Další osmičkový rok, ve kterém se – jako obvykle – nic převratného nestane. Čtyři osmičkové roky minulého století jsou vděčným tématem numerologických spekulací. Nabízí se ale i docela prozaické vysvětlení: nejsme schopni sestavit žádný společenský řád, který by vydržel déle než dvacet let. Na jeho konci uděláme tlustou červenou čáru a začneme znovu od nuly.

Dvacetiletka demokratická

První osmička byla náhodná. Ke konci roku končí válka, v jejímž závěru vítězné dohodové mocnosti přijaly za cíl rozbití rakouskouherské monarchie do národních států. Nezanedbatelný podíl na tom má Masarykova, Benešova a Štefánikova zahraniční akce. Vyhlášení Československé republiky 28. října 1918 představuje premiéru scénáře, který bude opakovaně utvářet české a v důsledcích i evropské dějiny.

Vychází ze tří základních ingrediencí. První z nich je široce pociťovaná nespokojenost se současným stavem, spojená s očekáváním blíže nespecifikovaných změn. Druhou jsou otřesy mezinárodní konstelace. Třetí ingrediencí je vůdce či malá skupinka osob pevně odhodlaných využít situaci k uchopení moci, ochotných spiknout se s nepřátelskou mocností a schopných manipulovat okolí ke svému cíli. Používám pojem vůdce záměrně; pojem elita vyjadřuje širší a organičtější seskupení. V ideálním případě krystalizuje revoluční program postupně ze širokého diskurzu, zadáním elity je pak jeho provedení. Pro české dvacetiletky je naopak charakteristický vůdce, který o cíli, prostředcích i provedení rozhodne suverénně sám.

Koncem roku 1914 Masarykovo rozhodnutí rozbít s pomocí válečného nepřítele monarchii a zřídit samostatné Československé království rozhodně ze žádného konsensu nevyplývalo. Největší část českého politického spektra požadovala reformu monarchie s českou autonomií. Další orientovala své naděje na vítězství Ruska a zřízení panslovanské říše. Nechybělo ani očekávání pomoci z Berlína. Masarykův záměr odporoval i britskému a francouzskému zájmu na zachování středoevropské monarchie. Sdílelo ho jen několik nejbližších z realistické strany, pár britských a francouzských přátel a krajané ve Spojených státech.

Z pozdější perspektivy ho ovšem lze označit za jediný reálný plán a svévoli interpretovat jako moudrou prozíravost. K tomu bychom však potřebovali srovnání s nějakou jinou variantou, například kdyby si zahraniční akce stanovila za cíl přinutit Rakousko k federalizaci, zrušení císařství a přijetí republikánského zřízení tak jako Německo. Rozbití říše nebylo až do posledního válečného roku nikterak dané a zahraniční akce k němu přispěla měrou, kterou právě tak mohla přispět k jejímu zachování a ke stabilitě střední Evropy. Smyslem tohoto textu však nejsou spekulace ale české dvacetiletky a z tohoto pohledu jsou relevantními znaky zahraniční akce suverenita vůdcova rozhodnutí, spojení s cizí mocností a vítězství, neboli nastolení nového režimu v intencích nového spojence.

Přijetí nového řádu doma je oříškem a rovněž v tomto ohledu představuje zahraniční akce šablonu pro následné převraty. Chybějící legitimitu je třeba kompenzovat kombinací hrubé síly a populismu. Do konce roku nová vláda vojensky obsadí území s německým obyvatelstvem. V listopadu začne obsazovat Slovensko. V lednu 1919 napadne Polsko a pokusí se obsadit co největší část Slezska. V březnu 1919 krvavě potlačí protesty Němců s výsledkem 54 mrtvých – prvních v historii českoněmeckého soužití.

K populistickým prostředkům patří v první řadě démonizace předchozího řádu a šíření nenávistných mýtů: tři sta let jsme trpěli, Bílá hora, období Temna, německý útisk, odnárodňovací politika Vídně, žalář národů. Nový řád je naopak podáván jako toužebně očekávaná vyšší meta: naplnění staletého snu o národní samostatnosti, moderní právní stát, demokracie, pokrok, spravedlnost, liberálnost, ideály humanitní, příslušnost k rozvinutému Západu, historická úloha národa československého.

Propagandu je ovšem nutno podpořit hmatatelnými argumenty. Pod heslem odčinění Bílé hory jsou vyvlastňovány rozsáhlé majetky šlechty, velkostatkářů a církví a kořist je porcována mezi nemajetné zájemce.

