a koncentrováni v holobytech, jinak nevyužitelných prostorách či železných kontejnerech na periferii, na venkově, v nově vznikajících slumech. Mým cílem je nepustit je do Mostu, objasňuje svůj politický program radní Jiří Zelenka. Ještě by mohli zatáhnout do města žloutenku, doplňuje ho náměstkyně Hana Jeníčková.

Při sčítání obyvatel v roce 1991 se k romské národnosti hlásilo 32 903 osob, o deset let později 11 746 osob. Jediné o čem čísla vypovídají, je pocit romské menšiny. Strach.

A tak osm let po sametové revoluci z Čech a Slovenska lidé opět utíkají před pronásledováním na Západ, mezi nimi opět intelektuálové a spisovatelé jako Margita Reiznerová, František Demeter, Ilona Ferková, Malvína Lolová a další. Také pro českou vládu je reakce zahraničí zcela nepochopitelná – je to přece pouze ekonomická emigrace, vysvětluje Miloš Zeman a starostka Liana Janáčková z Ostravy-Mariánských Hor nabízí Romům na letenky příspěvek. Pro ostatní je zcela nepochopitelná česká reakce. Dichotomie českého a cikánského ve slově Bohemian nabývá nový zlověstný rozměr. Situací českých Romů se zabývá Výbor OSN pro lidská práva, Kanada zavádí v r. 1977 pro občany ČR vízovou povinnost, Británie a Norsko pro občany Slovenska, britský úředník na ruzyňském letišti odmítá vstupní povolení snadno identifikovatelným osobám, které by v Británii mohly požadovat politický azyl, Británie a Finsko uvažují o zavedení vízové povinnosti pro občany ČR.

V průběhu nového tisíciletí se postupně zabíhá rituál, při kterém různé zahraniční instituce periodicky hodnotí český přístup k romské menšině jako diskriminační, segregační a rasistický a česká strana v závislosti na jejich váze reaguje ignorováním, poklepáváním na čelo, odmítáním, vysvětlováním či přísliby zlepšení. Paralelně nabývají projevy rasismu na šíři a stávají se salonfähig. Volvo? Nic pro Romy, inzeruje český zástupce švédské automobilky na stránkách lesklých časopisů (Volvo? Nic pro mne, zlato, zní text pod fotografií Roma vyštafírovaného všemi nezbytnými předsudky a averze vyvolávajícími symboly).

Nelze přitom tvrdit, že by k nějakému způsobu řešení neexistovala vůle. Romskou problematikou se kampaňovitě či pravidelně zabývá hned celá řada institucí od úrovně obcí výše, existují romské reprezentace, ve prospěch romské integrace působí rozsáhlá síť dobrovolníků a neziskových organizací, pro nejrůznější integrační programy je dokonce k dispozici i relativní dostatek finančních prostředků z domácích i zahraničních zdrojů. Problém však je na jedné straně stále narůstající a již nikterak neskrývaná nenávist velké části většinové populace, na druhé nerozhodnost, bezradnost a dezorientovanost vůči nepřehlednému komplexu etnických, kulturních, sociálních, psychologických, ekonomických, historických, politických a etických aspektů. Romská problematika v Česku nezadržitelně spěje k občanským nepokojům a výbuchům násilí. Naději za získání respektu v české společnosti nabízí romské menšině snad jedině islamizace.

Cikáni

Pozoruhodnou schopností udržet si v cizím, převážně nepřátelském prostředí po staletí svébytnou identitu a tradici připomíná cikánská kultura židovskou. Způsoby jakými toho dosahují, jsou ovšem rozdílné. Zatímco židovská identita je jasně vymezena přesvědčením o příslušnosti k exkluzivnímu Bohem vyvolenému národu, žádný cikánský národ ani jiná podobná identita neexistují. Cikáni je exonymum, kterým Evropané souhrnně označují pestrou mozaiku etnických skupin, u kterých rozpoznávají kulturní, jazykovou a fyziognomickou příbuznost. Jednotlivé skupiny spolu navzájem společnou identitu zpravidla nepociťují, nejvýše druhotnou identitu utlačované menšiny. Romové se považují za samostatné etnikum stejně jako Sinti a společné označení Cikáni je jim srovnatelně cizí jako Čechům a Dánům společné označení kavkazská rasa.

