Vytisknout
Zobrazení: 2274

Na rozdíl od většiny západoevropských zemí má Rakousko institut referenda. Nazývá se Volksabstimmung (lidové hlasování) a má právní platnost nad zákonem. Ke skutečnému referendu mu chybí institut iniciativy neboli možnosti, aby jej za stanovených podmínek mohl vyvolat každý. Rakouské referendum vyhlašuje prezident a schvaluje vláda a dosud tak učinili dvakrát: v roce 1978 k otázce využití jaderné energie a v roce 1994 k otázce přistoupení Rakouska k EU. Zejména první z nich bylo v mnoha ohledech modelovým příkladem a stojí za opožděný referát.

Proti megalomanským plánům rozvoje atomové energetiky z šedesátých let se v Evropě i v USA v průběhu let sedmdesátých začal postupně formovat odpor. Zejména v Německu v sedmdesátých a osmdesátých letech nabývaly srážky mezi státní mocí a odpůrci atomové energie až charakteru malé občanské války se ztrátami na životech na obou stranách.

První rakouská atomová elektrárna s lehkovodním 700 MW reaktorem ve Zwentendorfu se začala stavět v roce 1972 a následovat měly dvě další. I v Rakousku odpor rychle nabýval na intenzitě. V březnu 1977 se uskutečnily rozsáhlé protiatomové demonstrace ve Vídni, Grazu, Salzburgu, Innsbrucku a Klagenfurtu a hrozilo, že se německé poměry přenesou i do poklidného Rakouska.

Za atomovou elektrárnou stál především průmysl a Kreiskeho socialisté, o poznání vlažněji lidovci a malá strana Svobodných, tenkrát ještě bez Jörga Heidera, se postavila na stranu odpůrců. Rozložení postojů veřejnosti k atomové energetice bylo podobné jako dnes v ČR, něco přes 60 % pro a něco přes 30 % proti. Kreisky v referendu viděl příležitost hrozící konflikty elegantně neutralizovat a prakticky dostavěný Zwentendorf zaštítit nezvratnou autoritou lidového hlasování. 13. září vyhlásil prezident Kirchschläger na 5. listopad 1978 referendum o mírovém využití atomové energie.

Diskuse o Zwentendorfu probíhaly již dávno předtím. Jejich argumentace sledovala převážně zavedená heslovitá schémata typu zářná budoucnost versus smrt na splátky a jednotlivci i média podle svých politických a ideologických preferencí víceméně otevřeně stranili jedné či druhé straně.

To se však s vyhlášením referenda naráz změnilo. Pomineme-li okruhy skalních přívrženců a odpůrců, v médiích se apriorní a ideologické postoje staly neúnosné. Namísto toho se začala horlivě předhánět v pořádání diskusí a v tom, kdo do nich sežene kvalifikovanější rakouské i zahraniční odborníky z obou táborů, detailně rozebírala principy, provoz a rizika atomové energetiky a pečlivě zaznamenávala veškeré argumenty pro i proti.

Na Zwentendorfu se profiloval tehdy nový, dnes již legendární pořad rakouské televize Club 2, který byl vysokou školou kvalifikované otevřené a věcné diskuse. Již před referendem a ještě nějaký čas po něm byli Rakušané ohledně všestranných aspektů jaderné energetiky bezesporu nejlépe informovaným národem na světě.

Zjištění 1: Nezávazná veřejná diskuse a diskuse rámci referenda jsou dva kvalitativně odlišné procesy. Zatímco prvním případě účastníci tendují povrchním, politicky a ideologicky podmíněným postojům při vědomí, že na jejich názoru stejně nezáleží, druhém jsou si vědomi, že jejich stanovisko bude mít reálný dopad a jeho důsledky sami ponesou. Namísto politických či ideologických postojů určuje diskusi pragmatická věcnost a vědomí spoluzodpovědnosti.

