Vytisknout
Zobrazeno: 1455

V Krakově na Pijarské 8 je muzeum rodu Czartoryských. Dokonale zařízeno a vedeno, vstup volný, noblesse oblige. Poněkud nesourodé, od antických nálezů, kořistí z dávných válek, zbraní, oděvů a nábytku, porcelánových servisů a korespondence s někdejšími mocnými až po obrazy, včetně jednoho Leonarda da Vinciho. Co se prostě v takové rodině za staletí sejde. Až dodatečně mi to začalo vrtat hlavou: jak to vlastně zrestituovali? Jak se restituuje takové středověké brnění či dopis královny Alžběty? K tomu v zemi s nesrovnatelně turbulentnějšími osudy než ty naše, po všech těch válkách a revolucích, děleních, okupaci, komunismu? Zeptal jsem se přítele – polského novináře. Ale on jim to přece nikdy nikdo nesebral, vysvětlil mi.

Müllerův mlým je mou fikcí. Ne tak jeho osudy. Jsem si jist, že si ji leckteří čtenáři nahradí reálnými objekty, které osudy toho mého fiktivního sdílely.

Mlýn postavil v obci Müllerhof statkář Müller v roce 1888, aby pokryl rychle rostoucí poptávku nedaleké Vídně, a jeho syn jej v roce 1908 dále přebudoval a rozšířil o hospodářská stavení. Až do konce první války mlýn i obec Müllerhof výtečně prosperovaly.

Poté vyhlásili rakouští němečtí poslanci 21. října 1918 stát Německo-Rakouský a o týden později Češi stát Československý. Kam patří Müllerhof, nebylo zcela jasné. Podle Müllera a ostatních patřil samozřejmě k Německému Rakousku, nakonec tu široko daleko odjakživa žili pouze Němci. Rozhodli ale Češi, kteří kraj do konce roku vojensky obsadili a vítězné mocnosti jim jej v červnu 1919 přikleply.

Češi se obratem pustili do odčiňování Bílé hory a ještě v listopadu 1918 velkostatky obstavili. V lednu 1920 pak přijali zákon o pozemkové reformě, na jehož základě Pozemkový úřad v Praze Müllerovic statek včetně mlýna v červenci vyvlastnil a rozparceloval. Parcely propachtoval či přidělil bezzemkům, nejraději těm, kteří se sem za tím účelem přistěhovali z českého vnitrozemí. Byla mezi nimi i rodina legionáře Veselého, které Pozemkový úřad v březnu 1921 přidělil Müllerův mlýn.

Situace Veselého v Müllerhofu nebyla nijak snadná. Ze Sibiře si sice přivezl nějaký majetek, ale o mlynářství toho zpočátku moc nevěděl, vídeňský trh se s novými hranicemi i hospodářskou situací rozplynul a okolní sedláci vůči němu byli nevraživí. Zejména poté, když zde vláda v roce 1926 otevřela českou menšinovou školu a německou pro nedostatek dětí zavřela. S nástupem hospodářské krize byl Veselý v roce 1932 nucen vyhlásit konkurs, při kterém Müllerův mlýn výhodně vydražil velkoobchodník Goldscheider.

Goldscheider jej důkladně zmodernizoval, zaměstnal v něm mistra mlynářského Bauera a obchodně mlýn zapojil do celostátní sítě potravinářských podniků. S odeznívající krizí se mlýn opět roztočil a již od roku 1934 zase vynášel.

S krizí se však vyhrotila také nedůvěra k pražské vládě a znovu se oživila otázka, kam vlastně Müllerhof patří. Většina místních volila v letech 1935 i 1938 Henleinův program autonomní správy, avšak mezitím již převzala iniciativu Říše. 21. září 1938 odsouhlasila pražská vláda odstoupení pohraničních území Německu a 5. října obsadil Müllerhof německý Wehrmacht.

Ještě na podzim 1939 Müllerův mlýn od Goldscheidera arizoval mistr mlynářský Bauer, který za tím účelem vstoupil do NSDAP. Ztracený český trh se podařilo rychle nahradit dodávkami pro armádu, avšak Bauer sám se z toho dlouho neradoval. V létě 1940 byl povolán a v září o rok později padl na Ukrajině. Mlýn pak po zbytek války spravovala jeho žena, která si nicméně vedla statečně a úspěšně mlela až do jara 1945.