Z perspektivy ostatních evropských kultur však vykazují dostatek společných osobitých rysů, aby souhrnné označení zdůvodňovaly. Jsou jím především zachované kastovní a hodnotové vzorce původní indické kultury. Jejich tisíciletá rezistentnost je fascinující, ostatně ne nepodobná tisícileté rezistentnosti vzorců původně otrokářské kultury české. Spíše pro ilustraci uveďme, že slovo Rom pochází ze stejného sanskrtského základu domba jako slovo Dom, označující v Indii dodnes žijící kastu. Vyznačuje se kočovným způsobem života a živí se řadou řemesel jako košíkářstvím, kovářstvím a prací s kovy, sběrem odpadků a hudbou.

Z univerzalistického pohledu se ovšem kastovní systém jeví jako něco nepřijatelného, antidemokratického, archaického. Fakt ovšem je, že dal vzniknout jedné z nejstarších nejstabilnějších nejnekonfliktnějších a nejvyspělejších lidských kultur s maximálně efektivním využitím zdrojů při hustotě obyvatel srovnatelné s dnešními nejrozvinutějšími státy.

Příslušnost ke kastě je dána narozením, je neměnná a vymezuje sociální postavení, místo a způsob života, formy komunikace s okolím, způsob bydlení a obživy, výběr partnera, druh stravy a její zdroje. Zároveň však zdroje pro kastu rezervuje a zajišťuje je před konkurencí jiných. Kastovní systém je opak systému konkurenčního, je důsledným uskutečněním liberalistického principu žít a nechat žít. Jednotlivé kasty žijí vedle sebe, každá ve svém vymezeném světě bez interference s ostatními, každá se věnuje svým úkolům a nezasahuje do záležitostí druhých. V perspektivě konečné smrti může fatalismus kastovní příslušnosti vyvolávat děs z nenaplněného života a zmařených ambicí. V hinduistické perspektivě nekonečného koloběhu znovuzrození se ovšem současný život jeví asi jako momentální počasí – dnes takové, zítra jiné, možná horší, možná lepší. Na rozdíl od něho však mohu své příští zrození mírou své prospěšnosti v současném životě ovlivnit.

Tím jsou nejvýznamnější specifika cikánské kultury i nejdůležitější zdroje konfliktů v zásadě vytyčeny. V cikánské kultuře tvoří základní identitu příslušnost k fameľiji (širší rodině či příbuzenské komunitě), rodu a kastě. Přesně vymezuje část světa, ve které jsme doma, která je určena bezprostředně nám a našemu hospodaření, ve které plníme své úkoly, zatímco zbytek světa patří jiným, oni si jej obhospodařují a plní úkoly podle svého a my jim do toho nemáme co mluvit. Kdo někdy navštívil cikánskou rodinu, povšiml si úzkostné čistoty, ba přímo biedermeierovské péče o domácí prostředí v kontrastu s nezájmem o stav cizího světa venku, začínajícího hned za prahem dveří – o ten se starají jiní.

Osudové soužití v neanonymním prostředí fameľije a rodu ovšem předpokládá celý systém sofistikovaných sociálních technik k udržení skupinové soudržnosti, k organizaci dělby práce, k redistribuci zdrojů, předcházení a řešení konfliktů, vymezení privátní a společné sféry, práv a povinností, trestů a odpuštění, zdravotní, sociální a výchovné péči, komunikaci a kulturnímu transferu s jinými skupinami, flexibilní adaptaci na proměnlivé podmínky vnějšího světa, jakož i spolehlivý krizový management. Jednotlivec nemá možnost svůj rod opustit a nalézt si jiný, stejně jako rod nemá možnost se rozpustit. Musí fungovat za všech okolností. Despekt k intelektuálním schopnostem cikánského etnika, založený na kritériích úspěšnosti v televizních kvizech vědomostí zcela přehlíží jeho jednoznačnou převahu v oblasti sociální a emoční inteligence. Žádná z evropských gádžských kultur a subkultur včetně nejnovějších škol korporativního managementu, o české nemluvě, není schopna srovnatelně robustní sociální útvary vytvářet.

Normy platné uvnitř cikánské kultury jsou kolektivní a překvapivě konzervativní a prudérní. Vedle žužipen, potřeby rituální čistoty domácího prostředí, jsou to především přirozený vztah k dětem, představujících na rozdíl od společností se státním penzijním systémem existenční záruku pro stáří a přežití rodu, jakož i rodinná a osobní čest. Zdroje jsou využívány převážně společně. Jakkoli se mohou jedinci a rodiny majetkově lišit, je vyloučeno, aby jedni měli dostatek a druzí hladověli. Podělit se o jídlo a pití patří k nejsamozřejmějším povinnostem, za jídlo se neděkuje. Přestupky a tresty ve vnějším světě gádžů mají z hlediska fameľije omezený význam – to jsou rozmary počasí, kterým je nutno společně vzdorovat. Zato přestupky proti cti jsou trestány tvrdě a bolestně ignorováním, pohrdáním a ostrakizací. Nejvyšším trestem, krutějším než jakkoli dlouhé vězení, je vyloučení z rodiny a rodu.

