Vytisknout
Zobrazení: 1619

Ve své polemice Mějme odvahu přemýšlet! jsem označil příspěvek Karla Dolejšího Mějme odvahu vstoupit! za denunciační vzorec. To nebylo fér. Karel Dolejší (a Britské listy vůbec) rozhodně nepatří k typickým uživatelům denunciačních vzorců a stalo se jen náhodnou, že mi právě on nahrál k nakousnutí fenoménu, který mi dlouho leží v žaludku. Navíc mu redakční pravidla nedovolují, aby mi to náležitě vrátil a dodatečně se mu proto omlouvám. Pokud se k jeho příkladu přesto vrátím, činím tak s plným vědomím nespravedlnosti prostě proto, že je právě po ruce a že mi byl bezprostředním impulsem se nad tématem konečně zamyslet.

K zacházení s informacemi, které jsou v rozporu s mým očekáváním, odporují mým představám, zpochybňují můj obraz světa anebo mne jinak iritují či ohrožují existuje řada strategií, jako odmítnutí, popření, relativizace, vytěsnění. Denunciační strategie se vyhýbá obsahu iritující informace, namísto toho odvádí pozornost k jejímu původci či nositeli, prostřednictvím odkazů na jeho skutečná či údajná negativa zpochybňuje jeho hodnověrnost a přes ní i relevanci informace samé.

Abychom zůstali u původního příkladu, Karel Dolejší je (možná důvodně) iritován nepřiměřeností popularity, které se Julianu Assange dostává za něco, co jiní i Dolejší sám dělají dlouhodobě a seriózněji. Rozpor neřeší zařazením Assangeho do příslušného kontextu, ale zpochybněním jeho charakterových vlastností, obviněním z velikášství, touhy po moci, pózy a amatérství. Není podstatná oprávněnost jeho obvinění (ani je nevysvětluje), ale snaha zpochybnit Assangeho důvěryhodnost, snížit tím hodnotu jeho výsledků, iritující informace tak neutralizovat a pociťovaný rozpor otupit.

Denunciační strategie není žádné české specifikum. Kritické ověření věrohodnosti zdroje, odhad cílů, které jejím poskytnutím sleduje i případných stop manipulace jejím obsahem by měly být samozřejmostí při hodnocení všech relevantních informací včetně těch, které se s našimi očekáváními zdají být v nejlepším souladu. Denunciace zdroje je proto nejúčinnější strategií k neutralizaci informací ohrožujících vlastní zájmy, jak čtenář může denně sledovat na typických reakcích při politických skandálech anebo právě na příkladu WikiLeaks.

Specificky česká je její univerzální rozšířenost a používání nikoli ofenzivně k neutralizaci nepohodlných informací a informačních úniků, ale defenzivně, jako obrana před iritujícími informacemi, jako písek, do kterého lze strčit hlavu. Říká-li nám někdo něco co nechceme slyšet, dělá to bezesporu protože je to bezcharakterní hajzl, který nám chce ublížit a tím co říká se vůbec nepotřebujeme zabývat.

Tato denunciační mánie zasahuje až do nejzákladnějších funkcí společnosti. He is known to be involved in trade with ... (je o něm známo, že se účastní obchodu s ...), zní informace poskytnutá v rámci mezinárodní právní pomoci. Je o něm známo, že je zapleten do obchodů s ..., přeloží ji soudní překladatel. Je o něm známo, že se podílí na některých nezákonných obchodech s ..., přeformuluje si ji státní zástupce a soudce svědka odmítne jako nevěrohodného. Cituji z autentického trestního řízení, se kterým jsem měl příležitost se blíže seznámit. O tom, proč se Česká republika řadí k zemím s nejvyššími počty vězněných v Evropě (12. místo z 57 zemí za Ruskem, Běloruskem, Gruzií, Ukrajinou, před všemi západoevropskými a balkánskými zeměmi, Maďarskem i Slovenskem), vypovídá tento kulturní vzorec víc než všechny sociologické a penologické analýzy dohromady.

