A co vy si, pane Janýr, pod tou svobodou představujete? Že by si mohl každý dělat co chce? ptal se mne kdysi můj vyšetřovatel. Že by mohl každý krást, loupit, zabíjet? Podobných chytáků měl připraveno více.

Vzpomněl jsem si na to opět při četbě několika příspěvků na téma pravdy v Listech 1/95: postmoderní zpochybnění absolutní, na jedinci nezávislé pravdy ohrožuje naše existenciální jistoty podobně, jako představa světa bez autoritativního řádu ohrožovala existenciální jistoty mého vyšetřovatele.

Jeho problém řešil již před časem tuším Immanuel Kant: Jestliže někdo krade, loupí či zabíjí, nemohou si jeho oběti dělat, co chtějí, a proklamovaný stav svobody pro každého je tím popřen. V samotném postulátu svobody, ve které by si mohl každý dělat, co chce, je již obsaženo základní omezení: nelze dělat nic, co by bránilo druhému, dělat si, co chce.

I v postmoderní relativitě pravdy je obsažen podobný mechanismus. Připustit pluralitu pravd (anebo zřeknout se kategorie pravdy) neznamená připustit nepravdu. O stejné lahvi lze připustit, že je napůl prázdná i napůl plná. Ne však, že je plná; proti takovému omylu by i skalní postmodernista živě protestoval. Pravda jako soulad poznání a skutečnosti – tedy v prvotním kognitivním významu protikladu k omylu – svůj význam nikterak neztrácí.

Na tuto pravdu se však v průběhu tisíciletí nabalily další vrstvy. Z kognitivní kategorie přerostla do kategorie transcendentální: Pravda jako princip bez konkrétního, na pravdivost testovaného obsahu, jako idea an sich, jako cíl. Život v pravdě. Neúspěšně hledám nějaký nesporně pravdivý výrok, který by zároveň nebyl tak či onak tautologií. Místo toho nalézám všechny možné podoby Naší Pravdy, náboženské, národní, třídní, státní, vědecké, ideologické. Pravdy jako protikladu k pomýlení, k bludu, k pohanství, kacířství, úchylkářství. Etymologická příbuznost pravdy a práva (snad ve všech indoevropských jazycích?) není náhodná: mít (vlastnit) pravdu nám dává právo represe proti těm, kdo ji nemají. Boj za Pravdu, boj proti Lži ospravedlňuje prostředky. Pravda je zbraň, která vítězí!

Bohumil Janát se ohrazuje, že cestu do Osvětimi nevydláždila idea Pravdy. Samozřejmě že to byla Pravda. Pravda vědecky dokázaná, upřímným lidovým cítěním zaštítěná, jak jen Pravdy rády bývají. Byla to ovšem jiná Pravda než Pravda křesťanská, na kterou spoléhá Bohumil Janát. Ta dláždila cesty nějaký čas předtím křížovým výpravám, husitům, inkvizicím, reformacím a protireformacím, cesty vedoucí ke zničení většiny kultur tohoto světa. A zase jiná než ta naše, vítězná Pravda Česká, s níž jsme po válce podpalovali Němce na kandelábrech, zabíjeli jejich ženy a děti, vyháněli je z jejich domovů a shrabovali si jejich města, vesnice, továrny a domy. Copak někdo z těch kdo kdy suverénně rozhodovali o životě a smrti jiných, mohl nebýt přesvědčen o své Pravdě?

Pravda vítězná je jen další vyvrácený mýtus v dlouhém procesu boření lidského absolutna (či lidské pýchy), který začíná třeba někde kolem děsivého zjištění, že Země není centrem Všehomíra. Jen v průběhu tohoto končícího století jsme byli připraveni o celou řadu existenciálních jistot. Namátkou: Einsteinem o mechanickou přehlednost světa a času, kvantovou fyzikou o kauzální odvoditelnost budoucího z minulého, teorií chaosu o prospěšnost a nezbytnost řádu, Freudem o racionálnost našeho jednání, Hitlerem o nadřazenost evropské civilizace, Stalinem o projektovatelnost lepší společnosti. Club of Rom nám vyvrátil představu věčného růstu a každodenní zkušenost jistotu vývoje směrem vzhůru, k vyššímu, k dokonalejšímu. Tak jako se explozivní problém minulého století existuje Bůh? scvrkl do kontrolní otázky a co si pod ním vlastně představujeme?, scvrkl nám Karel Popper explozivní problém tohoto století co je Pravda? do kontrolní otázky a nemýlíme se náhodou?

Nový (postmoderní, trváte-li na tom) duchovní svět se na první pohled jeví, jak poznamenává Bohumír Janát, lidsky těžko zabydlitelný. Neposkytuje žádný pevný záchytný bod k tomu, aby se jedinec, skupina či národ mohli považovat za lepší, vyšší či dokonalejší než kterýkoli jiný jedinec, skupina či národ či – do důsledků – než kterýkoli jiný tvor. Bez halasné revoluce probíhá nová reformace, mravní pohodlí vnějších stabilních a na jedinci nezávislých autorit je nahrazováno syrovou nezprostředkovanou a nemilosrdnou zodpovědností vůči sobě samému. Přehoupli jsme se ze světa dětství do světa dospělosti. Nikdo nám již neříká, co je správné a co ne. Můžeme si konečně dělat, co chceme, a prožíváme přitom adolescentní krizi smyslu vlastní existence.