Většina budoucích Čechoslováků je rozbitím Rakousko-Uherska zaskočena. Vztah k mocnářství v průběhu válečných útrap citelně ochladl, nicméně stále ještě doznívá loajalita, se kterou Palacký před sedmdesáti lety odmítl účast Čechů v německém parlamentu: Zajísté, kdyby státu Rakouského nebylo již odedávna, museli bychom v interesu Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil. Podle Ferdinanda Peroutky po tři roky nebylo možno z toho, co se z Čech ozývalo, ani slabě dokázat, že národ doma cítí sympatie k zahraniční akci … Masaryk se nemohl vykázat ani vhodným citátem z českých novin. Lze ovšem připomenout síť Maffie zásobující zahraniční akci průběžně špionážními informacemi, legionáře v Rusku, Francii, Itálii, protest českých spisovatelů proti devótnosti českých politiků v květnu 1917 a od prosince již zřetelný přesun ve prospěch zahraniční akce. Skutečnou míru podpory obyvatelstva pro rakouskou kontinuitu či samostatnou republiku již zpětně nezjistíme a také to není naším cílem.

To, co nás zajímá, jsou mechanismy a následky. Všichni byli tak či onak součástí monarchie, vyrůstali a socializovali se v ní, přijímali její hodnotový systém, vychodili její školy, nacházeli uplatnění v jejích strukturách, identifikovali sami sebe jako poddaní Jeho císařské milosti. Nyní se v propagandistickém tsunami dozvídají, že to všechno bylo špatně, že monarchie byla prohnilá, jejich identita projevem zaostalosti, jejich náboženství klerikálním tmářstvím, rodové hierarchie protizákonné a rozsáhlé majetky uloupené. Loajální poddaní jsou doslova ze dne na den postaveni před nutnost zásadních změn hodnotového systému a přijetí zbrusu nové identity sociální i národnostní. Navenek ji horlivě inzerují symboly, hesly, trikolórami, zpěvem, prohlášeními, demonstracemi, oč intimnější sepětí s minulým režimem, o to okázaleji je třeba se od něho distancovat.

Kdo se zvratem není srozuměn, tomu zbývá odchod za hranice. Velké emigrační vlny bývají spojovány až s pozdějšími převraty, 1918 jakoby se obešel bez ní. Je to klam české perspektivy. Zajímal-li se někdo o rakouské meziválečné období, musel se pozastavit nad zcela disproporčním zastoupením osobností intelektuálního, politického, kulturního a vědeckého života pocházejících z Čech a Moravy. K emigraci do Rakouska v důsledku vzniku Československa dosud existuje jediná dílčí regionální studie o železničářích, takže rozsah tohoto prvního velkého odlivu lidí a mozků lze jen tušit.

S monarchií je ovšem rozbit i celý středoevropský hospodářský prostor. Namísto navázání na existující obchodní vztahy a vytvoření celní unie se nové státy – ČSR v čele – izolují za vysokými celními bariérami. Důvody nejsou ekonomické, naopak. I to je vzorec, který se bude s pravidelností opakovat: nová elita demonstruje občanům i světu vlastní suverenitu, nově nabytou moc, která nepotřebuje brát ohledy na nějaké přízemní hospodářské zájmy. Nedostatek potravin a hladové bouře se podaří zvládnout až v roce 1921 díky zahraničním půjčkám, dovozu mouky a dobré úrodě.

Nový řád je konstituován servilně v intencích francouzského spojence – je to důležitý signál oddanosti. Zpětně viděno, atribut posledního ostrůvku demokracie ve střední Evropě hodnotíme jasně pozitivně, i když podle dnešních měřítek jeho demokratičnost značně pokulhávala. Teprve při srovnání s pozdějšími převraty rozpoznáme další charakteristický rys: zaostávání dogmaticky radikálních vzorců z období počátků dvacetiletky, legitimizujících současnou elitu, za dynamikou pozdější reality, i bezradnost, bezkoncepčnost a chaotičnost, s nimiž elita na okolní změny reaguje.

Po obsazení Porúří a Locarnských dohodách, ba ještě po anšlusu Rakouska setrvává Beneš tvrdohlavě u původní úlohy ČSR jako francouzské východní protiněmecké hráze. Držet se Anglie a Francie jako klíšťata a nepustit je, formuluje národní strategii předseda vlády Milan Hodža. Počáteční premiant se tak pro spojence postupně stává neúnosnou přítěží. Nejpozději s mobilizací v květnu 1938 se někdejší miláček Dohody definitivně mění v nebezpečného válečného štváče.

Válečné intermezzo

Radikálně demokratický pokus vydrží přesně dvacet let, od 28. října 1918 do 1. října 1938. Po něm následuje půl roku druhé republiky, šest let Protektorátu a tři roky bojů o moc. Teprve v únoru 1948 se konsoliduje další pokus, tentokrát radikálně stalinistický.

Do té doby ovšem prošla česká a moravská společnost řadou otřesů. V září 1938 se republika poprvé rozpadá a celý dosavadní hodnotový systém opět kolabuje. Nemůžeme-li zpívat s anděly, budeme výti s vlky, vyjádřil rozpoložení Jaroslav Stránský a druhá republika urychleně zavádí totalitní zřízení. Hodnoty demokracie, liberalismu, ideálů humanitních jsou nahrazovány hodnotami národní jednoty, vypjatého nacionalismu, rasismu, vůdcovských autorit.

