Vytisknout
Zobrazení: 2481
Skončil další osmičkový rok, ve kterém se nic mimořádného nepřihodilo – ostatně jako obvykle. Čtyři magické osmičky v minulém století numerologickým spekulacím nahrávají, ale existuje i vysvětlení nanejvýš prozaické: životnost našich státněpolitických přískoků je nejvýše dvacetiletá. Startovní osmička prvního dvacetiletí předmnichovské republiky byla náhodná. Po desetiletí okupace a následných bojů o moc zvítězil na další dvacetiletí budovatelský socialismus a po dalším roce bojů o moc opět na dvacetiletí Husákův reálný socialismus. Nic stabilnějšího jsme zatím stvořit nedokázali. Což nám nebrání inzerovat každý další přískok jako spásonosný vzor pro celý svět.

I dvacetiletí kapitalismu bez přívlastků se nám právě chýlí ke konci. Odečteme-li počáteční léta chaosu a bojů o moc, pak nejspíš až k lednu 2013.

Charakteristické příznaky rozkladu jsou však nepřehlédnutelné již teď: změněná geopolitická realita, prohlubující se propast mezi politikou a společností, krize důvěry ve stávající model, úpadek politických struktur s rostoucí frekvencí skandálů a počínající hospodářská krize. Zbývající čas bychom tedy mohli využít ke kritickému zhodnocení dosavadních zkušeností a ke koncepci něčeho, co by mělo naději přetrvat o něco déle než jedno dvacetiletí. Někdo začít musí, nabízím tedy alespoň pár úvah k diskusi.

Přenechme přitom Klausovi a Filipovi spory, zda se majetku lépe daří v privátních či ve společných rukách, a Topolánkovi a Paroubkovi dohady, zda je lepší trh, nebo stát. Začněme od počátku a zamysleme se nad tím, kdo jsme, co chceme a jak na to.

Kdo jsme

Především jsme společenstvím lidí, obývajících vymezený geografický prostor s relativní samosprávou. Náš jazyk nám předstírá, že země i národ mají společného praotce. Tento klam byl nejčastější příčinou našich dosavadních konfliktů, tragédií a rozkladů našich státních útvarů v letech 1918, dvakrát 1938, 1939, 1945, 1968, 1992. Na další jsme si již zadělali přístupem k Romům, Vietnamcům a jiným. Latentní či otevřená napětí mezi skupinami obyvatel, ať národnostními, sociálními, či náboženskými, jsou jedním z limitů stability. Lze je přechodně potlačit silou, ale jen do příštího většího otřesu vnějších či vnitřních podmínek. Pak se projeví účinky o to destruktivnějšími.

Rovnoprávnost, toleranci, nediskriminaci lze tedy odvozovat nejen právně pozitivisticky z Ústavy a Listiny práv a svobod či metafyzicky z ideálů humanitních. Jsou to pragmatické podmínky systémové robustnosti neboli toho, co nám chybí nejvíce – odolnosti systému vůči změnám a otřesům. Stačí se poohlédnout po našem někdejším vzoru Švýcarsku, aby nám byl rozdíl mezi labilním a robustním systémem zřejmý.

Vedle zmíněného jazykového specifika je paradoxně hlavní překážkou robustnosti právě naše etnická homogenita. Chybí nám německé slovo Böhm, vyjadřující obyvatele Čech bez rozdílů etnického zařazení. Ovšem ani ono nezahrnuje obyvatele Moravy a Slezska. Již samo chybějící pojmenování společné identity naznačuje latentní rizika a možné tektonické linie.

Československu ovšem pojmenování nechybělo, pouze bylo – stejně jako Česko – neadekvátní. Stále věříme, že nedostatek identity nahradíme státností pod exkluzivní českou kontrolou a požadavkem bezpodmínečné loajality k ní. Co nás k tomu po řadě opačných zkušeností vede, je ve hvězdách. Stabilita státního útvaru, jak bychom již mohli vědět, není dána ústavou a paragrafy, ale přáním či alespoň ochotou jeho obyvatel v něm žít. Chybí-li, je další rozpad jen otázkou času a vhodné příležitosti.

Spokojme se na tomto místě s tím, že pod my pragmaticky zahrnujeme všechny lidi žijící na území České republiky či identifikující se s ní bez rozdílu a že jakákoli forma zvýhodňování či znevýhodňování jedněch či druhých představuje dlouhodobě kritický rizikový faktor.

Co chceme

Na to lze odpovědět zcela jednoduše: aby se tu dalo žít. Složitější je shodnout se, za jakých podmínek se tu žít dá. Lze je však rozdělit do několika základních okruhů: vztah k přírodnímu prostředí, vztahy se sousedy a vztahy mezi námi samými.

