Vytisknout
Zobrazeno: 1224

Předpokládejme, že si peču rohlíky sám. Při ceně surovin ze supermarketu, spotřebě elektrické trouby a času, který na tom strávím, mne vyjde kus na dvě koruny. Pekaře, který nakupuje u mlynáře, peče v peci ve velkém a umí to, vyjde stejný rohlík na padesát haléřů. Namísto abych si rohlík pekl sám, jsem si jej tedy koupil. Tím jsem za korunu získal zboží v hodnotě dvou korun, neboli jsem svůj majetek směnou zdvojnásobil. Stejně pekař. Upekl za padesát haléřů rohlík a směnil jej za korunu. I on svůj majetek směnou zdvojnásobil.

Když jsem tenhle jednoduchý příklad před časem uvedl, ozvali se k mému překvapení nesouhlasně především ekonomové. Nemohli se smířit s tím, že by pouhou směnou mohl vzniknout reálný majetek, ale zároveň nemohli zpochybnit, že v den, kdy si rohlík koupím, máme spolu s pekařem reálně o korunu padesát víc než v den, kdy si jej upeču sám. A já jsem zase nemohl pochopit, co se to na té VŠE celá léta učili, když jim prapodstata ekonomiky zůstala utajena: hodnota vzniká jedině směnou; krádeží se pouze přerozděluje. Robinson Crusoe nebyl ani bohatý ani chudý, protože neměl co s kým směňovat.

Myslím, že za rozdílným chápáním se skrývá rozdílná základní představa života s druhými; vyjádřeno pojmy teorie her – jako hry s nulovým či nenulovým součtem. Hra s nulovým součtem je hra, ve které se součet výher rovná součtu vkladů. Příkladem budiž mariáš – hráči odejdou se stejnou celkovou částkou, s kterou přišli, změnilo se pouze její rozdělení. Ve hře s nenulovým součtem je suma výher od sumy vkladů odlišná. Hru s negativním součtem představuje třeba ruleta nebo herní automaty – hráči odejdou s celkově menší částkou, než se kterou přišli. Hru s pozitivním součtem představuje například pěstování obilí – hráči odejdou s celkově větším počtem zrn, než s kterým přišli.

Každý typ hry předpokládá jiné strategie. Hra s nulovým součtem znamená, že hráč může získat pouze na úkor spoluhráčů. Připouští jedině strategii nemilosrdného prospěchu na úkor druhých. Hráči stojí v nesmiřitelném konkurenčním vztahu, který sice nevylučuje přechodná spojenectví, hra však definitivně končí, teprve když se všechny vklady přesunou k jedinému výherci. Winner takes it all, vítěz bere vše.

Nejlepší strategií pro hry se záporným součtem je vůbec je nehrát. Ne vždy si (ještě) můžeme vybírat, viz aktuální hra s názvem Fukushima Daiichi. V zásadě lze při ní sledovat dvě možné strategie: minimalizovat vlastní ztráty jejich přesunutím na druhé anebo minimalizovat celkové společné ztráty. Jsou předmětem intenzivních teoretických zkoumání pod souhrnným názvem vězňovo dilema.

Obdobné dilema ovšem existuje i ve hrách s pozitivním součtem. Rovněž zde lze sledovat strategii maximalizace vlastního zisku na úkor druhých anebo maximalizaci celkového společného zisku. Vlastní zisk zde však nemusí znamenat ztrátu druhých, v principu mohou všichni hráči odejít s větší výhrou, než byl jejich vklad; jako já s pekařem. Povšimněme si významně menšího teoretického zájmu o hry s kladným součtem v porovnání s hrami s nulovým či záporným.

Mám o vypovídací hodnotě těchto modelů jisté pochybnosti. Především si myslím, že žádné hry s nulovým součtem reálně neexistují. I při tom nevinném mariáši musíme započítat také amortizaci karet, náklady na provoz herního místa a čas hráčů, takže ve výsledku je to hra se  součtem negativním. V reálné konkurenci o omezené zdroje pak mohou herní náklady snadno převýšit celkovou sumu výher, což v případě válek bývá docela pravidlem. Hry s nulovým součtem tedy představují spíše teoretický model nebo ideologický propagační nástroj než popis reálných procesů.

V reálném životě zpravidla rovněž předem nevíme, jak se hra vyvine a s jakým součtem skončí. Fukushimu nepochybně stavěli s očekáváním kladného. Jako nosnější teoretické východisko se mi proto zdá rozlišovat strategie maximalizace vlastního zisku/minimalizace vlastních ztrát na úkor druhých oproti maximalizaci společných zisků/minimalizaci společných ztrát. Dají se jednodušeji opsat jako konkurenční a kooperativní vzorce. Jejich důležitým atributem je, že nejsou antagonistické, že připouštějí kombinace v různých poměrech. Typickou strategií je maximalizace společných zisků a zároveň maximalizace vlastního podílu na nich.