Výrazným rysem je orientace na bezprostřední přítomnost a lhostejnost k budoucnosti. To může souviset jak s hinduistickými kořeny, tak s absencí zemědělské tradice, avšak dovolím si nabídnout ještě další vysvětlení. Jedním z hlavních motivů naší shánčlivosti je strach z chudoby ve stáří a potřeba vytvořit si pro ně rezervy. Vytváření rezerv je ovšem v cikánské společnosti vzhledem ke společnému užívání zdrojů problematické, na druhé straně ale ze stejného důvodu nehrozí ve stáří pokles životní úrovně. Cikáni náš strach z chudoby a opuštěnosti ve stáří nesdílejí, a tím důležitá motivace k plánování odpadá.

Cikánská kultura bez písemné tradice klade o to větší důraz na živou tradici slovesnou a hudební. Přínos cikánské muziky pro evropskou není třeba zvláště zdůrazňovat, připomeňme jen španělské flamenco či maďarský čardáš. Čistota, bohatost a vytříbený styl jazyka jsou vysoce oceňované schopnosti vypravěčů příběhů, pohádek, rodových pověstí, ba i kleteb a nadávek. Pozorovatelé znalí obou jazyků zaznamenávají rozdíl projevu stejné osoby v majoritním jazyce a v mateřštině – zatímco v prvním případě zpravidla chybí ohledy i potřebný cit pro váhu slov, projev v mateřštině se vyznačuje pečlivou kultivovaností, ve které jsou hrubé a vulgární projevy naprosto nepřípustné.

Pro přežití skupiny je rozhodující interakce s vnějším světem gádžů. Na rozdíl od rigidně konzervativních norem, regulujících život uvnitř fameľije, musí navenek vykazovat maximální flexibilitu. Stejně jako české oceňují i cikánské pohádky, když chytrý Cikán vyzraje nad hloupým gádžem. Není to však a ani nemůže být základem vztahů s vnějším světem, neboť na tom nelze vystavět trvale udržitelnou směnu.

Tím méně jím může být krádež, uvnitř fameľije v každém případě vyloučená, směrem navenek však za určitých okolností akceptovatelná jako východisko z nouze a hladu. Ve východních filosofiích je útěchou za utrpení v tomto životě šance zajistit si prospěšností pro okolí lepší podmínky pro život příští. Krádež a jednání ke škodě druhých ovšem mají účinek opačný. Základem vztahu k vnějšímu světu proto může být, stejně jako v idealizované sebepředstavě liberální společnosti, jedině vzájemně prospěšná směna. Identita cikánské kasty a její místo ve světě jsou dány řemeslnou profesí. Podle ní se Cikáni člení do přísně hierarchického řádu – nejvýše hudebníci, nejníže kasta těch, kteří odstraňují odpadky druhých. Stýkají se a žení výhradně příslušníci stejné kasty, styk s příslušníky nižší kasty znečišťuje. Kastovní profese se po staletí předává z generace na generaci, průběžně se rozvíjí, jsou v ní odmala vychovávány a vyučovány děti a poskytuje více či méně spolehlivý existenční základ k pobytu kdekoli ve světě. Připomeňme cikánské tradice kovářství, kotlářství, košíkářství či muzikantství, sledovatelné kontinuálně až do indické pravlasti.

Kočovné kultury se obecně vyznačují skromností. Není to jen výsledek etických představ, ale i pragmatická nutnost – množství majetku je omezeno transportní kapacitou. Kompaktní mobilní hodnotu představuje především zlato. Tradiční cikánská představa bohatství je proto vyjádřena ve zlatých prstenech, řetězech, náušnicích, zlatem vyšívaných oděvech. Tím je ovšem dána i jeho horní mez. Bankovní účty ji sice překonaly technicky, ne však kulturně – i nadále zůstává v relaci k reálné spotřebě. Směrem nahoru otevřená chamtivost po milionech a miliardách, organizovaný zločin, tunelování podniků, krádeže bank, televizí, vesnic a měst, charakteristické pro kulturu českou, nemají v cikánském prostředí místo. Kdybychom sečetli všechny slepice, brambory a peněženky, které všichni Cikáni v Čechách za staletí nakradli, vydaly by nejspíše jen za zlomek toho, co si dokázal jediný úspěšný český privatizátor nakrást za několik měsíců. O odsunu nemluvě.