Supermarkety nám zakrývají prozaický fakt, že všechno, co spotřebováváme, pochází z omezených přírodních zdrojů. Pro autarkní kultury je rovnováha mezi přírodními zdroji, způsobem obživy a hustotou obyvatel kritickou podmínkou přežití a víme o mnoha, které se v důsledku jejího porušení zhroutily či vyhynuly. Globalizace ovšem planetárně redistribuuje nejen zboží směrem k nám, ale také hlad a bídu směrem k druhým. To nám na nějaký čas umožňuje spotřebovávat násobek toho, co nám náš přidělený geografický prostor může poskytnout. Všichni takhle ale žít nemohou, užíváme si na úkor druhých. Dokud v důsledku umírají lidé v Africe, můžeme se nad tím u šálku kávy pohoršovat. Až budou i v našich městech vybuchovat bomby, zrušíme demokracii a vyhlásíme válku mezinárodnímu terorismu. Jedno je ale jisté: je předem prohraná, neboť ji vyhrát nelze. Stejně jako nelze vyhrát válku proti změnám životního prostředí v důsledku globálního oteplení.

Přírodní prostředí má ovšem z hlediska aby se tu dalo žít i jiné významy než jen zdroj surovin a energie. Vztah člověka k prostředí se řídí stejnými vzorci jako vztah k ostatním lidem. Má-li kdo pochybnosti o skutečném charakteru naší společnosti a jejím hodnotovém systému, lze mu doporučit návštěvu severních Čech anebo prostou úvahu o atomové energetice: abychom měli na pár let lacinou energii, musí se všechny budoucí generace až na věky starat o její dnešní odpad. Opakuje se pořád stejný vzorec okamžité konzumace výnosů při přesouvání nákladů na druhé. Ten ale spolehlivě zaručuje budoucí problémy a katastrofy, neboť odsunuté náklady přirozeně nezmizí, nýbrž se někde kumulují a po překročení kritické míry se projeví náhle a destruktivně.

K tomu aby se tu dalo žít nám i našim dětem, bychom naše vzorce museli od základů převrátit. Museli bychom přípustnost jednání zásadně posuzovat podle toho, zda v celkovém součtu svých systémových důsledků nezanechává nepokryté ztráty. Metafyzický ekvivalent této systémové podmínky se nazývá zodpovědnost.

O závislosti stability systému na interakci s okolními bychom my, Češi, mohli sepsat obsáhlé pojednání. Přesto tvrdošíjně lpíme na opakovaně neosvědčeném vzorci vzdáleného mocného ochránce, zajišťujícího nám privilegované postavení vůči blízkým sousedům. K tomu, abychom si jeho kontraproduktivnost uvědomili, stačí si ty dosavadní pouze vyjmenovat: habsburská monarchie, předválečná Francie, hitlerovské Německo, stalinský SSSR, brežněvovský SSSR, bushovské USA. Ve všech případech s úpadkem moci ochránce kolabuje i náš dosavadní systém, děláme další tlustou červenou čáru a začínáme znovu od nuly, s novým pasákem, naplněni zhrzenou hořkostí k tomu předchozímu.

Iracionálnost lpění na spolehlivě neosvědčených vzorcích nabízí vděčný materiál ke spekulacím o podstatě národní kultury. Zůstaňme však u účelu textu a připomeňme si, že s obdobným problémem jsme se setkali již v pasáži o identitě: destruktivní potřebě privilegovaného postavení vůči sousedním státům odpovídá neméně destruktivní potřeba privilegovaného postavení vůči spoluobčanům jiného etnika, sociální vrstvy, politického či náboženského přesvědčení. Do třetice ji zmíníme v souvislosti se vztahy mezi námi samými.

Hledáme-li tedy stabilní uspořádání, ve kterém by se dalo žít, nelze je zjevně stavět na privilegované pozici zaštítěné přechodně mocným spojencem, ale na funkčním začlenění do daného geografického prostředí a vztahů. Sousedy si nevybíráme, stejně jako si nevybíráme rodnou zemi, spoluobčany a rodinu. Jsou neoddělitelnou součástí naší identity, vznikli a vyrostli jsme v interakci, sdílíme společné zkušenosti a hodnotové vzorce, čelíme stejným problémům, jsme na sobě existenčně závislí, jsme společně součástí vyššího středoevropského, evropského, západního civilizačního systému. Naše snaha se trhnout má zhoubné následky nejen pro nás samé, ale i pro naše okolí – nějaký historik by konečně měl ufňukaným mýtům o národní ukřivděnosti vystavit výčet škod, které jsme svou asociálností sami napáchali a napáchat pomohli, od vynálezu nacionálního socialismu přes genocidy a instalaci stalinské totality uprostřed Evropy až po americký radar a Klausovu sabotáž EU. Aby se tu dalo žít, museli bychom se vrátit zpět do Evropy, zejména střední.