Podstatné ale je, že se nejedná o žádné akademické modely, nýbrž o zcela praktické normy lidského jednání. Zda někdo chápe své vztahy s druhými primárně jako konkurenční, či kooperativní, není jen projevem názoru, ale zároveň i vodítkem, jakou strategii má vůči nim zaujmout. Tím charakter reálných vztahů ve společnosti nejen popisuje, ale jako sebenaplňující proroctví zároveň i utváří. Lidé přesvědčení o primárně kooperativních vztazích sami sledují kooperativní strategie, a přispívají tak k utváření kooperativních společenství. Lidé přesvědčení o primárně konkurenčních vztazích sledují sami konkurenční strategie, a posilují tak ve společnosti konkurenční vzorce. Říká-li někdo všichni kradou, samozřejmě tím nepopisuje chování všech, ale strategii, kterou si sám pro sebe zvolil jako přiměřenou a legitimní.

Vážně míněné představy, že by společnost mohla být založena primárně na konkurenčních vzorcích, jsou ovšem do té míry absurdní a odtržené od reality, že se docela ostýchám s nimi polemizovat. Přesto zhruba od poloviny 19. do poloviny 20. století v Evropě tvořily převládající obraz světa a setkáváme se s nimi dodnes. Omlouvám se tedy za následující triviálnosti, pro někoho mohou být důvodem k zamyšlení.

Sociální vztahy evolučně začínají s pohlavním rozmnožováním: k zachování druhu, případně i přežití mláďat je nezbytná kooperace dvou jedinců. Sex je prototyp sociálně kooperativního jednání s cílem zisku pro všechny zúčastněné i pro celek. Sofistikované sociální systémy dělby práce k zajištění společných zdrojů, infrastruktury a obrany se objevují již na úrovni hmyzu, z odborné literatury viz např. Ondřej Sekora. Na úrovní ptáků a nižších savců přibývá k prosté dělbě práce i předávání informací a sociální učení. U vyšších primátů a člověka se těžiště kooperativního jednání přesouvá na kumulaci informací a dovedností v podobě kultury.

Prakticky všechno, čím se dnes zabýváme, internet, počítač a software, které nám tento text zobrazují, myšlenky, které jsou v něm obsaženy, jazyk a písmo, kterými je napsán, jsou výsledkem desetitisíců let kumulativního vývoje kultury jako permanentní hry s kladným součtem. Dokonce i extrémní podoby konkurenčního jednání, jako je válka, předpokládají vysoce sofistikovanou kooperaci uvnitř bojujících armád a států. Bez ní bychom dodnes lovili veverky a koroptve klackem a o úlovek bychom bojovali s hladovými soukmenovci.

Na příkladu s rohlíkem iritují ekonomy výrazy majetek resp. hodnota. Podle mého pozorování přitom lavírují mezi navenek racionálně neoliberalistickým chápáním hodnoty jako ceny, které dosáhneme na trhu, a niterným emocionálně marxistickým chápáním hodnoty jako výsledku práce (lidských rukou). Ani jedno ani druhé ovšem nevysvětluje její nárůst v důsledku kooperativního jednání, neboli proč jsme já i pekař koupí rohlíku svůj vklad zdvojnásobili.

Nejsem ekonom. Nevím, proč si pro hodnotu nenajdou nějakou praktičtější definici, například nárůst informace. Přesunem jednoho z pekařovy ošatky indiferentních rohlíků, pro které sám žádné smysluplné použití nemá, ke mně, který pro něj velmi smysluplné použití mám, se nesporně zvýšila míra organizovanosti systému a snížila entropie. Stejně jako když z hromady indiferentních plechů a součástek sestavíme automobil anebo když z dlouhých sloupců indiferentních čísel vyextrahujeme index růstu. Vždy jde o vývojový proces růstu organizovanosti a snižování chaosu. Kooperativní chování bylo nositelem tohoto růstu miliony let předtím, než si ekonomové začali lámat hlavu nad tím, že je trh ochoten za práci zvyšující organizovanost zaplatit peníze.

Pokusme se o myšlenkový experiment v důvěrně známém prostředí a předpokládejme, že ve Ferdově mraveništi se každý mravenec podílí stejnou měrou na sběračství, výstavbě, výchově i obraně. Mraveniště je tak schopno uživit jistý počet mravenců a přežít v jistém rozpětí výkyvů vnějších podmínek.