Denunciační vzorec často zcela znemožňuje věcnou diskusi s českým partnerem, neboť její největší část, ne-li celou, zabere probírání kádrových a osobnostních vlastností nositelů oponentních názorů. To má ovšem destruktivní následky pro utváření názorového a hodnotového konsenzu celé společnosti. Nelze-li se odpoutat od osobnostních aspektů a věnovat se obsahovým, nelze očekávat utváření kvalifikovaných názorů. Není-li díky denunciačnímu odblokování vůbec možné vzít řadu aktuálních témat a informací na vědomí a střízlivě diskutovat, vzniká typické, od vnějšího světa izolované pražské intelektuální pařeniště, žijící si vlastními mýty, průběžně stvrzovanými navzájem se doplňujícími denunciacemi, pyšné na to, jak bystře dokáže odhalit dezinformace, kterým všichni okolo naletěli.

Denunciační vzorec se překrývá s dalším zakořeněným vzorcem nenávistného obrazu nepřítele, navzájem se doplňují a kultivují. Denunciaci práskačů a „spolupracovníků“ válečných zločinců považuji za správnou, odepsal mi Štěpán Kotrba. Pomineme-li, na které straně čtenář stojí, je zřejmé, že vymezení oprávněně denuncovatelných je dle kontextu, doby a postojů volně zaměnitelné: práskači, spolupracovníci válečných zločinců, teroristé, nepřátelé režimu, komunisté, Němci, Romové, levičáci, pravičáci, homosexuálové, socky…

Masturbační fantazie nenávisti nepodléhají racionálním ani etickým kritériím. Často se na ně hlasitě odkazují, ale jejich pragmaticky selektivním užíváním ad hoc je naopak rozmělňují a znehodnocují. Z moralistních zdůvodnění nenávistných obrazů příliš často čiší zjevná faleš, prvotní potěšení z denunciace dodatečně ospravedlněné působivým punktuálním, z kontextu vytrženým výkřikem, zakrývajícím etickou inkonzistenci vehemencí. Opět s odpovídajícími destruktivními efekty pro hodnotový systém společnosti jako celku.

Obrazy nepřátel se však od obecně platných kritérií mezitím emancipovaly a obejdou se i bez zdůvodňování. Jsou to zmrdi, zní ultimativní závěr řady českých diskusí i legitimace policejních udání. Zmrdství netřeba vysvětlovat.

Přesto stojí za zamyšlení. Jednak je to slovo přinejmenším v míře rozšíření nové, a odpovídá tedy nějaké nové potřebě, kterou stávající výrazy neuspokojovaly. A jednak se s ním opakovaně setkávám právě v kontextu legitimity denunciací. Tradiční nadávky se přímo či nepřímo vztahují k nějakým psychickým, charakterovým, sociálním či sexuálním deficitům. Zmrd žádné takové vymezení neobsahuje, je indiferentní esencí nenávisti, ekvivalentem metafyzického Zla. Zároveň vyvolává celé spektrum zastřených infamačních asociací od nízkosti původu přes charakterový deficit, sexuální deviace, sociální nepřijatelnost až po hodnotovou bezcennost a škodlivost. Takhle zlé slovo jsme v češtině dosud nepotřebovali – a to je co říct.

Nezasvěcený pozorovatel by se mohl domnívat, že razantní výroky na adresu všemožných zmrdů svědčí o obzvláště robustní nátuře autorů ve smyslu hart im Geben, hart im Nehmen, připravenosti tvrdé rány stejně rozdávat jako i přijímat. Může si to ověřit, nejlépe někde, kde mu nehrozí fyzická inzultace, třeba v nějaké internetové diskusi, a konfrontovat takového chlapáka s jeho vlastními argumenty a výroky. Užasne nad mírou osobní dotčenosti a ukřivděnosti, kterou tím u člověka nonšalantně denuncujícího statisíce spoluobčanů a miliony cizích vyvolá.