Jiným důsledkem kastovní kultury a kočovného způsobu života je neexistující identifikace skupiny s teritoriem. Jistěže se k domácímu prostoru vážou teritoriální instinkty, jenomže ten je mobilní. Vztah k půdě a geografickému teritoriu se bez zemědělské a feudální tradice nikdy nevytvořil. Vznášení nároků na území, na jeho dobytí a uhájení, exkluzivní ovládnutí, vylučování a vyhánění jiných jsou představy, pro které cikánská kultura – alespoň do své úplné asimilace – pochopení nenalézá. Ze všech evropských kultur je snad jediná, které ani nikdy v pradávné minulosti nelze vyčítat výbojnost, dobyvačnost, zločiny proti lidskosti páchané ve jménu vlasti.

Podobně v cikánské kultuře chybí i další agresivní rysy, charakteristické zejména pro kultury křesťanské, jako jsou ambicióznost, nenávistnost, potřeba moci. Jasně vymezené místo ve světě a přísné oddělení našeho a cizího prostoru jsou proti nim nejlepší prevencí. Sociální ambice se omezují na vlastní společenství a jsou regulovány přísnými pravidly. Zároveň je vnější, gádžské prostředí se samozřejmostí chápáno a respektováno jako prostor jiné, vyšší kasty. Cikánská kultura nikdy neměla potřebu vnucovat ostatním své hodnotové představy, přesvědčovat je, že mají něco dělat jinak, přimět je ke změně způsobu života a chování, rozhodovat o jejich záležitostech či je ovládat, podrobovat a trestat. Dokonce ani spravedlivě odplatit dozorcům z Letů.

To ovšem v prostředí agresivních evropských kultur nejsou právě praktické vlastnosti. Jestliže u nás ještě v 19. století nacházeli Cikáni prostor k výkonu tradičních profesí i pro etablování v nových, totalitní systémy 20. století tento proces definitivně zastavily. Zákaz kočování připravil cikánskou populaci o existenční základnu ambulantních profesí. Izolace v osadách bez infrastruktury a komunikace zpřetrhala kulturní výměnu. Vynucená proletarizace vykořenila desetitisíce cikánských rodin ze zázemí rodových struktur do kulturně i jazykově cizího světa. Odsun a rozptyl je rozehnal do předměstských panelákových sídlišť uprostřed nepřátelského prostředí českých měst. A konečně privatizace dokončila tuto historickou přeměnu romantiky kdysi opěvovaného hrdého, svobodného a nespoutaného etnika, poskytujícího inspiraci i útočiště celým generacím intelektuálů a nonkonformistů, v beznadějná ghetta nenáviděných příjemců sociální pomoci.

Gádžové

Z pohledu majoritní kultury představuje cikánská fameľija ověřený model samosprávného společenství. Chová se vzorně podle návodů tatíka Klause. Bez státní pomoci a dohledu si sama obstarává své potřeby, zajišťuje zdroje obživy, bydlení, redistribuci zdrojů, podporu nemajetných, péči o děti, nemocné a staré, penzijní zajištění, policii a soudy, školství a kulturu. Dělala to tak již tisíc let před zrozením utopického socialismu. Problémem fameľije není, že by ona něco požadovala po státu, její tragédií je, že stát požadoval něco po ní. Aby přestala existovat.

Otázka proč patří k nejzávažnějším z otázek, na které nám sociální vědy zůstaly dlužné odpověď. Racionálně viděno poskytuje cikánská kultura pozitivní záchytné body napříč celým evropským hodnotovým systémem. Vedle vzorové implementace liberálního laissez-faire se lze odvolávat na její neméně vzorové implementace hodnot sociální solidarity a zodpovědnosti, konzervativních hodnot rodinné soudržnosti, kulturních a morálních tradic, ba i ekologických hodnot úsporného zacházení se zdroji – cikánský způsob života nevyžaduje pro každý jednotlivý pár vlastní dům, auto, chatu, služby, zahraniční dovolené a kompletní soupravu elektrospotřebičů. Vzhledem k tomu, jak dobře víme, že náš konzumní způsob života není trvale udržitelný a že si v každém případě budeme muset hledat jiný, na zdroje méně náročný, nabízí cikánská fameľija reálnou a velice lidskou alternativu.