Po odtržení Sudet následuje druhý rozpad nejprve federalizací Česko-Slovenska a o několik měsíců později třetí odtržením Slovenského štátu. Vzápětí přichází šok okupace a s Protektorátem Čechy a Morava se definitivně rozplývají poslední zbytky národního sebevědomí, důstojnosti, samostatnosti i humanity.

Emigrační vlna začíná ještě koncem roku 1938 a pokračuje víceméně po celé válečné období. Vedle Židů, komunistů, sociálních demokratů odchází do exilu nemalá část národních politických, kulturních, vědeckých i vojenských elit. Zdaleka ne všichni se po válce vrátí. O další odliv se postará nacistický režim – vedle Židů a Cikánů putují do koncentračních táborů političtí odpůrci, části inteligence a studentů. Doma se mezitím etabluje schizma správného vnitřního přesvědčení a nutného vnějšího chování. Protektorátní občan Němce nenávidí a pociťuje latentní sympatie k těm, kdo se za hranicemi i doma staví na odpor, nicméně lépe je nic si s nimi nezačínat a udávat je.

Cikánské koncentrační tábory, iniciativně zřízené českou protektorátní vládou, se vyznačují brutalitou, jakou ti, kdo mohli porovnat, označují za horší než v Osvětimi. Do Osvětimi byli internovaní deportováni ke konečnému řešení poté, když se k deportacím Cikánů odhodlala i Říše. Česká genocida Cikánů s více než 80% fyzicky zlikvidovaných je nejdůslednější genocidou druhé světové války. Po válce byl nejsurovější dozorce z tábora Lety potrestán důtkou.

Geneze poválečného řádu obsahuje všechny znaky českých převratových vzorců. Začíná svévolným rozhodnutím Edvarda Beneše ustavit v Londýně nikoliv odbojové ústředí, jak očekávají domácí i zahraniční odbojová seskupení, ale exilovou vládu se sebou samým jako prezidentem. K samozvané třetí vládě vedle stávajících v Praze a Bratislavě jsou ovšem západní spojenci skeptičtí. Beneš se však spojí se Stalinem a s jeho pomocí se jako vítěz vrací domů i s novou vládou a novým řádem podle sovětských intencí. Rozhodujícím způsobem tak podrazí vůli i možnosti západních spojenců zasazovat se ve střední Evropě o poválečný návrat k demokracii. Odstoupení Podkarpatské Rusi, kterou Beneš za podporu své vlády nabídl Stalinovi, představuje čtvrtý rozpad Československa v průběhu sedmi let.

Chybějící legitimitu Košické vlády je třeba kompenzovat nenávistnou kampaní, jakou české země od husitských válek nepoznaly. Tento (německý) národ přestal být v této válce už vůbec lidským, přestal být lidsky snesitelným a jeví se nám už jen jako jedna jediná lidská nestvůra … Řekli jsme si, že německý problém v republice musíme definitivně vylikvidovat, hřímá Beneš.

Na třicet tisíc obětí v průběhu tří měsíců vyhánění nemá v novodobých českých dějinách ani v poválečné Evropě srovnání. Je to dvacetinásobek obětí heydrichiády, dvoje Lidice denně. V Německu a Rakousku se dodnes traduje brutalita Rudé armády. Sudetští Němci naopak vzpomínají, že je často chránila před ještě větší brutalitou Čechů. Třetina českých zemí je vylidněna a pachatelé genocidy, lupiči, násilníci a vrazi jsou paušálně amnestováni. Nastoupená cesta je proti německé revanši udržitelná pouze pod sovětskou ochranou.

Vyhnáním více než tří milionů občanů utrpěla ČSR relativně největší válečné ztráty obyvatelstva ze všech válkou postižených zemí včetně Ukrajiny a Polska. Ztráty nejen kvantitativní. Vyhnaní jsou ti, jejichž přičiněním se v následujících desetiletích Bavorsko pozvedne z agrární země na nejbohatší část Německa.

Jako hmatatelný důkaz legitimity je kořist uprázdněných bytů, domů, polí, lesů, vesnic, měst, továren porcována mezi zájemce. Státu připadnou znárodněné tři čtvrtiny hospodářského potenciálu země. Národní soudy popraví přes 730 osob, více než 60% všech trestů smrti za celou dobu samostatnosti. Pro srovnání: v podobně velkém a obdobně postiženém Holandsku bylo po válce odsouzeno k smrti kolem 200 osob, z toho 38 popraveno, v Norsku bylo odsouzeno 30 osob, z toho 20 popraveno.

Program Košické vlády je postaven na nacionálně socialistickém hodnotovém systému: na nacionalistickém programu jednoty půdy a krve a rozšíření lebensraumu genocidou v kombinaci se socialistickým programem znárodnění a státně řízeným hospodářstvím. Předválečné uspořádání je označeno za příčinu krachu a hodnoty demokracie, liberalismu a humanity jsou opuštěny. Strany reprezentující 60% předválečného voličstva jsou zakázány, právo je nahrazeno policejním terorem.