Ve světě bez hodnot zbývají na první pohled pouze hodnoty pokleslé: klausovské nic než prachy, skinheadské nic než národ, Jana Pelce nic než chlast a sex či celého národa nic než klídek. Dostojevský prožitek beznaděje a dna patří prostě k našemu mentálnímu věku.

Avšak Dětem ráje po brutální a systematické destrukci všech norem, předsudků a tabu zbudou překvapivě destilované lidské vztahy lásky, přátelství, věrnosti, sice odporující tradičním představám a konvencím, přesto přesvědčivě čisté, hluboké a tragické. A zkušenost potvrzuje, že i ve světě bez pravd potkáváme ani ne tak zřídka lidi morálně intaktní, a nejen ty, kteří svou pravdu odvozují od vyšších autorit. Hypotézu o etice jakožto kategorii víry, zdůvodnitelné pouze nadosobní autoritou Boží, musíme v popperovké dikci označit za falzifikovanou, za odporující souladu poznání a skutečnosti. Láska, přátelství, úcta, důstojnost, pokora zjevně nejsou nezbytně závislé na vnějších autoritách, jejich původ musíme hledat uvnitř sebe sama.

Adolescentní krize smyslu vlastní existence, jakou prožíváme, je proces hledání vlastní identity. Zvenku nám nic (anebo nic moc) nebrání lhát, podvádět, krást, zabíjet; opatřovat si prospěch za cenu poškození druhých. Jediná (či konečná) pochybnost pochází pouze z nás samých: Jak hodnotíme sami sebe? Jaké je naše místo v tomto životě? Můžeme jím procházet otevřeně, takoví, jací skutečně jsme, anebo se musíme přetvařovat, skrývat, tvářit se před sebou i druhými jako někdo jiný? Dokážeme obstát vlastními silami, anebo kvůli naší existenci musí jiní strádat? Můžeme si svůj život obhájit bez toho, abychom jiným a sobě lhali, anebo musíme mít strach, že nás a naši lež někdy někdo odhalí? Máme vlastní důstojnost?

Pocit důstojnosti je exkluzivní (a definitivně poslední metafyzická) komodita, jejíž obstarání a údržbu postmoderní vidění světa právě neusnadňuje. Postmoderní člověk si nemůže vypomoci vyššími pravdami k ospravedlnění něčeho, co považuje za nesprávné. Nemůže to bagatelizovat snižováním hodnoty postiženého, neboť jeho vlastní sebeúcta souvisí s respektováním ostatních. Nemůže se sám sobě vytáčet a zapírat. Nemá, za co by se skryl. Chybí mu instituce zpovědi, odpustků, rozhřešení a milosti, která by mu ztracenou sebedůvěru opět navrátila. Nepomůže mu ani ujišťování ostatních, protože on sám ví nejlépe. Postmoderní člověk nemá útočiště ani v pasivní nečinnosti, neboť ví, že i ta je aktivní formou interakce se závažnými důsledky. Postmodernímu člověku nezbývá k udržení vlastní důstojnosti ve světě bez pravdy nic než aktivní participace, zodpovědnost za vlastní jednání či nejednání a pokora.

Představa že rozbitím všech nadosobních hodnot zmizí i hodnoty etické, je obdobná dobové představě, že se zavržením aparátu katolické církve zanikne v protestantských společenstvích morálka. Ukázal se spíše opak. Demontáž pravd a hodnot je pouze dalším pokračováním stejného procesu emancipace jedince a privatizace (či restituce?) Boha.

Pokud se čtenář cítí podveden, že je mu zde pod hlavičkou etiky, tedy hodnoty sociální, prodávána sebeúcta, tedy hodnota individuální, pak postřehl další etickou implikaci života bez pravdy. Jestliže své pravdě nepřisuzuji vyšší hodnotu než pravdám ostatních, ani svým pohnutkám vyšší hodnotu než pohnutkám ostatních, odpadá tím jakékoli ospravedlnění konfrontace (jistěže ne dialogu!). Tradičně antagonisticky chápaný vztah mezi jedincem a společností se přesouvá na vztahy mezi rovnoprávnými jedinci, ve kterých se osvědčuje kooperativnost (synergie je ten módní výraz) před konkurencí a hledání konsenzu před hledáním většin. Vztah k sobě saménu a vztah k ostatním, nejsme-li diferencováni hierarchií pravd, hodnot či postavení, se stává jedním, splývá: má vlastní důstojnost může být jen taková (a právě taková) jako důstojnost, kterou přiznávám ostatním. A naopak.

Je fakt, že nás takováto dosti zásadní změna paradigmat zastihla nepřipravené. Od procesu v myšlení, který v Evropě probíhá několik desetiletí, jsme byli dlouho úspěšně izolováni (a pokud přesto prosakoval, byli jsme příliš zaujati vlastními pravdami, než abychom jej brali vážně - no posuďte sami, můžou se snad všechny tyhle řeči o relativitě pravd a vlastní důstojnosti vztahovat i na zločinné komunisty a estébáky?!). Bohumír Janát vidí ve ztrátě Pravdy podobné nebezpečí jako můj dávný vyšetřovatel ve ztrátě Pořádku: chaos, svévole a zvůle. Oba si do tohoto hypotetického světa bez pevných jistot promítají své negativní zkušenosti, získané ve světě revolučních Řádů a velkých Pravd. Tak jako můj vyšetřovatel přehlédl, že je jeho katastrofická vize popřením a nikoli důsledkem svobody, přehlíží i Bohumír Janát, že je jeho katastrofická vize nejpravdivější z pravd, nesené a prosazené tou nejsilnější vůlí k moci, popřením a nikoli důsledkem světa bez pravdy.