V našich novějších dějinách lze rozlišit několik období, kdy ve vztahu k Cikánům převládala tolerance a pochopení: druhá polovina 19. století, první léta republiky, léta šedesátá a přelom osmdesátých a devadesátých let 20. století. Všechna jsou zároveň obdobími zvýšené občanské aktivity a sebevědomí. Opačná souvislost tak jednoznačná není. Proticikánské postoje se vyostřují již koncem dvacátých let, tedy ve vrcholném období první republiky dlouho před hospodářskou krizí, stejně tak v období od osvobození do komunistického puče a rovněž dnes, v době relativní ekonomické prosperity. Zatímco období zvýšené tolerance korelují s celoevropským trendem, navazuje předválečná vlna xenofobie pouze na fašizující vývoj v Německu a v té dnešní tvoříme v Evropě spolu se Slovenskem kuriózní ostrůvek. Nicméně lze obecně přijmout hypotézu, že vyšší aktivita a sebevědomí občanské společnosti působí směrem k vyšší tolerantnosti k menšinám, pasivita a frustrace společnosti k vyšší náchylnosti ke xenofobním, populistickým a fašizujícím trendům.

Analýza státní politiky ve vztahu k Cikánům by mohla být jedním z klíčových zadání nového Ústavu pro studium totalitních režimů. Nekontrolovatelné kulturně odlišné autonomní skupiny v neustálém pohybu představují pro každý totalitní režim ultimativní výzvu. Postoj státu k Cikánům by se dal považovat za objektivizovaný indikátor jeho totalitních ambicí, nezávislý na konkrétní ideologické verbalizaci zradou křesťanství, čarodějnictvím, etnickou delikvencí, existenční obtížností, štítěním se práce, rasovou méněcenností, kočovným způsobem života či asociálností.

Politické systémy na nás ovšem nesesílá shůry Pánbůh, nýbrž vyrůstají z našeho vlastního kulturního prostředí a manifestují naše vlastní hodnotové představy. Obzvláště ve vztahu k Cikánům se v žádném okamžiku nemůžeme odvolávat na vnější tlaky – dokonce i za okupace jsme vždy byli sami o krok dál, než požadovala Říše. Pokud jde o romskou problematiku, dokážeme si své národní zájmy spolehlivě uhájit proti všem i dnes. Zajímá-li nás tedy jak xenofobie funguje, nalezneme nejlepší studijní materiál v sobě samých.

Jakkoli se zdá identifikace my a oni na první pohled samozřejmá, samozřejmá není. Školák může rozlišovat učitelé a my, bruneta blondýnky a my. Křesťané a my již obsahuje konkrétní postoj. Sotva se však setkáme s rozlišením Valaši a my, přestože jsou dány jak etnicky cizí původ s částečně rozpoznatelnými fyziognomickými rysy, tak i sporadické projevy valašské identity. Proč Češi za naše adoptovali Moravany, Slezany, Chody, Valachy, Židy, ale ne Němce či Romy? Jaké odchylky od normálu ještě vnímáme jako variace naší identity, od kdy je již vylučujeme jako cizí? Že to nezávisí na žádných vnějších objektivních kritériích, ale čistě na subjektivních pocitech a na individuální míře otevřenosti či uzavřenosti netřeba zdůrazňovat.

Výmluvněji než skinheadská grafitti ilustrují vyloučení romského etnika dobře míněné výroky na jeho obranu: je přece i mnoho slušných Romů. Přejdeme-li argumentační vzorec výjimky z pravidla a předpokládáme-li mlčky, že se za vágní slušností skrývá přijetí všech kulturních a hodnotových znaků většinové společnosti, říkají jinými slovy, že bez ohledu na míru asimilace zůstává Rom Romem a nikdy se nestane jedním z nás.

Samozřejmost duality Romové a my hlubší vysvětlování nevyžaduje. Romové jsou snadno rozlišitelní, primárně podle antropologických a sekundárně podle kulturně sociálních znaků. Ze spojení obou vyplývá logický, byť jen občas vyslovený závěr o jejich společné genetické podmíněnosti. Odvěký akademický spor o genetické či kulturní determinaci má ovšem v případě sociálně patologického etnika praktické konsekvence. Z kulturní determinace by jako východisko vyplývalo dlouhodobé a pracné vzájemné přizpůsobování. Jediným východiskem biologické determinace je zbavit se jich dříve, než zamoří i náš genetický fond.