Pro protektorátní obyvatelstvo jsou ovšem osvobození sovětskou armádou a vysoký podíl komunistů v domácím odboji nesporným kreditem. Vzpomínka na předválečnou republiku je zatížená neslavným koncem a zradou západních mocností, takže se blíže nespecifikované změny politického systému jeví jako nutné. Program Košické vlády tak ve všech základních směrech odpovídá obecným očekáváním. Pochybnosti nad brutalitou odsunu, drakoničností mimořádných soudů či hospodářskými důsledky politiky Národní fronty jsou v zárodku přehlušeny agresivní nenávistnou propagandou a korumpovány porcováním německé kořisti. Proud je příliš silný, než aby se proti němu dalo plavat. Jeho nemalou část tvoří ti, kdo potřebují odvést pozornost od svého protektorátního pragmatismu. Oč intimnější sepětí s minulým režimem, o to okázalejší distancování se od něho.

Dvacetiletka budovatelská

Teprve s konečným převzetím moci komunisty po dalších třech letech se na substrátu nacionálního socialismu formuje nový konstruktivní hodnotový systém. Jeho ústředními prvky jsou práce, kolektiv a budování nové sociálně spravedlivé společnosti jako vyšší fáze historického vývoje.

Nedílnou součástí je ovšem boj na všech frontách, doma proti reakci a třídnímu nepříteli, v zahraničí proti imperialismu a jeho centrálám, ve vlastních řadách proti pravicovým úchylkám. I z prosté sklizně obilí se stává boj o zrno. Budovatelská euforie tak jde ruku v ruce s pocitem permanentního ohrožení, militarizací, všemocnou policií, pracovními tábory, s izolací vylidněným pohraničím, ostnatými dráty, minovými poli a rozhlasovými rušičkami.

Další emigrační vlna následuje po převzetí moci komunisty. V  letech 1948-1951 se na Západ podaří odejít deseti tisícům občanů, z velké části politikům, inteligenci, podnikatelům. Dalších deset tisíc je na stále přísněji střežené hranici zadrženo a putují do pracovních táborů.

Ušetřeni nejsou ani kdo zůstali. Akce 77 tisíc do výroby má za úkol odstavit kádrově nevyhovující vrstvy a zároveň nahradit chybějící pracovní síly. Chybějící pracovní síly nahrazují ovšem také ke dvěma stům tisíců vězňů v pracovních táborech. Mnozí z těch, kdo prošli uranovými doly, vzpomínají, že sovětská správa táborů opakovaně zasahovala proti brutalitě domácích dozorců.

Protektorátní schizma správného vnitřního přesvědčení a nutného vnějšího chování se upevňuje jako trvalý kulturní vzorec. Nicméně počáteční bojovnost po několika letech poleví, socialistické ideály jsou postupně doplňovány předválečnými hodnotami demokracie, humanity, lidské důstojnosti, společnost se liberalizuje a emancipuje.

Hospodářské důsledky politiky Národní fronty jsou katastrofální a příčinou relativní hospodářské zaostalosti dodnes. V průběhu války se protektorátní hospodářství spolu s německým rozvíjelo závratným tempem, zůstalo však ušetřené bombardování i poválečných reparačních demontáží. ČSR válkou zbohatla. V roce 1948 se ukazatel HDP na hlavu rovnal průměru dvanácti nejvyspělejších západoevropských zemí, zatímco ty okolní leží v troskách. Nová elita však musí demonstrovat nově nabytou moc, nezávislou na nějakých přízemních hospodářských zájmech. Vyhnání třetiny obyvatelstva, znárodnění, byrokracie, státní plánování, budování těžkého průmyslu pro sovětské potřeby i sociální inženýrství vedou ve srovnání s poválečnou západoevropskou dynamikou k dlouhodobému souvislému zaostávání. Rozbité Německo předběhne ČSR ještě začátkem padesátých let, Rakousko počátkem šedesátých.

Nový řád je opět budován radikálně. V žádné jiné lidově demokratické zemi není znárodněno kompletně celé hospodářství včetně drobného podnikání. Československé politické procesy 1948-1954 se 178 vykonanými rozsudky smrti mají srovnání nejvýše se stalinskými čistkami 30. let - nejbližší krvavý proces s László Rajkem v Maďarsku v roce 1949 se spokojil se čtyřmi popravami. 1. května 1955 je v Praze odhalen Stalinův pomník, největší skupinové sousoší v Evropě. Když v následujícím roce Chruščov prohlásí Stalina za zločince, setká se s rozhodným odporem svého přítele Antonína Novotného a zločincův pomník vévodí Praze až do listopadu 1962. Jako jediný protestuje prezident Novotný proti Brežněvovu liberálně reformnímu puči v roce 1964. Když už se doma stalinský řád na přelomu 1967/1968 po všech stranách nezadržitelně hroutí, vážně pomýšlí na vojenský puč proti slovenským a reformním soudruhům.