Začátkem června 1945 Müllerhof obsadily Revoluční gardy a kvapem jej počaly čistit od Němců. V červenci byl jmenován müllerdorfským národním správcem národní socialista Mrázek. Müllerův mlýn konfiskoval a přidělil jej účetnímu Boháčkovi, který sem přijel doosídlovat pohraničí a vstoupil za tím účelem do KSČ. Boháček naložil dva potahy nejcennějších věcí, výhodně je rozprodal v okresním městě a pokračoval v doosídlování jinde. Mrázkovi nezbylo než mlýn v listopadu 1945 přidělit klempíři Pavlíčkovi, který přijel doosídlovat, aby se vyhnul stíhání za udávání kolegů. Vypátrali ho na jaře 1946 a v červnu ho lidový soud popravil.

Poněkud šťastnější ruku měl Mrázek až v září s pekařem Polákem, který za tím účelem rovněž vstoupil do KSČ a o mouce měl alespoň nějakou představu. Polákovi vydrancovaný mlýn vyspravili a snažili se, seč mohli, ale ve vylidněném pohraničí toho bylo k mletí pomálu i bez katastrofálního sucha léta 1947. Po dvou letech života z ruky do huby se Polák na jaře 1949 rád stal referentem přípravného výboru k založení Jednotného zemědělského družstva Milerov. V důrazných přesvědčovacích akcích, které dovedně pořádal, šel sám příkladem a Müllerův mlýn v červenci 1949 převedl nově vznikajícímu družstvu. Následovala politická kariéra v okresním městě, kam se z Milerova i s rodinou odstěhovali.

JZD Milerov ovšem mělo své starosti s plněním plánované produkce a k té mletí mouky zrovna nepatřilo. Po několika letech chátrání a pustnutí začalo Müllerův mlýn v roce 1955 používat jako skladiště, což mu vyneslo alespoň opravu střechy a zachránilo jej tak před potupným zřícením.

V létě 1962 mlýn objevil redaktor Boček z krajského deníku. Učaroval mu a napřesrok jej od JZD Milerov za velmi příznivou cenu odkoupil. V následujících letech zde Bočkovi trávili dovolené i víkendy a postupně jej – alespoň obytnou část – svépomocně opravovali, restaurovali a vyzdobili selskými artefakty. Navštěvovali je zde i jejich městští přátelé, takže Müllerův mlýn opět ožil, tentokrát jako centrum, kde se spřádaly dalekosáhlé obrodné plány.

Přítrž jim učinila až bratrská pomoc Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Bočkovi coby exponovaní představitelé plíživé kontrarevoluce již v Československu v žádné velké štěstí nedoufali, takže se ještě v září přesunuli do Vídně, v lednu 1969 do Kanady a mlýn zůstal opět na ocet. V dubnu 1974 byli v nepřítomnosti odsouzeni za nedovolené opuštění republiky k trestu odnětí svobody a propadnutí majetku, včetně rekreační usedlosti Müllerův mlýn.

Mezi pravidelné návštěvníky Bočkových patřil i kolega Strnad, který včas obrátil, úspěšně prošel stranickými prověrkami a postoupil až na šéfredaktora. Využil příležitosti a známostí, v listopadu 1976 Müllerův mlýn výhodně koupil a v následujících letech se zde s rodinou spokojeně rekreovali jako před nimi Bočkovi. V roce 1983 se však rozvedli a po majetkových tahanicích mlýn nakonec prodali Smečkovi, ekonomickému náměstkovi okresní filiálky národního podniku.

Smečka nechal mlýn důkladně přestavět a zmodernizovat a o čtyři roky později, v létě 1987, jej s velmi slušnou marží prodal taxikáři Vávrovi. Vávru ovšem vedla z více důvodů v patrnosti Bezpečnost a koupí mlýna se do jejího zorného pole dostal i Smečka. Mezi jinými nesrovnalostmi zjistila, že investiční i pracovní náklady rekonstrukce vykazoval jako podnikové. Vávra se Smečkou byli v květnu 1990 odsouzeni a Müllerův mlýn i s penězi z jeho prodeje opětovně propadl státu.