Náš tribalismus nám zároveň brání v racionální analýze a diagnóze akutních problémů. Asocializací společnosti je samozřejmě postiženo zejména etnikum romské – jak v důsledku kulturních specifik, tak zejména v důsledku jeho sociální vyloučenosti a století trvajícího systematického rozvracení naším sociálním inženýrstvím. Tribálně vnímané nadproporční zastoupení Romů v sociálně problémových skupinách však vede ke kontraproduktivní záměně sociálních příznaků za etnické, ba ke ztotožňování etnika se sociální vrstvou. Pod titulem romská problematika jsou chápány celé oblasti v Čechách nové problematiky chudoby, známé dosud jen ze zahraničí: nezaměstnanost obecně a mládeže zvláště, závislost na sociální podpoře, vzdělanostní a kvalifikační deficity, slumy s defektními sociálními strukturami, psychologické a zdravotní důsledky bídy, narušená výchova dětí, alkoholismus, drogová závislost, agresivita, prostituce, kriminalita. Záměna je o to kurióznější, že zahrnuje jevy v tradiční cikánské kultuře zcela nemyslitelné. Pasivita, asociálnost, narušený vztah k dětem, zanedbanost, agresivita, prostituce či organizovaná zločinnost jsou stoprocentními důsledky asimilace do majoritní kultury české.

Romská problematika je tedy v první řadě problematikou českou. Romské etnikum plní v české společnosti úlohu projekční plochy vlastních frustrací, deficitů, zklamání, pocitů selhání, podvědomé nenávisti k sobě samé. Přiznat si ještě, že výsledkem dvacetiletí kapitalismu bez přívlastků je rozsáhlá, stabilitu společnosti ohrožující chudoba a že její romská determinanta je výsledkem našeho tribálního sociálního inženýrství, by naše duševní rozpoložení uneslo jen stěží. Namísto toho se magickým zaříkáváním a obřady snažíme své vlastní neduhy přenést na romské médium, a tím se sami uzdravit. Neúčinnost terapie nevede ke změně medikace, ale k úpornému zvyšování dávek.

Vyhlídky

Řešení, je-li jaké, je pouze v rukách majoritní společnosti. Nemyslím, že spočívá primárně ve změně vztahu k Romům, jako spíše ve změně vztahu k sobě samé, ve znovuobjevení vlastní důstojnosti, sebevědomí a občanské aktivity. Toho všeho je notně zapotřebí, abychom konečně vzali na vědomí, že Česko není ani kmenovým teritoriem ani zemí zaslíbenou Pánembohem těm, kdo mluví česky, nýbrž územním celkem pod společnou správou nás všech, kdo v něm žijeme; abychom vzali na vědomí, že Bohémie patří Bohémům.

V pochmurném popisu nelze nezmínit i světlé body je přece i mnoho slušných Čechů. Osobně znám situaci v Mikulově, kde se dosídlení obyvatelé ke své pestré etnicitě s hrdostí hlásí – buďto jsme tu doma všichni, anebo nikdo. To sice sociální problémy neřeší, ale zbavuje je to etnické konotace. S pojmem romská problematika jsem se zde nesetkal.

Příznačně jsem nenašel zasvěcenější popis situace v Českém Krumlově. Starosta Jan Vondrouš zde již počátkem 90. let zadal čištění města podnikatelům z místní romské komunity s pozoruhodnými důsledky. Romští podnikatelé si činnost organizují zcela autonomně a jak se zdá, vzniká zde nová tradice kastovní profese. Hranice našeho se pro zdejší romskou komunitu rozšířila od prahu bytu na celý veřejný prostor města a s ní i žužipen, obsedantní potřeba čistoty a pořádku daleko překračující pracovní zadání. Návštěvníci s úžasem referují, jak se po odhození nedopalku odkudsi vynoří Romka a bez řečí jej zamete. Zmiňme i aktivní zapojení Romů do rozsáhlých krumlovských kulturních aktivit či úspěšnou Cikánskou hospodu na prominentním místě v centru. My jsme všichni Krumlováci, zní zdejší deklarovaná společná identita.

Krumlovský příklad by mohl naznačovat možnou cestu integrace komunit namísto jednotlivců, k jaké ve svém závěru dospěl již předchozí režim. Vedle čištění města se v komunální i privátní sféře nabízí řada oborů, ve kterých by se mohla kulturní specifika romských týmů s výhodou uplatnit, například ve stavebnictví či průmyslových montážích. Předpokladem jsou jasně vymezená profesní zadání v autonomní správě, jasně definované rozhraní ve formě zodpovědného podnikatelského subjektu – a kontinuita. Vznik kastovní profese není přijetím příležitostné pracovní nabídky, ale pevného místa ve světě pro celou fameľiji a následující generace. Pak by se ovšem zdaleka nemuselo jednat jen o méně kvalifikované profese.