Prvoplánová propaganda bezpečnosti, neškodnosti a nenahraditelnosti jaderné energetiky či naopak hrozby výbuchu jaderné elektrárny se vystřílely v prvních dnech. Diskuse se přesunuly k věcným a odborným aspektům a rozrůstaly se do hloubky i šířky. V tématech se vystřídal celý palivový cyklus od těžby uranu a jeho obohacování, dopravy a zavážení až po vyhasínání a odstraňování radioaktivního odpadu, konstrukční aspekty od vlastností reaktorové nádoby přes kritickou funkci aktivního chlazení, spolehlivost kontejnmentu až po problematiku demontáže elektrárny, rizika nehod od konstrukčních vad, systémových výpadků a neočekávaných událostí přes chyby obsluhy a dysfunkce bezpečnostních systémů až po sabotáže a teroristické či válečné útoky, strukturální důsledky extenzivní či naopak úsporné energetiky pro hospodářský systém, společenské dopady jaderné energetiky s nezbytností centralizace, průběžné ochrany a posilování bezpečnostního aparátu až po její polarizující vliv na společnost.

Vzpomínám si, že k jedné diskusi v Clubu 2 byl pozván rovněž zástupce československé atomové energetiky. Inu, otevřená veřejná diskuse zjevně nebyla jeho parketa. Po několika všeobecných ubezpečováních o naprosté spolehlivosti reaktorové nádoby ho nějaká mladá dáma utřela odborným rozborem používaných svařovacích technologií a chování svarů při dlouhodobé radiační zátěži; zde jeho kompetence zjevně končila.

Zjištění 2: Obecná propaganda, která může ovlivňovat příležitostné diskuse, má případě referenda omezený efekt. Diskuse referenda je intenzivní , zaměřená na konkrétní a přesně vymezené téma, které daném čase kontinuálně a systematicky analyzuje do hloubky i šířky. Předkládané argumenty jsou kriticky zkoumány z hlediska serióznosti, věcnosti, relevantnosti a informačního přínosu. Pokusy o manipulativní argumentaci jsou snadno rozpoznatelné a mají kontraproduktivní účinek.

Image obou stran před vyhlášením referenda odpovídal obdobným stereotypům, jaké v ČR převládají dodnes: odpůrci atomové energetiky jsou chaoti, amatéři a diletanti, jejich argumentace je iracionální, emocionální až hysterická, zatímco zastánci jsou kvalifikovaní hospodářští a techničtí odborníci se střízlivými a věcnými argumenty. Největším překvapením bylo, že se v průběhu diskusí ukázal spíše opak. Odpůrci, z velké části renomovaní odborníci z různých oborů, klidně a s přehledem předkládali věcné a kvalifikované argumenty, na které zastánci neměli uspokojivé odpovědi a velmi často reagovali emocionálně až hystericky.

Zjištění 3: Vnímání argumentů sporných stran je obecných diskusích podmíněno stereotypy jejich společenského a politického statusu. V diskusi referenda se obě strany nacházejí v  rovnoprávném postavení , a pozornost se tak soustřeďuje na konkrétní obsahy.

S přísunem informací se postoj veřejnosti k jaderné energetice začal velmi rapidně přeskupovat. A nejen veřejnosti, došlo i k řadě přeběhů profilovaných zastánců na pozice odpůrců, mezi nimi i autority nejvyšší, prof. Manfreda Heindlera, pověřeného vedením výstavby rakouské jaderné energetiky. Jak mi v pozdějším rozhovoru vysvětloval, měl již od doby svých stáží ve francouzských zařízeních vážné pochybnosti o manipulativním způsobu, jakým je jaderná energetika veřejnosti předkládána, a v průběhu diskusí se v nich definitivně utvrdil.

V průběhu necelých dvou měsíců se preference neobyčejně rychle přesouvaly od podpory Zwentendorfu k jeho odmítnutí a k odmítnutí jaderné energetiky vůbec. 5. listopadu, v den referenda, bylo 49,53 % pro a 50,47 % proti. O zákazu fakticky rozhodl rozdíl pouhých 30 000 hlasů. Kdyby se referendum konalo o týden dříve, pravděpodobně by ještě Zwentendorf prošel, o týden později by již byl zamítnut přesvědčivěji.

Zjištění 4: Výsledek referenda nelze ze vstupního rozložení postojů předvídat. V průběhu diskusí může dojít dramatickým názorovým posunům i u profilovaných přívrženců na obou stranách.