Dvacetiletka normalizační

I budovatelský pokus vydržel přesně dvacet let, od února 1948 do ledna 1968. Následující epizoda Pražského jara je příliš krátká a od tradičních českých vzorců se v mnoha ohledech odlišuje. Není výsledkem vůdcova rozhodnutí ani spiknutí se zahraničním spojencem, vychází naopak ze širokého domácího diskurzu pod vlivem mezinárodního uvolnění. Není provázená nenávistnou hysterií ani emigrací a odlivem mozků. Nemá potřebu ani možnost nahrazovat legitimitu porcováním cizích majetků. Můžeme rozpoznat pouze vzorce radikálního obratu zahraničněpolitických preferencí směrem k dosavadnímu nepříteli, démonizaci předchozího období a okázalé distancování se od něho, radikálnost nového řádu a destruktivní následky pro okolní svět v podobě diskreditace reformního pohybu v celém východním bloku a regrese k neostalinismu. Po násilném ukončení v srpnu 1968 potrvá další rok, než se konsoliduje následující normalizační garnitura.

Také dvacetiletka reálného socialismu začíná svévolným rozhodnutím skupiny vůdců, dá-li se tak pět signatářů zvacího dopisu nazvat, kteří se proti stávajícímu řádu spiknou s cizí mocností a s jeho pomocí a v jejích intencích provedou převrat. Od předchozích demokratické i budovatelské periody se v řadě ohledů odlišuje, což je dané již násilným vnucením proti zjevné vůli prakticky celého národa. Zaznamenejme také pátý rozpad centralistického Československa opětnou federalizací.

I noví vůdci se pokoušejí o démonizaci předchozí kontrarevoluce a vlastní legitimaci normalizací a návratem k socialismu, ovšem bez nadšení a valného efektu. Předkládaný hodnotový systém lze nejspíše označit jako rezignaci. Původní socialistické ideály humanismu, kolektivismu a sociální spravedlnosti, které bez vážné újmy přetrvaly i Pražské jaro, jsou definitivně opuštěny. Reálně existující socialismus je vyhlášením bankrotu vizí o lepší budoucnosti a jejich nahrazením cynickým pragmatismem moci a konzumu. Socialismus je to, co reálně máme tady a teď a s tím je třeba se smířit. Ze schizma mezi správným vnitřním přesvědčením a nutným vnějším jednáním, rozšířeným za Protektorátu a upevněným po něm, se stává shora vyžadovaná norma. V základním konsensu, že současný řád je nám vnucen zvenčí cizí mocí a nezbývá než se s ním aranžovat, ostatně normalizace na protektorátní období navazuje.

O pozitivních společenských hodnotách lze hovořit leda v disentu. Ve většinové společnosti je nahradil bezbřehý cynismus. Od občanů se neočekává přesvědčení, ale podrobení. K obvyklému korumpování velkorysým porcováním kořisti ovšem chybí potřebné majetky. Namísto toho nabízí režim občanům deal: nebude se jim plést do toho, co si myslí, dělají a čím si přivydělávají, občané se za to nebudou režimu plést do věcí veřejných. Neostalinistické rétorice sice nevěří ani její autoři, nicméně občané jsou ze souhlasu s bratrskou pomocí zkoušeni ve stranických prověrkách, v zaměstnání, při studiu a známka rozhoduje o dalším osudu. V tom je normalizace potupnější než předchozí období, neboť vyžaduje prakticky od každého výslovnou osobní, individuální kapitulaci.

Emigrační vlna po srpnu 1968 je, odhlédneme-li od tří milionů vyhnaných Němců, po Bílé hoře největší v dějinách českých zemí. V říjnu 1968 registruje jen Rakousko 162 000 československých uprchlíků, z nichž se ovšem většina později vrátí. Podle oficiálních údajů emigrovalo do října 1969, kdy byly hranice opět uzavřeny, přes 70 000 a do roku 1989 celkem ke 150 000 osob, neoficiální odhady uvádějí až dvojnásobek. Jsou to především mladí, zdraví, kvalifikovaní, vzdělaní lidé, kteří budou trvale chybět. Dalších 400 000 lidí vyloučených z KSČ je v průběhu několika let ve straně i v zaměstnání nahrazeno pragmatičtějšími soudruhy. Systematická likvidace národní inteligence emigrací a zbavením možnosti výkonu profese, uplatněná za protektorátu i v počátcích budovatelské dvacetiletky, zanechala po dalších dvou desetiletích v národním sebevědomí a v národní kultuře nesmazatelné stopy. Luis Aragon v odvolávce na sankcemi vyvolaný hladomor nazval normalizační Československo Biafrou ducha.

Tržní reformy jsou asociovány s kontrarevolucí; udržení moci má jako vždy prioritu před hospodářskými zájmy. To sice v absolutních číslech i nadále pozvolna roste, ve srovnání s dynamikou západní Evropy ovšem pokračuje v dlouhodobém relativním poklesu započatém Košickou vládou. Postupně krystalizují rozsáhlé paralelní struktury, od kulturního a sociálního undergroundu přes šedou ekonomiku a černý trh až po mafie propojující politickou moc, kapitál a organizovaný zločin. Nově vznikající sociální vrstva veksláků a milionářů postupně nachází cestičky k podílu na moci.