Překážkou jsou nejen zažité předsudky a byrokratická úskalí, ale především naše vlastní zacementované kulturní vzorce a neschopnost rozhodovat v dlouhodobé časové perspektivě. Diskuse o registrovaných partnerstvích byla příležitostí rozšířit pojem ze sexuálního vztahu dvojice na obecná životní společenství a vzít tak konečně na vědomí fakt, že statisíce spoluobčanů – a zdaleka nejen Cikánů – žijí v komplexnějším a bohatším sociálním prostředí, než je nukleární rodina a domov důchodců. Podobně si v naší posedlosti konkurenceschopností nedovedeme představit, že by určité funkce mohla dlouhodobě plnit decidovaná společenství lépe než fluktuující firmy.

Je-li diskutabilní etnické školství, je neoddiskutovatelná nezbytnost výchovy v mateřském jazyce. Zkušenost více než půlstoletí pracovní migrace v Evropě je jednoznačná: děti s jiným jazykovým zázemím si neosvojí dokonale majoritní jazyk a nevytvoří si k němu vztah, aniž by si nejprve dobře osvojily mateřštinu. To se ovšem stejně vztahuje i na Vietnamce, Ukrajince, Němce, uprchlíky a další jazykové menšiny. Nepředstavitelnost toho, že by český stát mohl či měl podporovat školní výuku a komunikaci v jiném než českém jazyce, je jednou z klíčových příčin romské problematiky. Diskuse o demografické nezbytnosti důchodové reformy a paralelně o vysokém populačním přírůstku Romů jsou obtížně pochopitelné. Zřejmě máme vyhraněné představy, kdo nám důchody platit smí, a kdo ne, jinak tak nehorázné mrhání lidským potenciálem vysvětlitelné není.

Pokud v české společnosti nedojde k novému emancipačnímu procesu a obnově sebevědomí, čemuž narůstající arogance moci v nejmenším nenasvědčuje, nelze očekávat, že by se zásadněji změnil vztah k romské menšině. Prozíravost nikdy k našim silným stránkám nepatřila – vždy jsme reagovali, až když již ke katastrofě došlo. Směřuje k ní i současná situace. Začarovaný kruh nenávistnosti a siláckých řešení, plodících jen další zhoršení, donekonečna eskalovat nemůže.

Objektivní srovnání chybí, podle subjektivního pocitu je dnešní česká protiromská xenofobie silnější než ta v předvečer války. Poslední zábranou k obehnání romských ghett ostnatým drátem je jen negativní reakce zahraničí. Logicky se takový požadavek musí dříve či později vynořit, neboť koncentrace chudoby má za následek její vyzařování do okolí, a tím i stoupající zátěž pro slušné okolí. Zkuste si je vzít domů, je nejběžnějším xenofobním argumentem. Je spíše s podivem, že k rozsáhlejším sociálním konfliktům dosud nedošlo. Situace v Ostravě, Mostě, Chomutově je pro ně zralá a možný směr vývoje napovídá nedávný vznik Národních gard.

Na druhé straně nelze přehlédnout, že i při vší bídě a segregaci vznikají rovněž nové romské sebevědomí, elity, organizační a politické struktury, intelektuální exil. A konečně, spoléhat se, že naši Cikáni na rozdíl od našich Němců, Maďarů, Poláků žádné zastání zvenčí nemají, že jsou nám bezbranně vydáni na milost a nemilost, se může ukázat jako velmi zrádné. Nemají, ale mohou je snadno získat. Dnešní evropská internacionála utlačovaných se jmenuje islám.