Zcela neočekávaný výsledek vyvolal ve veřejnosti, u vlády a zejména v energetickém průmyslu šok – celá dlouhodobá energetická koncepce, plánovaná od šedesátých let, se v jediném okamžiku sesypala jako domeček z karet.

Existuje názor, že k výsledku referenda přispěla narůstající kritika Bruna Kreiského. To nelze vyloučit, ale je otázka, jak velkou roli v konkrétních rozhodováních hrála. Pokud si vzpomínám, v diskusích samotných se takové osobní aspekty neobjevovaly a především – Kreisky dosáhl svého největšího volebního triumfu absolutní většiny hlasů v r. 1979, rok po zwentendorfském referendu. Ačkoli veřejnost i Kreisky sám výsledek vnímali jako jeho osobní porážku, referendum ani jeho výsledek se nikdy nestaly předmětem partajní politiky či volební agitace, což je v Rakousku nezvyklé. Názorová dělicí čára ostatně probíhala napříč celým politickým spektrem, takže si žádná strana nemohla na výsledek činit nárok.

Ve vládních a energetických kruzích se po referendu objevoval názor, že výsledkem jsou nyní zaskočeni i sami občané a že kdyby se opakovalo, volili by opačně. V následujících měsících se několikrát objevily plány na uspořádání referenda nového, avšak výzkumy veřejného mínění trvalou postojů již jen potvrzovaly. Odmítání jaderné energetiky i po referendu dále sílilo a šance dosáhnout opačného výsledku byla prakticky nulová.

Zjištění 5: Výsledek referenda je trvale akceptovatelný i pro ty, kdo hlasovali opačně. Transparentní znalost problematiky i argumentace obou stran vylučuje podezření ze skryté  manipulace či postranních úmyslů , a výsledek tak má charakter obecně přijímané nezávislé autority.

Rána kterou zákaz provozu hotové jaderné elektrárny rakouské energetice zasadil, nezůstala jedinou. Sotva se energetici rozhodli nahradit chybějící Zwentendorf novou přehradou na Dunaji, zvedla se další vlna odporu. V listopadu 1984 její odpůrci obsadili lužní lesy u Heinburgu a fyzicky zabránili jejich kácení. Než vláda projekt definitivně zastavila, došlo k bouřlivým bitkám s policií s řadou zraněných. Proti odporu veřejnosti a ochránců přírody se nakonec neprosadily ani plány nových přečerpávacích elektráren v Alpách.

Rakouská energetika tak byla nevybíravými způsoby donucena k zásadní revizi svých dosavadních koncepcí. Namísto extenzivního rozvoje se musela přeorientovat na intenzivní využití stávajících zdrojů, na energetickou úspornost a efektivnost a na obnovitelné zdroje. Dodnes ze svého know-how těží a exportuje je. Když jsem se tím před deseti lety naposledy zabýval, srovnával jsem si spotřebu energie k HDP. České hospodářství spotřebovávalo na vytvoření stejné hodnoty čtyřikrát víc elektřiny a sedmnáctkrát (!!!) víc tepla než rakouské (1998: ČR 1,2 GW / 3,4 TJ, Rakousko 0,3 GW / 0,2 TJ na 1 mio USD).

Přesto zůstalo Rakousko po celá léta energeticky soběstačné. V zimních obdobích část energie přikupuje, v letních naopak exportuje a v součtu vykazovalo až donedávna stabilně lehký přebytek.

Zjištění 6: Referendum vytváří normativy podle vůle občanské společnosti nezávisle na zájmech a vlivu hospodářských a politických uskupení. Hospodářství i politika jsou flexibilní systémy, které se normativům společnosti dokážou úspěšně přizpůsobit.

V roce 1978 bylo Rakousko jedinou zemí, která si jadernou energetiku zakázala, a rakouská veřejnost si správností svého rozhodnutí ještě zdaleka nebyla jista. Budoucí vývoj jí však dával všestranně za pravdu. V následujícím roce došlo k těžké havárii reaktoru Three Mile Island v USA, v Německu dospěla parlamentní komise k závěrům, které rakouský postoj dalekosáhle potvrzovaly a vedly k programu vystoupení z jaderné energetiky, světem se šířilo vystřízlivění z atomové euforie šedesátých let a nejpozději s černobylskou katastrofou byl osud jaderné energetiky – přinejmenším na dlouhá desetiletí - zpečetěn.