Mezitím propukla Sametová revoluce a s ní i potřeba vrátit, co se nám ukradlo. O Müllerův mlýn se v prosinci 1992 přihlásila jistá paní Čížková z Prahy. Věrohodně prokázala, že k 25. únoru 1948 patřil jejímu dědovi Polákovi, který ho byl v červenci 1949 pod hrozbou donucen bezplatně převést na JZD Milerov, a restituovala jej.

Paní Čížková ovšem o mlýnu svého děda do té doby neslyšela, zpravil ji o něm až jakýsi pan Dostál, který se u ní z ničeho nic objevil a nabídl se, že za ni celou záležitost právně vyřeší a poté od ní mlýn výhodně odkoupí. Slibu dostál a obratem ho za trojnásobnou cenu prodal Koubovi.

Uzenář Kouba nebyl v Milerově neznámou osobou. Již v roce 1986 s JZD Milerov zavedli přidruženou výrobu Milerovských domácích klobásek, které šly na trzích slušně na odbyt. Kouba však snil o skutečně privátním podnikání bez JZD a doba mu šla na ruku. K mlýnu přistavěl pořádnou udírnu a v březnu 1993 v aukci vydražil prodejnu Masny v okresním městě, na kterou si vzal bankovní úvěr ručený Müllerovým mlýnem. Odbyt Milerovských domácích klobásek však očekávání nesplnil a neviditelná ruka zavedla Koubu do platební neschopnosti. V lednu 1994 záruka Müllerova mlýnu propadla bance.

Podařilo se jí mlýn udat teprve v srpnu 1995. Vydražil jej podnikatel Halámka, kterému vyhovovala jeho odlehlá poloha, poskytující výtečnou ochranu před konkurencí. Dostavěl a zpevnil obvodové zdi, vybavil mlýn nejmodernějším bezpečnostním zařízením a vedle rodiny zde ubytoval i své dva bodyguardy. Nepomohlo to, konkurence nezahálela a již v červnu 1996 vyletěl Halámka i se svým BMW do povětří.

Vdova Halámková vydržela v Milerově pod ochranou jednoho z bodyguardů ještě bezmála rok, než ji tíživá finanční situace v dubnu 1997 donutila Müllerův mlýn nabídnout realitní kanceláři. Ta pro něj v červenci nalezla kupce, bankovního manažéra Kroupu, a Halámková z utržené ceny uhradila značnou část dluhů, které z ní Halámkovi věřitelé tak přesvědčivě vymáhali.

Ale ani Kroupa se v Milerově příliš neohřál, banka stihla zbankrotovat ještě v říjnu. Dlouho pak hledal další zaměstnání přiměřené svým schopnostem a Müllerův mlýn se znovu zaskvěl na vývěsce realitní kanceláře.

Tentokrát se zde skvěl dlouho, zejména na Kroupův vkus. Až v listopadu 1999 se nalezl další kupec, vyšší policejní důstojník Souček. Odvolán a posléze zatčen byl až na jaře 2005, odsouzen o rok později a začátkem léta 2006 Müllerův mlýn opětovně propadl státu. Součka pak v Milerově vystřídal ještě Nekuda, který sem v prosinci přenesl sídlo své spol. s. r. o., obchodující se střídavým úspěchem s cennými papíry. Střídání skončilo k lednu 2008 a v květnu Müllerův mlýn zabavil exekutor.

V listopadu 2008 nakonec Müllerův mlýn koupil a nechal přestavět jistý zámožný podnikatel jako svatební dar pro svou dceru. Od té doby dodnes se majitel nezměnil. Snad by to tak mohlo nějaký čas i zůstat, alespoň do doby, než budoucí vláda zavede 100% zdanění nepřiznaných majetků a Müllerův mlýn opětovně propadne státu.

Původní tex: Britské listy 16. 10. 2013
Tiskem: Aby se tu dalo žít I
Diskuze