Denunciační vzorce a vzorce obrazů nepřátel se v kolektivní rovině překrývají a doplňují s oněmi nešťastnými tribálními vzorci české národní identity zejména v potřebě neustálého dělení na naše a cizí. Zásada rovnosti ovšem platí pouze mezi rovnými. V případě tlupy je protismyslná, jejím smyslem je ochránit naše před cizími a od toho se na obě strany nevyhnutelně odvíjejí rozdílná pravidla a rozdílná hodnotová kritéria. Jak nás s nimi můžeš srovnávat! Jak můžeš srovnávat diplomacii demokratického státu s teroristickou StB! Ač již s tím mám řadu zkušeností, vždy znovu zkoprním nad intenzitou reakcí, které vyvolá použití stejných hodnotících kritérií na naše a na cizí. Takže Češi jsou také zločinci a patří odsunout, když si dobrovolně zvolili komunisty? Efekt si čtenář může ověřit.

Zároveň musím varovat – jsou to hrátky s ohněm. Tribální vzorce lze kritizovat, ale ne beztrestně porušovat. Míra tolerance je variabilní, daná především vnímanou pozicí rušivého elementu, vyšší vůči kritice od jednoho z nás, nulová proti útoku zvenčí – ten má i při jinak stejném obsahu za následek okamžité odsunutí vnitřních rozporů a semknutí celého kmene proti narušiteli. Výmluvným příkladem budiž neprolomitelnost Benešových dekretů, uvnitř společnosti maximálně sporných, navenek hájených v bezmála celonárodním konsenzu.

Na zmrdy se ovšem žádná pravidla, lidská práva ani morální ohledy nevztahují. Jsou to neplnohodnotné bytosti a denunciace je to nejmenší, co proti nim slušný našinec může podniknout. Naskytne-li se vhodná příležitost, odkážeme je, kam patří, jako Cikány za války, Němce po ní, zrádce v padesátých letech, s komunisty to bohužel kvůli těm pravdoláskařským zmrdům nevyšlo, ale ještě není všem dnům konec a s Romy si to můžeme příležitostně zopáknout.

Pokud čtenář tyto perspektivy považuje za přehnané, je třeba mu připomenout několik okolností. Především všechny tyto vzorce v české společnosti reálně existují a působí. Nikdy jsme se jimi nezabývali, nikdy jsme je neanalyzovali, nikdy jsme se je nepokusili neutralizovat. Naopak jsme vytěsnili vzpomínky na zločiny, které napáchaly, pachatele odměňovali funkcemi a vyznamenáními či je alespoň kryli, zatímco oběti jsme denuncovali stejně jako ty, kdo nám je připomínají. Potenciál nenávisti je dnes v mnoha směrech vyšší než v předvečer někdejších událostí a je ubezpečován jejich dosavadní beztrestností. Nečeká na naše schválení, ale na příležitost. A příležitosti přicházejí s historickými turbulencemi, nad kterými žádnou kontrolu nemáme.

Obecné a pro všechny stejně platné normy jsou ovšem ultimativním předpokladem stability demokratické společnosti a s postupující globalizací i stability mezinárodního společenství. Díky vzorcům, které jsme si nechtě osvojili doma, ve škole, v sousedství a které nechtíce předáváme dál našemu okolí a našim dětem, má česká společnost s předpokladem rovnosti větší problémy než společnosti, ve kterých platí někdy již po staletí. Ale nemá na vybranou, alternativou je izolace a bezmocná odevzdanost středoevropskému osudu. Nevidím jiný způsob jak se k nim postavit než respektovat každého ve volbě jeho hodnotových kritérií, ale zároveň trvat na tom, že se ve stejné míře vztahují i na něho.

Původní text: Britské listy 26. 12. 2010
Tiskem: Aby se tu dalo žít I
Diskuze