Odkazy

Tento esej není vědeckou prací a téma není mým oborem, takže nabízím pouze náhodný a nesystematický seznam literatury a odkazů:

Altermedia.info, http://cz.altermedia.info/

Baršová Andrea: Problémy bydlení etnických menšin a trendy k rezidenční segregaci v České republice. In: Socioklub 2002

Bohemian Romani, Wikipedia, the free encyclopedia, http://en.wikipedia.org/wiki/Bohemian_Romani

Brabec Jan: Cestou Mostečana. Jiří Zelenka a jeho lidé řídí město jako svoji firmu, teď se chystají na kraj. Respekt 10.3.2008, s. 20

Cikáni. Seznam.cz, Encyklopedie, http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/229947-cikani

Cikáni. Wikipedia, otevřená encyklopedie, http://cs.wikipedia.org/wiki/Cik%C3%A1ni

Fonesecová Isabela: Pohřbi mě ve stoje. Cikáni a jejich pouť. Slovart 1998, ISBN 80-7209-074-7

Fraser August: Cikáni. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998, ISBN 80-7106-212-X

Freund Florian: Geschichte der Verfolgung der österreichischen Roma und Sinti 1938 – 1945, http://www.doew.at/thema/thema_alt/wuv/roma/geschichte.html

Frištenská Hana: Romové ve městě – společné bydlení. In: Socioklub 2002

Gauß Karl Markus: Die Hundefresser von Svinia. Paus Szolnay Verlag 2004, Wien, ISBN 3-552-05292-5

The Gypsies in England. Gypsy Roma Traveller Leeds, http://www.grtleeds.co.uk/History/gypsiesEngland.html

Haišman Tomáš: Romové v Československu v letech 19451967. Vývoj institucionálního zájmu a jeho dopady. In: Socioklub 1999: Romové v České republice

Hübschmannová Milena: Několik poznámek k hodnotám Romů. In: Socioklub 1999: Romové v České republice

Hübschmannová Milena: Romské pohádky. Fortuna, Praha 1999, ISBN 80-8071-658-1

Interkulturní vzdělávání I.+II. Člověk v tísni, http://www.varianty.cz/cdrom

Kohoutek: Postavení a marginalizace Romů v ČR a na Slovensku, http://www.tolerance.cz/kurzy/Kohoutek.htm

Kudsen, Marko D. The Roms History, http://www.romahistory.com

Lacková Elena: Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. Triáda, Praha 1997, ISBN 80-901861-8-1

Manuš Erika: Peklo nebe ráj. Bít, nebo být? Vyprávění nejen cikánská. Arbor Vitae, Praha 2001, ISBN 80-86300-19-6

Mácha, Karel H.: Cikáni, http://www.eucebnice.cz/literatura/romantismus_macha/romantismus_cikani_komplet.pdf

Miklušáková Marta: Stručné dějiny Romů v Čechách a na Slovensku. In: August Fraser 1998: Cikáni

Národní garda, http://narodni-garda.cz

Národní strana, http://www.narodni-strana.cz/

Niederle Petr: Zadlužení, sociální dávky a sociální práce, str. 126. In: Socioklub 2002

Pape Markus: A nikdo vám nebude věřit. Dokument o koncentračním táboře Lety u Písku. G plus G, Praha 1997, ISBN 80-901896-8-7

Patrin. Timeline of Romani History, www.geocities.com/~Patrin/timeline.htm

Paulczyňski Petr: Letem blízkou minulostí nad Lety, http://www.paulczynski.cz/letem-blizkou-minulosti-nad-lety.html

Polansky Paul: Tíživé mlčení. G plus G, Praha 1998, ISBN 80-86103-13-7

Prečan Vilém (vydavatel): Charta 77, 1977–1989. Od morální k demokratické revoluci, sborník. Čs. středisko nezávislé literatury, Archa, Scheinfeld-Schwarzenberg, Bratislava 1990, ISBN 80-9000422-1-X

Romea.cz, http://www.romea.cz/

Romové v České republice – cizinci ve vlastní zemi, http://romove.radio.cz/cz/clanek/18823

Sdružení Dženo, http://www.dzeno.cz/

Servika Roma (Slovak Roma, kherutne / domaca Roma), http://ling.uni-graz.at/~rombase/cgi-bin/art.cgi?src=data/ethn/groupscz/cz-servika.cs.xml

Socioklub: Romové v České republice, 1945–1998, sborník. Sociopress 1999, Praha, ISBN 80-902260-7-8

Socioklub: Romové ve městě. Sborník, editor Petr Víšek, 2002 http://www.socioklub.cz/docs/romove_ve_meste.pdf

Šebková Hana: Počátky romské literatury v České a Slovenské republice, http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=10183

Tomášková Petra: Postavení a ochrana národnostních menšin, http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2003061922&PHPSESSID=9f5e0810a4bb76ab71aee38f767dbc35

Víšek Petr: Program integrace – řešení problematiky romských obyvatel v období 1970 až 1989. In: Socioklub 1999: Romové v České republice

Původní text: Britské listy 25. 3. 2008
Tiskem: Aby se tu dalo žít II
Diskuze