A předpokládejme nyní, že je právě Ferdův nápad, aby si úlohy rozdělili a specializovali se. Ferda na to nepotřeboval žádná léta studia, nestálo ho to žádnou zaznamenáníhodnou námahu. Jeho nápadem se však nejen dramaticky zvýšila životaschopná velikost mraveniště a jeho robustnost, ale navíc se otevřely zcela nové strukturální oblasti pěstitelství, chovatelství, obchodu a otrokářství, aniž by se přitom zvýšil fyzický objem práce vynaložené každým jednotlivým mravencem. Mám vážné podezření, že ekonomická věda, kterou si bereme za ultimativního arbitra našeho počínání, není schopna kvalitativní přínos Ferdova zlepšováku posoudit jinak než pomocí nárůstu produktivity práce. Nemluvě o vyčíslení jeho ceny či hodnoty, kterou mravencům v dalších milionech let přinesl a ještě přinese.

Přitom to byl právě zakladatel ekonomie Adam Smith, kterého Václav Klaus karikuje k obhajobě svých konkurenčních vzorců, kdo si jako první povšiml, že sobecké zájmy jednotlivců nemusí být protichůdné, že vzájemně výhodná svobodná směna přináší prospěch všem stranám a v důsledku celému společenství. Držím svému pekaři palce, aby zbohatl, protože každému padesátníku z jeho majetku odpovídá koruna, kterou jsem ušetřil já nebo někdo jiný. Přeji Billu Gatesovi jeho miliardy, z nichž mu každý dolar někdo dobrovolně dal za něco, co pro něho mělo větší hodnotu, a bohatl tak zároveň s ním.

To je onen volný trh, kterého byl Adam Smith před čtvrt tisíciletím nejnadšenějším prorokem, volný trh, který přináší národům blahobyt. Ovšemže je jeho součástí konkurence, zdroje jsou omezeny a jejich distribuci je třeba koordinovat. Na volném trhu to organicky plní cena jako funkce nabídky a poptávky bez destruktivních důsledků pro celkový systém.

Problémy začínají jinde. První z nich je, že přes sebedůležitost ekonomů tvoří ekonomika a trhy jen malou oblast stále komplexnější činnosti lidského společenství. Pro zadání jako robustnost a trvalá udržitelnost, rovnováha s životním prostředím, legislativa a justice, bezpečnost, zdravotní a penzijní zajištění, školství, solidarita a koheze, distribuce majetku, vztahy s okolními společenstvími, management rizik a katastrof jsou tržní mechanismy nabídky a poptávky nepoužitelné. Společnosti nejsou podnikatelské subjekty, ale osudová životní společenství.

Řešení mimoekonomických problémů předpokládá řadu rozvinutých sociálních vědomostí a dovedností, jako je schopnost nadhledu, empatie, respekt a zodpovědnost k druhým i celku, vzájemnost a solidarita, vynalézavost v hledání obecně přijatelných řešení, ochota ke kompromisům; stručně řečeno schopnost žít s druhými neboli sociální inteligence. Není vrozená, je naučená a je podmíněna stavem kultury. Opakované kulturní otřesy a zvraty, ke kterým dochází při válkách a revolucích či jaké charakterizují právě novodobou českou historii, nezbytně vedou k její regresi až k celkovému sociálnímu analfabetismu. Namísto žít s druhými se pak ve škole učíme matematické rovnice, fyzikální zákony, chemické vzorce a historická data.

Konkurenční vzorce s retardovanou sociální inteligencí úzce souvisejí. Vyhovují prvoplánovému myšlení v krátkodobé perspektivě bez složitých relací k druhým a bez nároků na komplexnost: něco chci, tak si to vezmu, protože jinak si to vezme někdo jiný. Vycházejí z modelu hry s nulovým součtem: něco je k dispozici v omezeném množství a hraje se pouze o jeho distribuci. Všichni hráči jsou ve stejné situaci boje o přežití, zisk jednoho je ztrátou pro druhé. Cílem je získat co největší podíl pro sebe a výhru si podržet, neboť i držba představuje pouze okamžitou fázi a nikoli konečný stav. Solidární, morální, strukturální či právní aspekty jsou protismyslné, protože jejich důsledkem může být jedině zisk druhých na úkor můj. Je proto třeba být tvrdý a sentimentální ohledy si nepřipouštět.