Vztahy – lhostejno na jaké úrovni – mezi jedinci, sociálními skupinami, státy, přírodními druhy či subsystémy obecně – si můžeme představovat buď jako v zásadě kooperativní, anebo jako v zásadě konkurenční. Reálně zpravidla obsahují oba prvky, ale naše představa o nich je významná sama o sobě, bez ohledu na realitu, neboť je nám vodítkem pro naše vlastní jednání. Tím realitu nejen popisuje, ale zároveň i utváří. Věříme-li v kooperativní podstatu vztahů a chováme se podle toho, vytváříme prostředí kooperativní. Věříme-li v konkurenční, vytváříme konkurenční.

S časem a stupněm poznání se ovšem představy mění. Jestliže od poloviny 19. stol. převládala představa konkurenčního boje o přežití (Malthus, Darwin, Marx, Gobineau...), od sklonku 20. století převažuje spíše chápání vzájemné závislosti a synergické kooperace (ekologie, ekonomie, systémové teorie). Je třeba zmínit, že v českých zemích zůstala tato změna paradigmat do značné míry odblokována nejprve ideologií třídního boje a posléze konkurenčního trhu.

Převládající představa o podstatě vztahů je rozhodující i z hlediska toho, zda a jak se tu dá žít. Ta konkurenční zdůvodňuje získávání prospěchu na úkor druhých a nutí budovat si vůči nim výhodnější, privilegované pozice. Platí to i obráceně: odkaz na obecně konkurenční podstatu vztahů poskytuje dodatečné ospravedlnění pro egoistické, asociální a zločinné jednání. Dvacáté století úzkou souvislost dokládá nad míru přesvědčivě, ať již konkurenčním bojem vyšší rasy s méněcennými o životní prostor, anebo pokrokové třídy s reakčními o výrobní prostředky. Obě varianty jsme si vyzkoušeli a ověřili si, že se s nimi žít nedá. O to nepochopitelnější je zarputilost, s kterou jsme adoptovali třetí, podle níž mezilidské vztahy spočívají v konkurenčním boji schopných s neschopnými o větší profit. Komentovat výsledek je nadbytečné.

Muset zvlášť připomínat, že sociální systémy ze své podstaty spočívají na kooperaci a dělbě práce, je poněkud trapné. Pokud společnosti udržují rovnováhu mezi spotřebou a zdroji, nemají problémy vyprodukovat dost na to, aby všem svým členům zajistily přiměřené životní podmínky. Ty nastávají, teprve když se někteří z nich domáhají neúměrně velkých podílů sami pro sebe – pak přirozeně chybí pro jiné. Výsledkem je stav, kdy celé vrstvy bohaté společnosti žijí v reálné chudobě a existenčním ohrožení. Fáze v níž bohatí bohatnou a chudí chudnou, mívají sice zpočátku charakter zlatého věku, avšak zákonitě končí destabilizací. Všechny stabilní společenské systémy bez rozdílu kulturní či náboženské determinace proto obsahují mechanismy vyrovnávání sociálních rozdílů i ochrany proti získávání prospěchu na úkor druhých. Podobně jako rovnoprávnost či zodpovědnost lze i solidaritu a spravedlnost odvozovat nejen z právních norem či metafyzických ideálů, ale i zcela pragmaticky jako podmínky systémové stability a robustnosti.

Jak na to

Podmínky stability, které jsme popsali, nejsou ani nové ani překvapivé a není těžké se na nich shodnout. Rovnoprávnost, zodpovědnost, solidarita či spravedlnost tvoří nejpozději od Francouzské revoluce základy evropského hodnotového systému. O to naléhavější je otázka, proč je právě v našich podmínkách vytrvale ignorujeme a nenecháme se poučit ani sérií zčásti katastrofálních neúspěchů. Jako možné vysvětlení se nabízejí dvě teze.

První je nacionálně socialistický základ české identity. Na rozdíl od jiných nacionalismů, vznikajících ve stejné době jako regionálně autonomistické vymezení vůči vnější cizí nadvládě, vzniká s příchodem česky hovořícího obyvatelstva do německy dominovaných měst český nacionalismus jako jazykově sociální vymezení vůči spoluobčanům stejného regionu, ale odlišného jazyka a odlišné sociální vrstvy. Tento jazykově tribalistický základ vysvětluje řadu národních specifik, od tendence k izolaci a neustálému ověřování, kdo patří k našim a kdo je cizí, posedlosti odhalováním a vylučováním vnitřních nepřátel přes neschopnost soužití s druhými až po chronický nedostatek sebedůvěry a spoléhání na vnější moc.