Pomineme-li zvrácení celého dosavadního vývoje jako takového, Husákova dvacetiletka se žádnými radikálními výstřelky nevyznačuje. Zadáním je normalizace, stabilita moci, kontroly, klidu a věrnosti spojeneckým závazkům. Hřbitovní klid narušují až nově vznikající autonomní sociální a kulturní struktury, které se vymykají režimní kontrole a programově se deklarují jako underground. Tupá represe proti nim podnítí také krystalizaci paralelních politických struktur a hysterická reakce režimu jim zjedná popularitu. Disent se etabluje jako společenská instituce, kterou režim sice pronásleduje, ale není s to ji paralyzovat. Tím je zároveň nasazena laťka vymezující pod sebou širokou šedou zónu ještě přípustného. V průběhu druhého desetiletí se hranice mezi režimními a disentními strukturami průběžně rozostřuje. Budoucí revoluci připravují spíše první než druhé.

Režimu rigidně ulpívajícímu na dogmatech z dob svých počátků je ovšem jako obvykle osudná dynamika okolního světa a původního spojence. Přerušení sovětských reforem v důsledku československých událostí v roce 1968 je pouze přechodné a znovu je spustí sám architekt srpnové invaze Jurij Andropov. S nástupem Michaila Gorbačova se pak pro zdravé jádro strany svět definitivně obrací vzhůru nohama: SSSR, který ho dosadil k boji proti kontrarevoluci a k udržení moci KSČ za každou cenu, nyní sám kontrarevoluci šiří a použití armády k udržení moci nakonec zabrání.

Dvacetiletka léčby Klausem

Také normalizační pokus vydržel dvacet let, od své stabilizace v průběhu roku 1969 do listopadu 1989. Podobně jako po poslední válce potřebuje následující pokus trhu bez přívlastků tři roky bojů o moc, než se definitivně konsoliduje šestým, zatím posledním rozpadem země k 1. lednu 1993.

Polistopadové období charakterizuje všeobecné očekávání návratu do Evropy, zahrnující jak vágní hodnotové představy demokracie a lidských práv, tak i konkrétní materiální představy západní životní úrovně. Pouze tři procenta preferují obnovu kapitalismu. Zbytek společnosti očekává konec mocenského monopolu KSČ, liberalizaci, politiku bez politických stran a postupný přechod státních podniků na tržní hospodářství. Podobně to vidí i Václav Havel, který navrhuje zrušení Varšavské smlouvy i NATO a výslovně se dovolává předválečných hodnot demokracie a humanity. Chcete-li pomoci nám, pomožte předně Sovětskému svazu, vyzývá americký Kongres v únoru 1990, ještě než v následujících letech o 180° obrátí.

Suverénní rozhodnutí o trhu bez přívlastků a jeho zavedení šokovou terapií je spojováno s Václavem Klausem, ten je však spíše jen mluvčím a vykonavatelem vlivné, dodnes neprůhledné spleti domácích i zahraničních zájmových skupin. Prognostický ústav, ve kterém se mnohé z nich setkávají, byl v roce 1984 zřízen na popud Jurije Andropova, postupně však převažuje orientace na americkou neoliberální ekonomickou školu – ostatně shodně s SSSR. Klausovým a Mečiarovým výsostným rozhodnutím je rozbití ČSFR, kterým se oba regionální vůdci zbavili konkurence federální politiky a rázem se stali vrcholnými představiteli suverénních států.

K novému spojenci USA se ovšem upínají zdaleka nejen ekonomové. CIA získá neomezený přístup ke spisům tajných služeb a část agentů převezme pod svá křídla. Se ztrátou nepřítele ovšem sama ztrácí půdu pod nohama. Jejím zájmem je nepřítele resuscitovat a resentimenty proti komunistickému SSSR transponovat na Rusko, slibující velkorysejší možnosti než před dvěma sty lety americký Západ. V tom se dobře shoduje s podobně postiženým NATO, s jestřáby v Pentagonu a zbrojním průmyslem i s vlivnou sektou neocons v Konzervativní straně, chystající unipolární svět pod nadvládou USA. Noví čeští vůdcové, legitimizující se zavilou kampaní proti komunistům, jsou vhodnými parťáky. Po francouzské baště proti Německu a sovětské baště proti západnímu imperialismu se země stává nejen americkou baštou proti Rusku a jejím trojským koněm v Evropě, ale také nástrojem amerických jestřábů ve vnitroamerické i mezinárodní politice.