Poukažme na úzkou souvislost jednání na základě konkurenčních vzorců s jednáním vnímaným v obecném i právním úzu jako zločinné. Přesněji vzato, ve své základní strategii zisku za cenu ztráty druhých se překrývají, liší se pouze emocionálním nábojem označení. Konkurenční vzorce dodávají zločinnému jednání teoretické zdůvodnění standardnosti a naopak, zločinné jednání nalézá v konkurenčních vzorcích svou ospravedlňující legitimaci. Dvacáté století vzájemnou závislost dokládá nadmíru přesvědčivě, ať již konkurenčním bojem vyšší rasy s méněcennými o životní prostor, anebo pokrokové třídy s reakčními o výrobní prostředky. Češi si jako poučení vybrali třetí: konkurenční boj schopných s neschopnými o větší profit.

Jak postřehl jeden přítel, Adam Smith, Friedrich von Hayek a další teoretici opomněli zdůraznit, že celá jejich ekonomika funguje pouze za předpokladu, že se nekrade. Jim to přišlo samozřejmé a české překlady nikdo nedoplnil. V článku, ze kterého pochází příklad s rohlíkem, jsem vypočítával, že krádeží či obecně získáváním prospěchu na úkor druhých se vždy dosáhne celkově horšího výsledku než vzájemně prospěšnou směnou. Stejný závěr vyplývá i z dosavadní úvahy: pouhým přerozdělením zdrojů se míra organizovanosti systému nezvýšila neboli žádná nová hodnota nevznikla. Vezmeme-li v úvahu námitku proti modelu her s nulovým součtem, že při započtení herních nákladů je celkový součet vždy záporný, můžeme dovodit, že zisk na úkor druhých má z podstaty vždy za následek celkovou ztrátu.

Výnos z prodeje autorádií, které mi v Praze nakradli tvoří zlomek nákladů na koupi nových a opravy rozbitých okének. Součet výher je tak hluboko pod součtem vkladů, neboli společně se zloději jsme celkově zchudli. Česko, které se opakovaným gigantickým přerozdělováním cizích majetků za necelé století hospodářsky propadlo z předních světových pozic do druhé padesátky je ostatně čítankovým příkladem. Jen samotné etablování konkurenčních vzorců jako státní doktríny mělo bezprostředně za následek téměř čtvrtinový propad HDP a dosažení předchozí úrovně trvalo dalších patnáct let.

Ve své analýze finančních trhů jsem se pokusil ukázat, jak plynulý je přechod od kooperativního ke konkurenčnímu jednání. Svádí to k tomu, že považujeme každou činnost, jejímž předmětem je hromadění majetku, za ekonomické podnikání. Asi jako kdybychom mezi činnosti, jejichž předmětem je péče o fyzickou konstituci druhých, zahrnuli lékaře, zdravotní personál, trenéry, vojáky a vrahy.

Rozlišovat jednání podle konkurenčních a kooperativních vzorců, respektive podle toho, zda přináší prospěch všem zúčastněným, anebo jen některým a jiné poškozuje, je pro klasifikaci lidských činností rozhodně přínosnějším kritériem nejen v oblasti ekonomiky a podnikání. Obsahově se dalece překrývá s tradičními pojmy morálky a etiky. Lze od něj odvodit i všechna (alespoň ta smysluplná) ustanovení trestního zákona. Podle mého vkusu by se ostatně dal celý trestní zákon zredukovat do jediného paragrafu: kdo ku získání prospěchu přivodí druhému újmu, bude potrestán. S vymezením, že se prospěch a újma neomezují jen na materiální statky.

Kritérium vzájemné prospěšnosti je také konformní s ekonomikou i s ideou volného trhu. Vymezení a vyčlenění jednu stranu poškozujících činností by dokonce zlepšilo celkovou tržní produktivitu. Takové kritérium přiznává zasloužený respekt a uznání těm, kdo nabyli majetku vzájemně prospěšnou směnou a s jejichž bohatstvím bohatli i druzí, a zároveň vylučuje ty, kdo si své majetky vytunelovali a pro jejichž bohatství jiní zchudli. Ne vždy je ovšem rozdíl zřejmý. S bankou, která mému pekaři za úrok půjčila na pec, získal i on – mohl začít péct dlouho před důchodem. Stejná banka pak za jeho peníze získala prospěch z finanční spekulace, při které zchudl kdosi neznámý.

V úvaze o možných východiscích ze současného marasmu jsem přechod od konkurenčních vzorců myšlení a chování ke kooperativním uváděl na prvním místě. Snad jsem teď vysvětlil proč.

Původní text: Britské listy 14. 4. 2011
Tiskem: Aby se tu dalo žít II
Diskuze