S ní souvisí i teze druhá – o způsobu rozhodování o společných osudech. Všechny dosavadní historické zvraty počínaje vznikem republiky vykazují shodný vzorec – elita bez mandátu se spojí s cizí mocností, s její podporou převezme v zemi moc a nastolí politický režim podle svých představ. Společnost je až dodatečně konfrontována s hotovými skutečnostmi a zaměstnávána štvanicí na nově vyznačkované nepřátele. V jaké míře tomuto vzorci odpovídají i zvraty v letech 1989 a 1992, ponechávám na čtenářově úvaze. Osobně se domnívám, že v podstatné.

Významná je ve všech případech závislost nové elity na cizí mocnosti, od které svou legitimitu odvozuje. Vysvětluje řadu českých konstant jako rigidní ulpívání v bezprostředně popřevratových schématech, jednostrannou zahraniční orientaci při ignoranci následného geopolitického vývoje, neuspokojivé vztahy s bezprostředními sousedy, aroganci a neprůhlednost politického dění i plytkost až absenci politické argumentace.

Jeden z poznatků systémové teorie říká, že kontroluje-li jedna dílčí komponenta chování celého systému, nemůže být jeho chování komplexnější, než je chování komponenty samé. Řečeno lidsky, rozhoduje-li za společnost úzká elita, je chování celé společnosti omezeno jejím rozhledem a jejími schopnostmi. Není to omezení graduální, ale principiální - ani nejosvícenější elita není schopna postihnout svět v celé, stále narůstající komplexnosti.

Nároky na včasné rozpoznání a správnou diagnostiku problémů, šíře nabídky možných reakcí, vyhodnocení jejich důsledků a výběr akceptovatelných řešení dnes překračují kapacitu a možnosti jakkoli kvalifikované elity – a ty naše k nejkvalifikovanějším zpravidla nepatří. Schopnost adekvátní reakce na rychle se měnící podmínky je výzvou pro celou společnost. Tím jsou dány i další kritické vlastnosti a schopnosti: názorová pluralita, celospolečenský diskurs, široká účast na rozhodování. Jsou ostatně klíčovým zdrojem úspěchu západní demokratické kultury.

Rovněž požadavek demokracie lze tedy odvodit jako systémovou podmínku stability v komplexním světě. Problémem je, že my pod ní v souladu s vlastní historickou tradicí chápeme pouze techniku periodického výběru exkluzivní elity, která pak společnosti po danou dobu neomezeně vládne (a svou úlohu jako vládnutí také chápe, jak dokládá terminologie současných politiků). Stejně se v minulosti dostaly k vládě i NSDAP a KSČ, podobně jako v nedávné době třeba Likud a Hamaz. Pan prezident tuto podobu demokracie označuje přívlastkem zastupitelská.

Hlavní překážkou k tomu, aby se tu dalo žít, jsme tedy především my sami. Snažíme-li abstrahovat příčiny, dostáváme se opakovaně k problému nedostatku sebedůvěry a sebehodnoty. Ten vysvětluje touhu po privilegovaném postavení vůči cizím navenek i mezi sebou navzájem, spoléhání na pochybné elity a vnější mocnosti, nechuť k abstraktním hodnotovým vzorcům ve prospěch krátkodobého konkrétního zisku i strach před odpovědností. Vždyť my jsme pořád ještě děti, vysvětloval mi kdosi.

Že to není nezvratný stav, dokládají přinejmenším dvě období naší novější historie – konec šedesátých a konec osmdesátých let. V obou případech vycházela iniciativa ke změně zevnitř občanské společnosti a odsunula vládnoucí elitu do pasivní role. V obou případech společnost znovuobjevila soudržnost, solidaritu i odpovědnost. V obou případech formulovala své cíle jako dlouhodobý ideální program a ne jako krátkodobý boj o kořist. V obou případech nabyla sebedůvěry a dalo se tu žít, ba dokonce s nadšením.

V obou případech to skončilo tím, že se prosadili její vlastní vůdci, kteří nově nabytou sebedůvěru hrozbami a přísliby zkorumpovali a vrátili občanskou společnost zpět do stavu apatie a pasivní závislosti.

Také období kapitalismu bez přívlastků končí synergickým působením geopolitických, paradigmatických a hospodářských změn a ztrátou důvěry. Nikde se nerýsuje žádná nová elita, která by přivezla další projekt na cizích tancích. Je tedy opět jen na nás, zda dokážeme dosavadní zkušenost využít a ubránit se ne cizí moci, ale nám samým, svým destruktivním sklonům a ambiciózním vůdcům. Na další příležitost bychom si museli počkat do roku 2034.

Původní verze: Britské listy 14. 1. 2009
Tiskem: Aby se tu dalo žít I
Diskuze