Ještě v roce 1992 zasáhnou čeští parťáci do amerických voleb desinformací o pražských komunistických kontaktech Billa Clintona. Následujícího roku Václav Havel spolu s Lechem Wałęsou přesvědčí Clintona o nutnosti východního rozšíření NATO, aby se zabránilo válkám v Evropě, a pomůže přesvědčit i republikány v Kongresu. V roce 1997 protestuje velvyslanec Luboš Dobrovský proti smlouvě o partnerství mezi NATO a Ruskem. ČR přistoupí k NATO 12. března 1999 na washingtonském summitu, na kterém se poslání aliance mění z obranného na útočné. Hned 24. března začíná její historicky první bojové nasazení, kvůli kterému Havel s Wałęsou naléhali na Madeleine Albright – humanitární bombardování nejbližšího ruského spojence Jugoslávie. ČxyR se účastní všech amerických agresí počínaje první válkou proti Iráku v roce 1990, 2001 podporuje Havel invazi do Afgánistánu a v roce 2003 se připojí k dopisu osmi státníků kritizujících neochotu Francie a Německa účastnit se druhé irácké agrese. Na podporu útoku proti Iráku rozšíří čeští parťáci po 11. září 2001 další desinformaci o kontaktech Muhamadda Atty s iráckým konzulátem v Praze. Počátkem století vyjednává ČR s USA bilaterálně – za zády NATO i EU – o umístění americké vojenské základny v Brdech. Při gruzínském konfliktu v srpnu 2008 nabízí ministr zahraničí Schwarzenberg českou účast v misi mezinárodních ozbrojených sil proti Rusku.

Jako obvykle se noví vůdci legitimují démonizací předchozí totalitní diktatury spojenou s hysterickou kampaní proti komunistům a estébákům. Obě poslední dvacetiletky jsou šmahem uzákoněny coby jediné zločinné období a jejich exponenti jsou přes Listinu základních práv a svobod diskriminováni zákazem výkonu některých povolání. Lupiči a vrazi, dodatečně se deklarující jako antikomunistický odboj, obdrží státní vyznamenání. Pro výzkum toho, jak jsme pod komunisty trpěli, je zřízen štědře dotovaný vědecký ústav a v prosetých seznamech spolupracovníků StB si každý může vylustrovat své sousedy. Oč intimnější sepětí s minulým režimem, o to okázalejší distancování se od něho.

Krédo nových vůdců, peníze jsou až na prvním místě, poněkud zastírá absenci jakýchkoliv dalších míst. Zadáním je uvolnit obrovské státní majetky ke zprivatizování a tomu je podřízena i celá Klausova neoliberální propaganda. Trh bez přívlastků, privatizace a šoková terapie jsou jedinou správnou cestou ke svobodě. Každá třetí cesta vede do třetího světa. Stát je nejhorší hospodář. Musíme vytvořit novou kapitálově silnou vrstvu obyvatel. Nerozlišuji mezi čistými a špinavými penězi. Rychlost je důležitější než kvalita. O vše ostatní už se postará neviditelná ruka trhu. Na státních návštěvách Klaus svou filosofii názorně demonstruje před televizními kamerami a na rozloučenou amnestuje všechny, kdo se jí řídili.

Havlovy prvorepublikové hodnotové reminiscence jsou vytlačeny propagací svobody a konkurenceschopnosti, chápanými ovšem ve smyslu svobody od zodpovědnosti a konkurenceschopnosti lácí pracovní síly. Propagandu je ovšem třeba doplnit hmatatelnými argumenty. Občané desorientovaní dvěma desetiletími hodnotového vakua uvěří, že novou kapitálově silnou vrstvou jsou myšleni oni. Restituce drobných majetků znárodněných až komunistickým režimem a ruleta kupónové privatizace na čas vytvoří iluzi účasti na porcování kořisti státního majetku. Ten je ovšem beztak prohlášen vcelku za bezcenný, takže ve výsledku se není čemu divit. Snad leda odkud se tedy v průběhu měsíců vzali první miliardáři. Odkud se vzali první nezaměstnaní, bezdomovci a žebráci je naproti tomu jasné: mohou si za to sami. Kdo chce pracovat, práci si najde. Nový režim programově likviduje poslední zbytky sociálního cítění, solidarity, zodpovědnosti, soucitu, kolektivních hodnot obecně. Jeho představitelé jsou vůči nim sami imunní a pro ideologii egoistického individualismu představují potenciální rizika.

S otevřením hranic, bezvízovým cestováním a schengenským prostorem ztrácí pojem emigrace význam. Pozornost upoutá nejvýše exodus tisíců Romů, a to ještě až když kvůli němu cílové země hrozí znovuzavedením vízového styku. Jen jaksi mimoděk potkávám v Rakousku stále nové české tváře, které přišly po roce 1989 a přicházejí dál, od sezónních pomocných sil a zedníků přes studenty po managery. Brain drain, odliv mozků, je zaznamenáván jen tam, kde už ho nelze přehlédnout, jako u lékařů a zdravotního personálu. Vědce ani intelektuály nikdo nepostrádá. Čísla k dispozici nejsou, ale zeptejte se dnešních studentů na jejich životní plány.

Hospodářský propad způsobený šokovou terapií nemá v novodobých českých dějinách obdoby. Je hlubší než osudná krize 30. let a především je dlouhodobý. Jestliže v roce 1985 dosáhl ukazatel HDP na hlavu kolem 87% průměru dvanácti vyspělých západoevropských zemí, do roku 2000 se propadl na 47%. Přes nárůst na současných 74% za relativní výkonností socialistické ekonomiky dodnes zaostává. Ještě dramatičtější je osud státního majetku. V roce 1989 obnášel kolem 10 bilionů Kč v dnešních cenách, dnes 1,7 bilionu dluhů.