Včasné odmítnutí jaderné energetiky se tak postupně stalo obecně přijímanou součástí rakouské identity, zdrojem sebevědomí, ba dokonce osvětovým posláním. Rakouská ministryně pro životní prostředí se v osmdesátých letech opakovaně účastnila bouřlivých demonstrací proti výstavbě jaderného přepracovacího zařízení ve Wackersdorfu v Německu, aniž by tak brizantní diplomatický skandál vyvolal jakoukoli zaznamenatelnou kritiku ze strany rakouské opozice. V Česku ostatně není třeba rakouskou rozhodnost v odporu proti jaderným elektrárnám obzvlášť popisovat.

Zjištění 7: Rozhodnutí přijatá referendu společnost dlouhodobě integrují, posilují její identitu a soudržnost a podporují její sebevědomí.

Není divu, že po této zkušenosti se již rakouská vláda, s výjimkou povinného referenda o přistoupení k EU, k žádnému dalšímu podobnému experimentu neodhodlala. Obecnou platnost uvedených zjištění, učiněných na základě jediného případu, by tedy bylo třeba verifikovat někde, kde referendum patří k běžným nástrojům společenského rozhodování, například ve Švýcarsku či v USA. Možná tak učiní někdo povolanější.

Ke švýcarské zkušenosti mohu ještě uvést něco z druhé ruky. Iniciativa a referendum jsou integrální součástí, ba základem švýcarského politického systému. Občané čtyřikrát ročně rozhodují hned o několika předložených otázkách zároveň a mohou touto formou zrušit či změnit jakékoli rozhodnutí či zákon přijaté na spolkové, kantonální či komunální úrovni anebo schválit či zamítnout předložené ústavní změny.

Praktickými důsledky jsou mimořádně štíhlá státní správa, sestávající z jediné Spolkové kanceláře a sedmi departmentů (ministerstev), a velmi omezené funkce politických stran. Vzhledem k tomu, že prosadit jakýkoli zákon pouze na základě parlamentní většiny je krajně krátkozraké, protože může být referendem smeten a vynaložená práce by přišla vniveč, jsou politické strany nuceny ke kooperativnímu chování. Od koncepce zákona až po jeho předložení parlamentu jej proto v každém kroku konzultují s ostatními stranami i s relevantními společenskými skupinami, které by proti němu potenciálně mohly referendum iniciovat, a předkládají jej, až když jej považují za všeobecně přijatelný. Ne vždy to projde.

Je celkem logické, že tímto způsobem je už z podstaty věci radikálně omezen prostor pro lobbování a legislativní korupci. V aktuálním indexu vnímání korupce Transparency International zaujímá Švýcarsko ve světě 5. místo (ČR 45.).

Zjištění 8: Referendum podporuje kooperativní vzorce na úkor konkurenčních a předchází tak politické polarizaci společnosti.

Zjištění 9: Referendum jako nástroj společenského rozhodování výrazně omezuje moc vlády, vliv politických stran a zájmových skupin, korupci i náklady státní správy.

Koncem devadesátých let provedla Curyšská univerzita unikátní výzkum subjektivního pocitu štěstí a spokojenosti. V přímosti demokracie existují mezi jednotlivými kantony drobné rozdíly. Profesoři Frey a Stutzer je ohodnotili šestibodovým indexem a porovnávali je s odpověďmi na otázku Jak jste v současnosti spokojen se svým životem. Odpovědi standardně závisejí na faktorech, jako jsou zaměstnanost/nezaměstnanost, inflace, v menší míře i na příjmové kategorii.

Výzkum zjistil, že rozdíl jediného bodu v „přímosti demokracie“ vyvolává o 2,7 % vyšší pocit spokojenosti či vyjádřeno jinak, minimální rozdíl ve stupni demokracie má na spokojenost občanů z poloviny takový účinek jako vzestup z nejnižší do nejvyšší příjmové kategorie.

A jak uzavírá zpráva, ze které čerpám:

Zjištění 10: Šťastná to země, kde politika není jen diváckým sportem.

Původní text: Britské listy 27. 8. 2010
Tiskem: Aby se tu dalo žít I
Diskuze