Oproti předchozím vůdcům však projevil Klaus nezvyklou flexibilitu. V počátečním období představoval vlastní stát jako nepřítele, se kterým bylo třeba bojovat o moc a majetek. Když už žádný nezbyl, poptávka po ideologii tunelování opadla a sám se stal nepřítele prezidentem, bystře přesedlal na nacionalistickou populistickou vlnu a bojovnost proti vlastnímu státu předisponoval na Brusel. Česká republika tak ústy svého prezidenta zaujímá vůči EU nejen kritické, ale otevřeně nepřátelské postoje a nezanedbatelnou měrou přispívá k rozkladu evropské identity.

Dvacetiletka současná

Začíná s koncem komunistického období konečně nepřerušovaný evoluční vývoj bez velkých zvratů, anebo je léčba Klausem jen další uzavřenou českou dvacetiletkou? I dvacetiletí kapitalismu bez přívlastků se nám právě chýlí ke konci. Odečteme-li počáteční léta chaosu a bojů o moc, pak nejspíš až k lednu 2013, psal jsem v roce 2009. V lednu 2013 nastupuje prezident Miloš Zeman a do konce roku padla pravicová vláda. Řada komentátorů, mezi nimi Václav Klaus, to za zásadní zlom považují. Že se neoliberální ideologie předchozího dvacetiletí stala definitivně neúnosnou, je ovšem nepřehlédnutelné. Přijmeme-li tedy nástup Zemana a vzestup ANO jako další hodnotový předěl, pak i pokus o trh bez přívlastků vydržel přesně dvacet let, od ledna 1993 do ledna 2013.

Na charakteristiku právě probíhající dvacetiletky je v její čtvrtině příliš brzo. Můžeme konstatovat pouze nespektakulární přechod připomínající leden 1968. Není výsledkem rozhodnutí suverénního vůdce, ale autentického domácího vývoje. Podobně chybí nejen důvod i prostředky ke korupci národa porcováním cizích majetků, ale i obligátní rozpad země. Směr přesunu zahraničních preferencí při úpadku USA dosud není zcela čitelný. Zeman se otevřeně orientuje perspektivnějším východním směrem na Rusko, jako ostatně před ním již Klaus, a bez valného úspěchu se snaží ČR nabídnout také Číně coby baštu pro její evropskou expanzi. Podle vládních prohlášení se země hlásí k EU, zároveň ale přetrvává kontrola americkými stínovými strukturami, především neocons a izraelskou lobby. Pokud bychom po Francii, SSSR a USA hledali aktuální objekt české devótnosti, nejspíše by jím byl Izrael, mnohými považovaný za vlastní centrum světové moci.

Snažíme-li se rozpoznat nějaký hodnotový rámec, který by českou postliberální společnost spojoval, zaznamenáme snad jen regresi k trucovitému nacionalismu druhé republiky. Všechny pozitivní hodnotové systémy byly tolikrát diskreditovány a rozvráceny, že pouhá zmínka etických, sociálních či prostě lidských ohledů vyvolá překvapení, úšklebek, ne-li přímo agresivní odezvu. Pocit společné národní identity zprostředkovává pouze shoda ve skladbě nenávistí – proti komunistům, Romům, muslimům, uprchlíkům, Bruselu, Putinovi, Trumpovi, Angele Merkel, Babišovi, Zemanovi, sluníčkářům a pražské kavárně.

Pod tímto nevábným povrchem však občas problesknou hodnotové vzorce nezávislé na politické reprezentaci a jejích ideologiích. Bez jakéhokoliv jejího přispění lze od devadesátých let zaznamenat zásadní změnu postojů k poválečnému vyhnání Němců. Bez pomoci potřebným, poskytované nejrůznějšími občanskými iniciativami, by očesaný státní sociální systém zkolaboval. Přes nejzavilejší antimuslimské postoje v Evropě tvořili v roce 2015 právě čeští (či zejména moravští, abychom byli přesní) dobrovolníci největší kontingent mezinárodní pomoci uprchlíkům podél balkánské cesty.

Problémem tedy není, že by přirozené lidské cítění bylo ze společnosti definitivně vytěsněno. Pro pozitivní koncepce a hodnotový diskurz v tradici první republiky, šedesátých let nebo alespoň disentu však zatím chybí ochota, tolerance, platforma i intelektuální kapacity. Není však vyloučené, že se jednotlivé praménky začnou spojovat a sílit a že ve druhé polovině probíhající dvacetiletky převáží jako rozhodující hybná síla, obdobně jako v průběhu dvacetiletky budovatelské. Je to asi jediná optimistická vyhlídka, kterou dnešní pohled na nevábnou českou realitu připouští.

 

E12: AUT, BEL, CHE, DEU, DNK, FIN, FRA, GBR, ITA, NLD, NOR, SWE. Zdroj dat: Maddison Project.